Nezařazeno

Řekne nebo provede Vám něco bolestného – a Vy na to "musíte" myslet. Důvěřujete mu, obětujete se pro něj – a on Vaši důvěru zrazuje, Vaši oběť znevažuje. Spoléháte na jeho...
Život píše mnoho různých příběhů. Například věříte, že jste potkali spřízněnou duši. Ale po čase se té jediné bytosti přejíte. Najednou už není spřízněná. Za spřízněnou začnete považovat jinou, novou.

Žijí po boku alkoholika. A věří, že pití omezí nebo úplně přestane.

Žijí po boku chronického lháře, sukničkáře, workoholika. A věří, že tentokrát mu to konečně dojde a uvědomí si hodnotu partnerství, rodiny, vztahu.

Žijí po boku komunikačně apatického člověka, manipulátora, sobce, slabocha. A věří, že přece musí dozrát a začít si druhého vážit, ne ho jen srážet nebo ignorovat.

V klubové zóně čtu denně okolo tří set Vašich příběhů. I včerejší jedenapůlhodinové živé vysílání v klubové uzavřené skupině, kde jsem zodpovídal Vaše těžké životní situace, ukazovalo, v jakých až nestravitelných situacích pořád věříte, že se druhý změní, procitne, vrátí se jako partner.

Jinak řečeno: Věříte ve šťastný konec, ale příběh Vašeho vztahu píše pořád tutéž kapitolu.

A Vy se pro to trápíte. A ptáte se: Má to vůbec smysl? Proč vlastně věříme? Je vůbec naděje?

Když očekáváš to, co bys na místě druhého udělal automaticky

Popíšu Vám důvody, proč lidé trčí v nefunkčních vztazích i jakým psychologickým postupem mohou postrčit partnera k vnitřní změně. Jednotlivým metodikám jsem věnoval i Vánoční Speciál, určený do této složité doby.

Předně, lidská přirozenost funguje tak, že druhé posuzujeme podle sebe. Očekáváme, že pro nás budou dělat právě to, co bychom na jejich místě zcela přirozeně a automaticky udělali sami. Ale oni nejsou my. Když se domníváme, že „teď by druhému již mělo něco dojít“, pak jen proto, že na jeho místě by to již došlo nám. Ale druhý může mít jiné spády nebo motivy. O charakteru, povaze i strategii ani nemluvě. A tím spíš nás trápí, že naše postupy nefungují. Vykládáme si to osobně – že selháváme, že pro vztahy nejsme dost dobří, že naše láska není dost atraktivní, zkrátka sami sebe podceňujeme, přestože jsme to my, kdo dělá první krok, kdo se snaží vztah držet či dokonce budovat, kdo dává své srdce všanc.

Jakmile si uvědomíme, že druzí nejsou jako my, často rezignujeme. Říkáme si: Beztak nemohu druhého ovlivnit. Lépe mi bude samotnému. A tehdy se odpojujeme. A je to škoda. Někdy jen potřebujeme trochu víc porozumět druhému. Proč se nemění? Proč riskuje, že nás ztratí? Proč nechápe, že druhého tak milujícího člověka už potkat nemusí? Proč neví, že si rozchod později může vyčítat, ba že ho může zničit (mnoho příběhů, které v klubové zóně řeším)?

Třikrát týdně pro Vás píšu speciální článek na přání. Tak jako dnes. Vyvolali jste ho včerejšími reakcemi na živé vysílání v uzavřené skupině, zejména na rozdíl mezi mužským a ženským přístupem k dlouhodobému vztahu.

Jak tedy pomoci člověka změnit v jeho vlastním zájmu?

Jak mu vysvětlit, aby nepostupoval proti sobě i vztahu, protože více ztratí, než získá?

Pojďme si to objasnit z pohledu psychologie bod za bodem.

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Čeká nás období, ve kterém bude víc, než si myslíme, záležet na kvalitě vnitřního světa. Na emoční hygieně, na práci se svými slabostmi, na porážení draků, kteří čekají na svůj spouštěč. Směřuji k...
Jak se může usmívat? divíte se možná. Vždyť patří do rizikové skupiny! Jak může na dnešní době vidět něco hezkého? Nebo jak se jí dokonce něco hezkého může...
Věříte na věci mezi nebem a zemí? Věříte na energie, které dokážou restartovat člověka? Zajímáte se o les, vodu, "uzemnění"? Kromě těchto i dalších metodik zklidňování, kterým...

Víte, jaký je rozdíl mezi emočním a fyzickým zraněním?

Emoční dokáže bolet mnohem víc. Nebývá patrné na první pohled. Může uvnitř krvácet, a přitom nejde ovázat, pokapat kysličníkem ani operovat.

A je tu ještě jeden podstatný rozdíl: Když si člověk zlomí nohu, ví, co dělat. Nebo spíš nedělat. Ví, že na zlomenou nohu nemá našlapovat, prohlubovat si zranění.

Ale ke zlomenému srdci přistupujeme jako k rozmaru. Kdekdo Vám řekne: „Nic se neděje, to rozchodíš!“ Řekl by Vám to v případě zlomené nohy?

Ten, kdo prožívá emoční zranění, je schopen ho ještě víc prohlubovat. Rýpat se v ráně, deptat sám sebe, snižovat své sebevědomí, hledat v sobě chyby. Pro návrat partnera by někdy udělal cokoli – i pro návrat toho, který mu ublížil. Jako Faust, který se upsal ďáblu jen proto, aby…

Ale o tom si povíme.

Proto se hovoří o Faustově syndromu.

Když jsem psal jubilejní Vánoční Speciál, měl jsem na mysli i tyto lidi. Ty, kteří dělají přesně to, co by s fyzickým zraněním nikdy nedělali. Kteří sami sebe poškozují, kontaminují, a pak se ještě diví, že se jim emoční zranění neuzdravuje – že se nemohou pohnout z místa, že jsou nešťastní.

Nesměji se jim. Zažil jsem to. Zažil jsem to jednak sám ve své minulosti, a jednak asi tisíckrát se svými čtenáři, kteří se mi svěřují v klubové zóně. Denně mi přijde okolo 300 dotazů a řada z nich zní: Co je na mně špatného? V čem jsem prašivý, že mi pořád nevychází ten správný vztah?

S dnešní těžkou dobou a zkracováním slunečního svitu se úzkosti ještě prohlubují. Jak se zbavit Faustova syndromu? V nedělním živém vysílání na téma Jak pracovat s negativními pocity a myšlenkami jsem na Vaše žádosti slíbil, že tento problém rozvedu. Činím tak dnes. Třikrát týdně píšu speciální články na Vaše přání. Kéž i tento pomůže.

Jaké cesty vedou ven z Faustova syndromu?

Čím si zbytečně prohlubujeme citové zranění – a přestaneme, jen když se nad tím zamyslíme?

Pojďme si tuto stěžejní součást emoční hygieny člověka objasnit bod za bodem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Můj dnešní článek o 10 typech partnerů, kteří nám jen berou čas, a mé zamyšlení o zbořených mostech na Facebooku zvedlo vlnu Vašich dotazů, jež mi zasíláte do diskrétní zóny. Jeden typ se...
Zamilovala se jednou malá rybka do pulce. To bylo slávy v rybníku! Takové spřízněné duše – na první pohled! Po čase však pulci začaly narůstat nožky. "Něco mě táhne na souš," pravil pulec, měnící...

Znáte ten příběh?

Dva poutníci stoupali horami. Nápor ledového větru se proměnil ve sněhovou vánici. Vločky jim oslepovaly zrak, vířily, pleskaly do skal. Jen ztěžka postupovali dál. Věděli, že když zastaví, ztratí se v bílé bouři.

Srdce jim v té psotě tlouklo až v krku. Vtom zaslechli volání o pomoc. Někdo zřejmě spadl ze srázu. Křičel, že se nemůže hýbat.

„Nezastavujme. Je to osud. Toho člověka odsoudil k smrti,“ řekl jeden a ještě přidal do kroku. „Pospěšme, jinak skončíme jako on.“

Jak zrychlil proti ledovému vichru, tvář měl už téměř u země. Druhý přesto zastavil. Krkolomně hledal cestu k nešťastníkovi do údolí. Až ho našel, naložil na svá záda a vynášel zpět na cestu.

Stmívalo se, pěšina, kterou muž s břemenem na bedrech klopýtali, se už ztrácela v temnotě. Tu na obzoru zpocený a stále vyčerpanější zachránce spatřil světlo. Konečně cíl! Konečně chalupa!

Leč, v té chvíli současně o něco zakopl. Ztěžka pohlédl pod své nohy a – nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi ležel druhý poutník. Ten, který ho v mrazu nabádal, ať nezastavuje. Byl na kost zmrzlý. Nedošel.

Poutník-spasitel, ufuněný pod tíhou závaží, ho ztěžka překročil a v pořádku dokráčel do bezpečí. U ohně krbu o tom dlouho přemýšlel: Jak to, že já jsem přežil?

Tím, že se namáhal. Tělo raněného na zádech a vysoký fyzický výdej mu dodávaly potřebné teplo a zachránily mu život.

Kde vzít sílu

Dnes je doba takových poutníků. I oni se však ptají: Kde donekonečna brát sílu?

Nedobré zprávy. Složitá energie. Nejasná budoucnost. Jako by ledový vichr neustával. Jak dlouho ještě potrvá? A co když, jen ustane, se zase vrátí? Kolikrát ještě?

V klubové zóně denně konzultuji emoční a duševní bolesti. Hlavní témata: strach, nejistota, vyrovnávání se s opatřeními, smiřování se se ztrátami. Krize osobní i vztahové.

Třikrát týdně pro Vás píšu speciální článek na přání. Učiním tak i dnes. A pokusím se ukázat cestu všem, kteří potřebují zesílit, pomoci organismu. Duše (psyché) a tělo (soma) jsou spojené nádoby. Zdravý duch potřebuje zdravé tělo a naopak. Ale o tom jsem mluvil v posledním živém vysílání o emoční hygieně (záznam zde).

Tak kde brát sílu do současné bouře? Pojďme si ukázat cestu krok za krokem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro