Kdy je podle Vás na podnikání vhodný čas?
87letý zakladatel nábytkářské firmy IKEA Ingvar Kamprad v časopise FC prohlásil, že nemá čas umřít, jak je zaměstnaný. 95letý Kirk Kerkorian zase v nedávném rozhovoru na FirstClass.cz uvedl, jak ho už 72 let baví zkoušet, kde investice funguje a kde ne.
Zdá se, že na vydělávání nikdy není pozdě. Ono však také nikdy není brzy!
Nick D’Aloisio již v 15 letech vykoumal mobilní aplikaci, která vynesla stamiliony korun.
A dnes je tu ještě větší „střelec“. Také Angličan. Dominic McVey začal podnikat ve 13 letech. Librovým milionářem byl v 15 letech. Tři roky nato ho Její Veličenstvo královna Alžběta II. jmenovala Průkopníkem podnikání v Británii. Dnes, kdy mu je 27, kontroluje portfolio firem se zásahem od módy přes média po kosmetiku. Je poradcem irské vlády a ministerstva průmyslu, obchodu a zaměstnanosti, jakož i konzultantem řady institucí.
„Čím více přibývá milionářů mezi dětmi, tím více jsem na rozpacích, kdo koho by měl doma obchodně vychovávat.“ Bill Gates
Nejvíc šokující je, jak McVey zbohatl. Dospělí tomu říkají dětská naivita. Dominic, který se ve svých 23 letech stal nejmladším vydavatelem v Británii založením vydavatelství The Kane Corporation, se směje: „Děti mají nejméně předsudků a psychických bloků. Uvažují jednoduše. Proto mají větší předpoklad zbohatnout než dospělí, kteří na jedno „ano“ řeknou stokrát „ne“. Zatímco dítě prostě plácne do míčku, oni v usilovném váhání, zda je výhodnější bekhend, nebo forhend, nakonec promáchnou podání,“ říká McVey.
Dominiku, jak 13letého teenagera napadne milionový podnikatelský záměr?
„Jen tak! Dítě vidí víc než dospělý. Ten se sice dívá, ale má klapky na očích. Já jsem tehdy jen brouzdal po internetu a náhle mě napadlo podívat se na stránku kreditní karty Visa. Ale uvedl jsem chybný název – to víte, dítě. Viza. A náhle jsem padl na webovou stránku amerického výrobce skládacích koloběžek. Děti věnují pozornost všemu, co je potkává. A tak jsem začal chtít jednu z těch koloběžek. Jenže byla drahá. Nedostupná pro mě i rodiče. Ale děti nemají rády nevyřešené problémy. A tak jsem té firmě napsal mail: „Měli byste mi poslat jednu koloběžku. Mám kámoše a ti třeba také nějaké koupí.“
Hehe, šel jste na to od lesa…
„Kupodivu mi odepsali. Že mi žádnou jen tak nepošlou. Ale když koupím pět koloběžek, pošlou mi tu jednu zadarmo. To mě nadchlo. Rozhodl jsem se našetřit si na těch pět.“
Děláte si legraci? Stačilo Vám přece našetřit na jednu.
„Ale já jsem chtěl jednu zdarma. No, dítě! (smajlík) Zajímala mě jen ta ohromná suma a s každou příležitostí jsem vydělával. Uspořádal jsem pro kamarády doma diskotéku a vybíral peníze na nápoje. Před školním zájezdem do Asie jsem nakoupil diskmany ve výprodeji a Japoncům je prodával jako západní hit. Koupil a prodal jsem i nějaké akcie.“
A dostal jste svou koloběžku zdarma.
„Ano. Jenže v tom jsem si uvědomil, že mohu všechny peníze získat zpět, když ostatní koloběžky prodám. Trvalo to víkend, rozebrala si je rodina i přátelé. Zase jsem měl na pět koloběžek a lákala mě ta šestá zdarma. A tak jsem za týden prodal další zásilku.“
To jste rychle pochopil podnikání.
„Ale já jsem v tom neviděl obchodní potenciál… I to ježdění na koloběžce mě po týdnu nudilo. Jel jsem do školy autobusem a vidím, jak auta stojí v tradiční londýnské koloně. Jak pán utíká pozdě do práce, už nemůže. Byl jsem sígr, tak nazítří šup na koloběžku a provokoval jsem je, že všude projedu a všude jsem dřív. Na Liverpool Street jsem dělal gesta na policisty a oni mě nemohli chytit – byla kolona a tak rychle neběželi. Pak jsem těm stojícím řidičům z legrace dával za stěrač své telefonní číslo, kdyby chtěli vyřešit svůj každodenní problém. Dost koloběžek jsem prodal manažerům jako hračku, a tím jsem ohrozil bezpečnost chodců na ulicích. Ona při řízení koloběžky i telefonovali.“
Jakou marži jste měl na jedné koloběžce?
„Žádnou. Vůbec mě nenapadlo zvýšit nákupní cenu. A pak taky, bál jsem se, že by to prasklo, když by se dozvěděli, že v Americe po internetu jsou levnější. Mou marží byla ta šestá koloběžka zdarma. Ale pak mi i Američané najednou začali počítat nižší ceny.“
Asi jste už byl velkoodběratel.
„To je možné. Po dvou letech jsem měl 5 milionů liber.“
Jak to, že teenager s kokrhelem na hlavě tak jednoduše vydělá majlant?
Jako teenager jste nikde nenarazil?
„To víte, že mě nikdo nebral vážně. Proto jsem většinu obchodů dělal přes telefon a net. Kamarádi mi pomohli s grafickou prezentací. Pokud nebylo zbytí a osobně jsem musel do nějaké firmy, měl jsem trik. Předstíral jsem úžas a pokládal milion a jednu dětinskou otázku, co to vlastně dělají. Některé napoleony stačí rozmluvit, jiným dělá dobře, když mohou dítě poučit, o čem je velký byznys. Bylo mi jasné, že na univerzitu nepůjdu.“
Jak to s tím souvisí?
„Ti manažeři plkali teoretické nesmysly, zatímco já dělal praktický obchod. Bylo mi 13, ale o praxi jsem z chodníku věděl víc než oni z pracovny se zarámovaným diplomem.“
V čem vnímáte rozdíl?
„Školství je celé špatně. V lidech není rozvíjena schopnost činit vlastní kroky. Vidím to sám na uchazečích z řad absolventů univerzit. Nemají zájem o nastartování vlastního byznysu. Chtějí opět do řady, přidělit zaměstnanecký plat a případně manažerský post s narýsovanou kariérou a meziplány. Přitom žijí teoriemi dávno mrtvých ekonomických klasiků. Znají historii obchodu, ale nejsou připraveni na přítomnost a už vůbec nejsou použitelní do budoucna. Co nevyčtou, na to nepřijdou. Jako bych zaměstnal roboty.“
Takže je univerzitní vzdělání zbytečné?
„Jsou dva pravé důvody, proč vláda nutí děti na univerzitu: 1. Kvůli odkladu problému nezaměstnanosti a redukci sociálních dávek, 2. kvůli bankám, které silně vydělávají na studentských půjčkách a kontokorentech. Ostatně banky stále vyhlašují, že nepřijmou zaměstnance bez diplomu. Jsou největší zaměstnavatelé v zemi a vláda je v područí.“
Tak tvrdá slova by jeden nečekal od ministerského poradce.
„Na revidování je celý systém. Nedávno jsem šel dolů po Walthamstow High Road a naproti Waltham Forest Town Hall je malý krámek se smíšeným zbožím. Vstoupím a ptám se majitele: „Už jste tu šest měsíců, jak to jde? Pomáhají vám úřady dostatečně?“ A on: „Cože? Já slyším o úřadech, jen když mám platit daně. Na radnici nejsou žádná fora, žádný networking, žádné granty. Mám-li problém, nevím, kam volat, protože nikde nevolám správně.“ Zkrátka stát přestal sloužit, ale za službu setrvačně stále vybírá.“
Petr Casanova
Více o cestách ke zbohatnutí a myšlení úspěšných každé 2 měsíce v novém FC.
