Proč lidem nejde z pusy říkat si o peníze

Chudí lidé nebývají hloupí, leví nebo líní. Přesto mají málo peněz. Bohatí někdy stěží dokončili základní školu a nechávají za sebe pracovat jiné. A přesto mají mnoho peněz.

Svět je nespravedlivý, rozkřiknete se.

Omyl. Nejčastější problém chudých: Neumějí si říct o zasloužené peníze.

Bojíte se požádat o vyšší plat, „abyste nebyli propuštěni“? Bojíte se v podnikání přirazit k ceně produktu vlastní zisk, „abyste nevypadale draze“? A tak raději děláte „charitu“?

Pokud ano, nevěste hlavu. Je to bludný kořen, přes nějž musí přejít každý.

Giuliana Benetton zprvu pletla své barevné svetry jen pro sousedy. Brala za to vajíčka a maso. Co kdo měl. O peníze se styděla říct, protože byla nezaměstnaná a myslela si, že nestojí za nic. Mohla při tom zůstat. Jenže v prodejnách, kam své svetry nabídla, jí naturálie nedali. Musela si říct cenu. Materiálu, práce a hlavně nápadu. Jen proto, že se zvládla ocenit, vznikl United Colors of Benetton a 75letá Giuliana má 2,1 miliardy dolarů.

Matka v domácnosti Sheri Schmelzer přidělávala na crocsy legrační figurky jen za úsměv spolužáků svých tří dětí. Čím hezčí figurky byly, tím více měla objednávek. Mohla se udřít. Nebo přibrat pomocné síly, jež musela zaplatit – těm úsměv dětí nestačil. Naštěstí. A tak z domácí dílničky vznikla firma Jibbitz, která měla svou cenu, tedy i hodnotu. Crocs ji odkoupil za více než 400 milionů Kč + trvalé pozice pro matku i všechny děti. Kdyby se červenala o peníze, dostala by jen děkovný dopis.

Proč na školách, ani na ekonomce, není předmět Přijímání peněz?

Proč se i dospělí bojí vyslovit svou cenu? Důvody jsou bohužel tyto:

Pochybujeme o své hodnotě

Domníváme se, že si odměnu nezasloužíme. Je to zažrané v nás. Od dětství. „Nejsi dost dobrý! Nezasloužíš si lepší známku!“ – slýchali jsme ve škole. Ano, čekali jsme poníženě na to, jak nás ohodnotí JINÍ. To se nezměnilo. Teď rezignovaně čekáme, jak náš plat určí zaměstnavatel. Slovo „smlouva“ ve smluvním platu považujeme za omyl.

Podceňujeme se

I když je zaměstnavatel tak liberální, že nám umožní navrhnout si gáži, řekneme raději nižší číslovku. A ještě tomu říkáme skromnost. Navíc máme pocit, jako když odněkud přiletí rákoska, nebo budeme muset jít na hanbu za dveře. Více o největších chybách, jimiž nás poznamenalo školství (a neustále poznamenává dnešní děti), v novém FC.

Jsme frustrováni okolím

Rodiče ukazovali prstem. „Podívej, jak je támhleten chlapeček hodný. A ta holčička má způsobně ruce za zády!“ Vyrůstali jsme s pocitem prašivosti, že nedosahujeme něčích kvalit, a trvalého strachu, že za nedostatečnost přijde trest. Žádný film, po večerníčku spát, žádné kapesné, domácí vězení… přinejmenším nás odnese čert. Více o tom, jak děti vychovávají bohatí, v novém FC. Frustrace nezmizela. Vyrostli jsme, ale bojíme se.

Učitelé ani rodiče už nás neděsí. Bič ale převzal stát. A jeho hlavní pomocník – média. Straší nás pořád. Kdo nemá práci, má se bát, že ji nesežene. Kdo práci má, má se bát, že ji ztratí. Lépe nedělat nic, smířit se „s otroctvím“, omezit svůj úspěch. Není divu, že se lidé bojí příležitosti. „Maruno, víš, jak to říkali ve zprávách!“ Udělat jednu chybičku a do smrti pykat – ta sžíravá představa už je komplex. Uvěřili jsme vtloukané lži, že sami nejsme strůjci svého štěstí. Ale něco sem nepasuje. Celých 120 stran časopisu FC.

Jak to, že někdo nepotřeboval k bohatství vysokou školu? Dokonce z vysoké školy odešel, a „právě proto“ se včas odlišil a zbohatl?

Jak to, že mateřství nemusí ukončit kariéru, ale naopak ji eskalovat?

Jak to, že uspět může už dítě a bláznivý odvážlivec i bez kapitálu?

Jak to, že může být všechno i jinak, než nás učili rodiče a profesoři?

Jak to, že Ingvar Kamprad, odmalička dyslektik, musel zvolit název IKEA, protože nic jiného si nepamatoval než vlastní iniciály, jméno farmy, ve které se narodil, a okresu, a přesto je dnes, po 70 letech, druhým nejbohatším Evropanem? Jak to, že mu stačilo začít stloukáním skládacího nábytku někde na venkově? (Odpovědi v minulém FC).

Kdyby sekvoj vždyzelená měla tytéž komplexy jako lidé, vyrostla by do výše pár metrů.

Kdyby chudí lidé uvěřili, že nejsou oběti nikoho cizího, ale jen sebe, dovolili by si říkat o férovou odměnu a ztratili dojem, že „mi stejně nikdo nepřidá“. (Nezapomenu, jak jsem třesoucími prsty napsal svému prvnímu nadřízenému zprávu, zda si můžeme promluvit o mém platu. Byla to – pohledem mé výchovy – drzost. Když jsem druhý den odcházel z jeho kanceláře s úsměvem, přestal jsem pochybovat, že také my rozhodujeme o tom, co si zasloužíme a co ne. Mimochodem, z té kanceláře jsem tak odcházel ještě třikrát.)

Nebojte se, prosím, sami sebe.

Bohatí věří ve svou odměnu. Chudí věří, že za pořádnou odměnu nestojí.

Je na Vás, do které kategorie chcete patřit.

Máte už svou hodnotu?

Petr Casanova