Zažili jsme šokovou metodu londýnského kina: Rušíš? Ztrestá tě Ninja!

Ačkoli žijeme v „právním státě“, vynucovat si dodržování pravidel není snadné a hlavně je to zdlouhavé. Mnozí proto berou spravedlnost do svých rukou. Jednu z nejvíce šokových metod zavedlo nedotované nezávislé kino Prince Charlese na Leicester Place v londýnské čtvrti Soho. Rušíš? Ztrestá tě Ninja!

Ze stanice metra na Leicester Square vychází proud mladých lidí k budově Prince Charles Cinema. Za rozumnou cenu tu promítají komerční, kultovní i alternativní filmy. Na doporučení sem tedy jdu i já. Než zhasne světlo v sále, jsou návštěvníci upozorněni, aby se během promítání chovali tiše, nediskutovali a nepoužívali svá mobilní zařízení. No, znám to z pražských multikin, takže nad tím mávám rukou. Ale je mi podezřelé, že všichni kolem poslušně sahají do příručních zavazadel a znovu si kontrolují, zda mají mobil opravdu na tichý režim. Hm, to je disciplína…

Film se rozbíhá. Snažím se soustředit na děj, ale někdo nás stále ruší. Zaostřuji. Dvě řady před námi sedí frajírek. Rozvalený v křesle, silně žvýká a každou chvíli kafrá. Má zřejmě vtipné poznámky, protože je potřebuje sdělovat na celé kino. Při jedné z napínavých scén se mu rozehraje telefon. A on, neuvěřitelné!, přijímá hovor. „Yeah? Ale klidně mluv, akorát po mě střílejí gangsteři,“ směje se nahlas.

V tom můj výhled zakryla tma. Jako by vypadl film. Nebo můj zrak. Nevidím před sebe, bože! V tom se ozval smrtelný výkřik. Byl to ten kluk. A bylo to naposledy, kdy se ozval. Černý stín odkráčel a já opět vidím. Sleduji místo tragédie, ale vidím, že se hýbe. Uf. Nezemřel, ale z jeho výrazu nechybělo mnoho. Od té doby je klid.

Rozsvěcí se. Film skončil. Jsem pořád tak nějak mimo. Vylekaně se rozhlížím kolem sebe a v rohu kina registruji šokující postavu. Je celá v černém mundůru i s kapucí přes hlavu. Jako Ninja. Hříšníkovi vrací telefon. Tomu ještě teď tluče srdce o závod.

Nevím, zda je to legální, ale rozhodně jsem se přesvědčil, že je to účinný způsob, jak udržet v kině klid. Kdykoli vedení kina vyhodnotí, že se v sále nachází nějaký narušitel, muž v tmavém hábitu jej lokalizuje a zneškodní tím nejméně citlivým stylem. Přistoupí k němu zezadu a vykoná vše v zájmu ostatních. Má tedy buď zacpat ústa, pokud dotyčný hovoří, nebo jej zbavit předmětu, kterým ruší (šustivý pytlík, telefon atd.). V černém je proto, aby nerozptyloval sedící v dalších řadách. Zejména ti zcela vzadu si prakticky ničeho ani nevšimnou. Pokud tedy morbidně přepadený z úleku nevykřikne, nebo nezkolabuje. Mně by se to určitě stalo.

Je to zajímavý pokus ve smyslu „na hrubý pytel hrubá záplata“. Jenže má několik nedostatků. Ne každý si na vstupence přečte, že film sleduje na vlastní nebezpečí a měl by být v dobré zdravotní kondici. Nejdu-li na horor, nenapadne mě myslet na úlek. Navíc kdo jde do kina, je vědomě součástí celku a musí počítat s jistou mírou vyrušování, kompromisu a redukce soukromí. Kdo má rád klid, ať si pustí DVD doma. A hlavně – není snadné najít hranici, kde ještě divák vyrušuje a kdy už film naplno prožívá. V Česku by se asi rozjelo množství žalob, v Anglii je hříšník zticha. Ostatně sestavit přesný popis černého útočníka ve tmě je nesmírně těžké.

Příště se budu bát u Prince Charlese nahlas zasmát…

Petr Čejka, autor je zpravodajem FC z Londýna