Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Kdo již otevřel můj doručený Vánoční Speciál – dříve než až pod stromečkem –, ví, že v něm velkou část věnuji dospívajícím dětem. V hlavě se totiž může zamotat cokoli, děje se to i starším lidem. Stačí jeden pocit zoufalství, a člověk udělá čin, kterého buď celý život lituje, anebo svůj život dokonce předčasně ukončí. Okolí se tomu podiví, ale to jen tehdy, když nemá ponětí o tom, že největší bojiště je v lidské hlavě a nejtěžší bitva zuří mezi tím, co víme, a tím, co cítíme. Například: když víme, že někdo odešel, a cítíme, že bez něj neumíme žít. Koneckonců, bylo mi dvacet let, když mě tento rozpor zatlačil na železniční most (to, proč jsem neskočil a kdo mě jakým způsobem zachránil, píšu ve Vánočním Speciálu).

S dospíváním jsou spojeny i první velké lásky – a rozchody. Klubová zóna, kam vkládáte své dotazy a žádáte mě o pomoc, dnes obdržela tuto otázku. Odpovím mluveným slovem (poslouchat můžete v přehrávači nahoře) nebo písemným přepisem všem, kdo prožívají podobnou ránu, a na věku ani nemusí záležet: „Petře, je mi osmnáct a prožívám první velký rozchod. Je o to bolestnější, že mu vůbec nerozumím. Dělal jsem pro svou dívku první poslední. Když odcházela, plakala a visela mi kolem krku. Říkala, ať se nezlobím, že to není moje chyba, ale že si chce zkusit jiný vztah. Dostal ji asi o třicet let starší muž, který má peníze a postavení, jenže je ženatý. Spojil jsem se s ním. Vysmál se mi, že se rozvádět nechce, mou dívku jako hračku. Ale ona to nevidí, nechce to ode mě slyšet. Co mám dělat, když vím, že ona se spálí?“

Jak žena pozná, že se k ní první muž chová úžasně?

Problém prvních vztahů je ten, že ať se k protějšku chováme sebelíp nebo sebehůř, on naše jednání neumí nikam zařadit. Nemá totiž srovnání.

To, jak se k němu jako první partneři chováme, vnímá prostě jako normu – domnívá se, že takhle je to normální a bude to nejspíš v každém dalším vztahu.

Koneckonců, znáte Tarzana?

Tarzan je příběh o ztroskotání lodi, ze které se zachrání jenom mladý anglický lord a jeho žena. Na neobydleném pobřeží Afriky si postaví nouzové přístřeší a snaží se přežít. Když se jim narodí syn, oba zahynou. A jejich maličkého dítěte, které nikdy nevidělo civilizaci, se ujme opice a začne ho vychovávat po svém. Takže vyroste člověk, který má ale opičí způsoby, protože taková je od dětství jeho norma.

Tento Tarzan pak jednou zachrání člověka, belgického kapitána, který je udiven, že lidsky vypadající mládenec neumí mluvit. Tak ho mluvit naučí. Naučí ho lidským způsobům. Pak ho vezme do Evropy, kde se Tarzan dokonce zamiluje. Ale je příliš neohrabaný, nezvyklý na civilizaci, společenská pravidla a upjatou morálku. A tak je nešťastný.

Nešťastný je ovšem hlavně proto, že má srovnání. Že už si může vybrat. Že není tam, kde by chtěl být, kde je raději. A tak volí návrat do africké džungle, kde se stane vládcem.

Člověk musí zažít špatného partnera, aby si vážil toho dobrého

První vztah proto vytváří jen určitou laťku pro vztahy následující. Jen se vžijme do pozice toho, kdo zažil první vztah. Nevíme, jak moc si máme toho prvního partnera vážit. Zda je jedinečný, anebo se takto budou chovat všichni ostatní. Jak bychom to mohli vědět?

Ať se k nám podle nějakého hodnotového rámce chová dobře, či zle, můžeme si myslet, že „takto se k nám bude chovat i ten následující“. Až teprve když máme další zkušenost, tak už víme, kam toho prvního partnera spíše zařadit. Víme, jestli se k nám choval líp, nebo hůř. Víme, jestli se nám po něm má stýskat, nebo na něj máme zapomenout. A to jen proto, že jsme potřebovali získat komparativní neboli srovnávací zkušenost.

Jinak řečeno: I když sami víme, že se chováme ke svému prvnímu partnerovi dobře, tak teprve jeho druhý vztah obvykle ukáže, jestli se k nám bude chtít vrátit, či ne. Pokud se totiž k němu další protějšek bude chovat líp, nevrátí se k nám. Ale pokud srovnávací zkušenost dopadne nepříjemně pro našeho ex-partnera, může se stát, že se vrátit chtít bude. Anebo si bude chtít zkusit ještě někoho dalšího – třeba ještě staršího, nebo naopak mladšího, než jsme my, nebo někoho bohatšího nebo chudšího, než jsme my.

Proto nevyčítejme lidem, když z prvního vztahu odcházejí. Je to svým způsobem i dobře – kdyby v sobě měli nějakou tajnou nenaplněnou touhu a litovali by, že ji nevyužili, mohli by od nás odejít někdy později, třeba už po založení rodiny, anebo by s námi zůstali, ale mohli by být jako bez duše, nešťastní, nejistí, neboť by nevěděli, zda si nás vlastně mají vážit.

Lakonicky řečeno: Všichni potřebujeme aspoň jednou za život zažít nějaký špatný vztah, abychom poté ocenili vztah dobrý nebo i normální. Proto není divu, že lidé se srdcem na dlani, ti milující, kteří se v prvním vztahu naprosto rozdávají, jsou opouštěni, nicméně posléze také vzpomínáni a atakováni těmi, kdo je opustili, se žádostí o návrat.

Proto pamatujte: To, že od Vás lidé odcházejí, vůbec nemusí znamenat, že Vás nemilují nebo že jim s Vámi nebylo dobře. Někteří si jen potřebují natlouct ústa v jiném vztahu, aby se pak o to raději vrátili a o to víc si vážili toho, co ve Vás opravdu mají, ale čeho si bez srovnávací zkušenosti někteří nikdy vážit nezačnou.

  • Vánoční Speciál, neobvyklý dárek pod stromeček, pro který nemusíte nikam chodit (přijde Vám rovnou domů), objednáte jednoduše zde. Možno i v dárkovém balení.
  • Potřebujete pomoci v konkrétní vztahové situaci? Využijte mé knihy, které můžete mít i s mým vlastnoručním věnováním pod stromeček. Více o této možnosti je zde.

Petr Casanova