Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Ti z vás, kteří již otevřeli Vánoční Speciál, a pochopili, že může pomoci i jim, mě zahrnují dotazy na své konkrétní situace a DOvysvětlení řešení jejich těžkosti.

Příklad: vzhled. Kolik lidí se trápí pro „ideál krásy“, kterého ve svých očích nedosahují? Kolik lidí neumí přijmout samo sebe? Kolik lidí si v sobě pěstuje nevraživého nepřítele, který pohrdá vlastním zevnějškem, a otravuje tak i své nitro? Kolik lidí samo sebe úplně zbytečně ničí?

Kdybyste směli nahlédnout do diskrétní zóny, šokovalo by Vás, kolik veřejně známých jmen, hereček i modelek, navenek usměvavých, uvnitř prožívá trauma ze stárnutí, z přibývání vrásek, z rozchodů, z osamění, z nepoznávání upřímné lásky. Při každé jejich žádosti o konzultaci si společně s nimi kladu otázku: A těmto lidem veřejnost závidí?

Proto se dnes tomuto tématu budu věnovat – z pohledu, který je možná neobvyklý, ale důležitý. V Řešidle, mém každodenním seriálu odpovědí na Vaše nejčastější otázky, totiž dnes přistál tento problém: „Petře, skoro celý život bojuju s nadváhou. A to už od mládí, kdy mi jeden muž řekl, že jsem tlustá. Vzal mi všechno sebevědomí, a kdykoli mě od té doby někdo přesvědčoval, že tlustá nejsem, že jsem hezká, nevěřila jsem mu. Nyní jsem dostala nabídku k sňatku od jednoho muže, který mi od začátku říká, že ho moje nadváha vzrušuje. Že by mě jinou nechtěl. Copak to tedy není handicap?“

Smějící se Bůh

Copak se mohu někomu líbit? Kdyby tuto otázku slyšel Bůh, začal by se asi z nebes snášet děsivý smích a dunivé plácání do kolen, protože Bůh nás všechny stvořil odlišné. Nejenže jinak vypadáme, ale i myslíme. Každý máme osobní individuální vkus. A dohromady tento systém vytváří dokonalost. Nikdo z nás se nelíbí všem, ale každý z nás se líbí někomu. I když to je jeden jediný člověk, který v nás najde zalíbení, úplně to stačí.

Kdyby existoval jenom jeden správný, univerzální vkus, povězte mi: K čemu bychom pak vznikali každý jiný? Kdyby jediným všeobecným symbolem krásy byli například Bradley Cooper a Natalia Portman, měly by se porodnice předělat hned na sály plastické chirurgie a každému novorozenci by měla být transplantována tvář a chirurgicky upravena postava podle vzoru Bradleyho Coopera a Natalie Portman. Jenže, už v tomto bodu, slyším křik!

Někdo z Vás určitě zaprotestoval: Proč zrovna Bradley? Proč právě Natalia? Casanovo, jsi snad slepý! Přece nejkrásnější je Richard Gere nebo Julia Roberts! volá jeden. A druhý si ťuká na čelo ještě víc: Blázníš? Ideál krásy je přece Leoš Mareš nebo Gábina Koukalová!

Tak kdo nás rozsoudí?

Co udělat referendum?

Ale může být vůbec většinový názor správný?

Jestliže většina lidí dosáhne shody v tom, že ideálem je blonďák, možná se už neshodnou na tom, že ideální jsou prsa číslo 4, případně výška 183 cm, ale už ne 182 nebo 165! Jak se v tom tedy vyznat?

Všichni víme, a je to obecně známý fakt, že každá racionální volba, pokud jde o dav, je dopředu vyloučená. Každý z nás má totiž vlastní hodnoty, vlastní potřeby, své sny, své představy. A proto tento svět připomíná puzzle, které tvoří osm miliard různorodých kostiček. Každá je naprosto jiná a ten systém je dokonalý v tom, že ke každé z kostiček přesně padne jen několik sousedních kostiček. Bývají to naše děti, rodiče, přátelé, někdy ale ani ti ne – i ti se totiž v průběhu života mění a začnou postupně patřit někam jinam.

Kdo je správná kostička a proč trváme na těch nesprávných?

Ale to je v pořádku. My bychom v žádné fázi života neměli hledat ty kostičky, jež k nám nepatří, tedy zabývat se těmi kostičkami, pro které nejsme dost dobří. Neznamená to, že nejsme-li dost dobří pro jednoho, nebudeme dost dobří pro nikoho – jen že jsme ještě to hledání správné kostičky neukončili. Jinak řečeno: Jestliže momentálně nejsme dost dobří pro někoho, určitě budeme dost dobří pro jiného. A pokud jsme snad na jistou konkrétní osobu s nadějí v srdci mysleli, ale ona dala najevo, že k ní nepatříme, a následně si našla někoho jiného místo nás a s tím novým partnerem je šťastná, tak to ještě neznamená, že její nový partner je lepší než my. Pro ni možná momentálně je lepší, ale to nevadí – my máme svou hodnotu – jako každá kostička ve světovém puzzle – právě tím, jací jsme, právě tím, že jsme jiní.

Neznamená to nic víc, než že naše místo je jinde, vedle někoho jiného, kdo k nám přesně padne, kdo nám porozumí, kdo splní naše nároky, potřeby, požadavky a my na oplátku jeho. A také – a tím se dostávám k druhé rovině problému – koho tedy zajímá nejen to, jak vypadáme, ale také to, jací jsme uvnitř.

Důležitost nitra

Budete-li s někým řešit problém, třeba společné úskalí, něčí chybu, ubližující jednání ve vztahu, poznáte, že není prakticky vůbec důležité to, jak vypadá, tedy jaký je „navenek“, ale jak s chybou nebo problémem pracuje, jak s Vámi spolupracuje, tedy jaký je „uvnitř“. Právě to ve skutečnosti vytváří kompatibilitu páru, míru souznění dvou jedinců, to, jestli k sobě jako dvě kostičky opravdu patří (o této tematice je kniha 250 zákonů lásky).

Každý z nás má unikátní potřeby. Dost dlouho si myslíme, že se týkají zevnějšku. Jsme k tomu odmalička vedeni: Učeš se, umyj se, nesmíš mít zašpiněný límeček! Časem ovšem zjistíme, že důležité hodnoty nezačínají venku, ale uvnitř. Že ani naše štěstí nedělá to, co hromadíme kolem sebe, ale to, co vytváříme v sobě. Můžeme být obklopeni hmotou, ale uvnitř nešťastní, obklopeni lidmi, ale uvnitř osamělí, zkrátka to podstatné je uvnitř. A to nejen u nás, také u druhých.

Žijeme v době povrchní a zrychlené (o způsobu jejího zvládání je celá kniha Čtyři prány štěstí aneb Umění každodenní radost v dnešní době zrychlené). V době, kdy mnozí posuzují možnou vhodnost a kompatibilitu životního partnera jen podle barvy očí a délky vlasů. Pak se nemůžeme divit, že žijeme v době singles. Tolik lidí se cítí „zrazeno“ svým srdcem a vkusem, čekali ideálního partnera v „druhém Bradleym Cooperovi“ nebo „druhé Natalii Portman“, a stále ještě nepochopili, že podle vzhledu nejde na člověku poznat jeho schopnost podporovat, naslouchat, rozumět, sdílet, pomáhat. Že je mnohem lepší zavřít ty matoucí oči a vstoupit s tím člověkem do tmy – projít s ním těžkostmi. Pak teprve ho opravdu poznáme. Pak se ujistíme, že to hlavní je uvnitř. Tak jako u nás.

Klíčová životní otázka

Položil jsem ji už v knize Čtyři prány štěstí, která tematicky doplňuje Vánoční Speciál.

Položil jsem ji právě proto, že vím, jak moc významu přisuzujeme svým očím, ačkoli tak rádi souběžně říkáme, že to podstatné je přece očima neviditelné.

Položme si tu otázku i nyní: Kdyby naše oči byly schopny vidět nikoli těla, ale duše, jak odlišný by asi byl náš ideál krásy?

Já o tom mám jasno. Právě proto oči zavírám. U žádné osoby mě nezajímá, jak vypadá, ale jaká je.

  • Svůj vlastní vánoční balíček dobrých emocí a dobrých myšlenek můžete vytvořit z Vánočního Speciálu i kterékoli z mých šesti knih, ukazujících zvládání různých vztahových situací, zde.
  • Pokud do vybrané knihy chcete mé vlastnoruční věnování Vašemu blízkému obdarovanému člověku, postupujte prosím podle instrukcí zde.

© Petr Casanova