Byl jednou jeden kopec. Na jeho levém úpatí se shromáždila jedna armáda, na jeho pravém úpatí nepřátelská. Proti sobě stanuli dva králové, krveprolití bylo na spadnutí.

Přišel mezi ně starý Mistr s dotazem, zda by se mohli udobřit. Oba králové to odmítli:

„Ten kopec,“ odpověděli, „je předmětem našeho sporu. Smírně ho nevyřešíme. Jsme připraveni na to, aby rozhodl boj.“ A jali se pobídnout svá vojska.

Mistr požádal ještě o chvilku strpení. Obou králů se zeptal:

„Kdyby ten kopec teď přestal existovat, zastavil by se ihned váš život?“

Králové se pobaveně shodli: „Samozřejmě ne. Na tom kopci nezávisí náš život. Z hlediska našeho bytí, dýchání, fungování srdce je ten kopec bezcenný.“

Mistr poděkoval za odpověď. Položil druhou otázku:

„Je možné, že až vstoupíte do bitvy, mnoho Vašich mužů bude zabito, a dokonce i Vy, králové, můžete ztratit své životy?“

Králové rozhodně přikývli: „Je jisté, že mnoho krve bude prolito, nejen našich mužů, ale možná i naší vlastní.“

Mistr znovu poděkoval. Položil třetí otázku:

„Jak důležitá je vaše krev?“

Králové se zamysleli: „Bez krve nemůžeme žít. Z hlediska lidského života je krev neocenitelná.“

Mistr pokýval hlavou: „Takže jste mi právě řekli, že to, co je neocenitelné, stavíte proti tomu, co je bezcenné?“

Hněv obou panovníků rázem pominul. Na místě dospěli k mírové dohodě. Uvědomili si totiž, že hrst krve má pro člověka větší hodnotu než hrst hlíny.

Proč tento starý příběh připomínám? Protože z Vašich krásných ohlasů na můj Vánoční Speciál poznávám, jak lidé někdy potřebují jiný náhled na svou bolestnou situaci, aby trápení vyměnili za smíření a nenávist za lásku. A to právě v nejtěžších chvílích, do kterých je život zavede.

1. kapitola: Můj pád do tmy

Víte, že páteční články rád věnuji inspirativním lidem. Některé osobnosti jsou známé, o jiných jste možná nikdy neslyšeli. Tak jako potkáváte spoustu kolemjdoucích na ulici a neuvědomujete si, jakými problémy tito lidé prošli, co překonali a jak mohou také nás samotné inspirovat. Ano, každý jsme zdroj motivace pro druhé. Dnes jím bude Nicola.

Nejprve Vám položím několik otázek:

Viděli jste někdy obraz namalovaný nevidomým?

Myslíte, že je to protimluv – že kdo nevidí, přece nemůže malovat?

A co ještě Váš vnitřní hlas říká, že je nemožné?

Potažmo co by říkal, kdybyste právě teď zjistili, že jste zničehonic ztratili zrak?

Právě to se stalo NICOLE ŠVANDOVÉ. Paradoxně právě její příběh dokáže otevřít oči těm, kteří se propadli na dno a mají pocit, že odtamtud už není cesty. Je. Vždy je. I když Vám negativní vnitřní hlasy, takzvaní sabotéři v hlavě, namlouvají opak.

„V té době jsem bydlela s maminkou, bratrem a kamarádkou v jednom pražském bytě. Byla to rekonstruovaná půdní vestavba v šestém patře. Její součástí byl i balkon, přes který nám kočka často utíkala na střechu. Jedno nedělní ráno jsem se ji snažila z té střechy sundat. Stála jsem na židli, ta se mi zvrtla a já přepadla přes zábradlí balkonu.“

Ještě instinktivně chmátla do vzduchu. Zachytila se stříšky a chvíli tak visela.

„V ten moment tam byla i ta kamarádka, která s námi bydlela. Ale ona v šoku zpanikařila a zaběhla dovnitř, do bytu, přitom ani nekřikla na bratra nebo maminku, kteří byli doma. Pamatuji si, jak jsem se tam zoufale držela, ale neudržela. A spadla jsem.“

Bylo to šest pater hloubky.

„Maminka později říkala, že ji tehdy zaskočil divný, nevysvětlitelný zvuk. Vyšla za ním, na balkon, tam si všimla převrácené židle a od kamarádky vyzvěděla, co se stalo. První, co udělala, bylo, že zalarmovala záchranku a spěchala za mnou dolů – dopadla jsem na dvůr ve vnitrobloku. Když doběhla, byla jsem prý v bezvědomí. Sama pamatuji, že jsem nabyla vědomí na moment, když jsem slyšela, jak maminka říká: ,Ještě vydrž, pomoc už jede…‘ A v dáli jsem slyšela sirénu sanity. Jen jsem si tenkrát řekla, že je to dobré, že už jedou, ale pak už si nic nepamatuji.“

2. kapitola: Jedno procento

Vánoční Speciál jsem naplnil svými vlastními nejtěžšími prožitky a ukázkami, jak jsem se z nich dostal já, respektive jaké postupy doporučují psychologové. Příběh Nicoly je v mnohém jiný. V této kapitole totiž mnohé nemohla ovlivnit. Jen přijímat.

Měsíce totiž prožila v nemocnicích. Za to třetí slovo (prožila) dnes děkuje. Žít po takovém pádu nebylo vůbec samozřejmé. „Zachránit mě bylo složité. Lékaři říkali, že nejdřív jsem prošla klinickou smrtí, potom třemi týdny v kómatu. Mamince sdělili, že mi dávají jenom jedno procento naděje na přežití.“

Ale ona přece jen žila. „Když jsem otevřela oči, řekli mi, že jsem se probudila z kómatu. Nepamatovala jsem si zprvu nic. Paměť se mi vracela až postupně. Řekli mi, že jsem utrpěla vážné zlomeniny všech končetin, museli mi operovat řadu vnitřních orgánů, hlavně játra a prasklou plíci i rozlámané kosti v obličeji, velký hematom na mozku, a tak podobně.“

Od onoho probuzení proležela v nemocnicích ještě dva měsíce. Dalších pět let znamenalo dvacet náročných operací. Z poslední odjížděla na invalidním vozíku s kovovými vnějšími fixacemi na rukou, takže se o sebe nemohla postarat. To bylo na její mamince. Musela se učit znovu chodit. A to hlavní – neviděla.

V toto naprosto věřím: Pokud má život moc vzít Ti něco, o čem sis myslel, že to nikdy neztratíš, musí mít také moc nahradit to něčím, o čem sis myslel, že to nikdy nezískáš. Nicole se to potvrdilo také.

3. kapitola: Hněv, nebo smíření?

„Natolik vážný úraz a ztráta zraku Vám od základů změní život.“

Když čtete tuto Nicolčinu větu, asi si ji automaticky vykládáte jako změnu k horšímu, že?

Jenže nevidomá Nicola se takovému výkladu podiví: „K horšímu? Vždyť jsem žila! Vždyť jsem tu už nemusela být! Toto základní uvědomění člověka přivede naopak k hluboké úctě, vděčnosti a pokoře k životu. Naučí ho nakládat se životem jako s nesamozřejmým darem. Učí ho život naplno prociťovat. Užívat si ten vzácný čas, který je každému z nás na Zemi dán a který má svůj konec, a může ho mít třeba i v příští minutě, protože my nemáme automatický nárok na další nádech.

Že Vás nikdy nenapadlo podívat se na Vaše povzdechy právě takto? Někdy však jinou možnost nemáte. „Když člověk zapojí rozum, zjistí, že křižovatka, na které po ráně stojí, je buď do nešťastného zbytku života, nebo neznámého. Neznámá cesta vede přes změnu postoje, na který jsme byli doposud zvyklí. Změnit svůj postoj znamená děkovat za život radostí a hravostí, přestat se ukájet lítostí, uvědomit si, že život není ideální a těžkosti k němu patří, přestat mrhat časem vlastní neschopností se smířit s fakty a naopak začít využívat čas k tomu, co má vyšší smysl, k čemu nás vede srdce. Tehdy v nemocnici jsem si prostě plně uvědomila, že nikdo z nás neví, kolik času je mu v tomto životě dáno. Proto se od té chvíle snažím si dlouze a zbytečně nezoufat, ale raději to, co je potřeba, rovnou měnit, přecházet do akce, a ne jen o tom, co by bylo dobré, mluvit. To mě zároveň naučilo si život co nejvíc zjednodušovat a nehledat ve všem složitosti.

Jejím životním krédem se stalo: Hlavně se z toho nepo… „Úrazem můj život neskončil, tudíž neskončily ani těžké zkoušky. Pořád mi chodí do života, ale já jsem za ně vděčná, vidím v nich SOUČÁST ŽIVOTA – a věřte, že já jsem ráda, že ŽIJU. Proto se i snažím ve zkouškách vidět to pozitivní, odnést si z nich to nejlepší, děkovat za tento proces učení, objevit ponaučení a jít dál, to znamená neopakovat stejné chyby, tedy vědomě pracovat s tím, co jsem měla možnost díky takové zkoušce pochopit.“

Nicola to klíčové slovo použila. Vědomě. Odstoupila od sabotážního myšlení negativních vnitřních hlasů, snaží se udržet v chodu to kreativní. „V praxi to znamená, že se snažím na sobě vědomě pracovat – být si dobrým žákem i učitelem. Ve vědomé rovině žiji víc než dřív, více se také zaměřuji na to, co je teď, než na to, co bylo nebo bude. Dostala jsem velkou lekci z pomíjivosti života, a tak se snažím být naplno právě tady a teď.“

4. kapitola: Zvednout hlavu

Nicola říká, že vědomé myšlení, bytí v přítomnosti, ba vytváření si dobré přítomnosti, se ukázalo nejen jako jediná varianta, ale podmínka naplněného života. Sabotážní myšlení jí totiž napovídalo zabalit to. Šlo proti samotnému životu.

Nicola v Jižní Americe

„Když se člověku stane něco tak závažného, třeba že oslepne jako já, vždy nějaký výběr má. Buď to vzdát, nebo říct životu ,Ano, přijímám‘. To druhé předpokládá probudit v sobě sílu a přijmout výzvu, která s tak zásadní změnou přichází. Já jsem řekla životu ,Ano‘, to znamená, že jsem se rozhodla překonávat všechny nesmyslné předsudky, které v hlavě začínají sebepřesvědčováním typu ,Protože nevidím, tak nemůžu…‘ Jasně, občas to chce pořádnou dávku odvahy postavit se vlastní slabosti, jenže výsledek vždy stojí za to, protože ta odvaha posílí a člověk jako ve hře postoupí schopnější do vyšší obtížnosti.“

Načež zmiňuje jedno důležité slovo: „Snažím se ztrátu zraku přijímat jako dar. Už tento pohled, naučený pozitivní postoj k daru, mi otevřel nové a zajímavé rozměry života. Zdá se to jako paradox, ale mám pocit, že díky ztrátě zraku je můj život mnohem barevnější.“ A když to žádám vysvětlit, usmívá se: „Díky ztrátě zraku jsem se naučila skutečně cítit a vidět srdcem. Nesvádí mě nějaké vnější pozlátko, jak kdo vypadá či co hezkého na sobě nosí. Ve vztazích vnímám pouze to, co člověk nosí uvnitř, v srdci, to přímo vidím. Lidé jsou ze mě nervózní, asi vycítí, že do nich vidím, ale díky tomu jsou ke mně otevřenější a upřímnější a svěřují se mi s hlubokými niterními trápeními. Naopak ti, kteří nemají sílu ustát pravdu, přede mnou raději utečou, nebo se mi už zdálky vyhýbají.“

5. kapitola: Lepší život

Ve Vánočním Speciálu ukazuji, jak důležité je prostředí, v jakém žijeme. Lidé, kterými jsme obklopeni. Jak je zásadní udělat si pořádek ve svém okolí, protože to pak do značné míry ovlivňuje pocity, které ze života máme. Poznala to i Nicola. Musela to poznat, neboť akutně potřebovala někoho, kdo jí pomůže zvednout se a zpočátku se o ni postarat.

U ní to byla maminka a přátelé. Nicole se totiž úraz přihodil v době, kdy studovala práva; byla ve druhém ročníku. „Kamarádi za mnou chodili domů, ze skript, která jsem nemohla číst, mi předčítali, a tím mě připravovali na zkoušky. Všechny jsem zvládla, školu dotáhla a dosáhla jsem na malý i velký doktorát, JUDr. a Ph.D.“

Právě právničina ji spojila s úplně novým světem. Takovým, který do té doby paradoxně přehlížela. Dostala se totiž do centra krásy i neštěstí.

„Původně jsem to místo jen chtěla poznat. Nevěděla jsem, že se stane do jisté míry mým velkým právním případem. Přála jsem si být v ekvádorské rezervaci el Paraíso, uprostřed amazonského deštného pralesa. Nemohla jsem vidět, ale jiné smyslové vnímání pralesa mi umožnilo cítit mystérium života v jeho plnosti teď a tady. Stromy, zvěř, rostliny, řeky i vodopády pulzují životem v jednom rytmu, v rytmu srdce Matky Země. Ba dokonce vnímáte, že její srdce bije stejně jako srdce ve Vaší hrudi. Cítila jsem, jak každý nádech, každá kapka deště, která na mě dopadla, každý doušek křišťálově čisté vody, které jsem se napila, mi dávají novou životní šťávu a probouzejí ve mně čím dál větší vášeň k životu. Dosud nikde jsem se necítila tak bezpečně jako v pralese. Všeobjímající harmonie a pocit jednoty mě zbavily všech předsudků a strachů. A tehdy jsem nemohla pochopit, proč jej člověk ničí, když právě prales ukazuje, jak přirozené pro nás může být žít v harmonii a s respektem ke všemu živému, když všichni dohromady vlastně tvoříme jedno, všichni jsme ze stejného zdroje, z Matky Země.“

Bydlela v indiánské komunitě amazonského kmene Šuarů na okraji deštného pralesa. U řeky navštívili, jak vzpomíná, energeticky krásné místo, pro indiány posvátné. Ale… Ona svým rozšířeným vnímáním cítila, jak je poničené. Kolem jezdily nákladní vozy, byl slyšet velký hluk z těžby, jež probíhala opodál. „Nemohla jsem pochopit, jak se panensky čistá příroda smí tak bezohledně drancovat. Po návratu do Česka jsem si vyhledala všechny informace, založila spolek a začala vybírat peníze na skupování pozemků v Amazonii – je to totiž jediný přímý způsob, jak tamní kus Země ochránit a zakonzervovat, než vše skoupí těžařské firmy. Nedávno se nám podařilo koupit 54 hektarů deštného pralesa s krásným vodopádem.“ Sama Nicola získává peníze z vlastních workshopů intuitivní malby poslepu nebo dražení svých obrazů, které maluje. „Úžasné je, že se přidávají lidé, kteří dělají své aktivity a vybrané peníze nám věnují. Vznikají dobročinné workshopy kundalini jógy nebo semináře meditace Merkaba. Často je pořádají ti, kteří v pralese byli, viděli tamní krásu i zkázu na vlastní oči a změnilo jim to pohled na člověka, život, sebe a vzbudilo v nich vůli něco udělat.“

Nezapomeň

Intuitivní malba

Bylo prý zvláštní, když se k plátnu postavila po úrazu. Ač se malování věnovala odmala, bez zraku to najednou bylo jiné, vlastně poprvé.

„Protože nemám zrak, obrazy maluji poslepu v propojení s vlastní intuicí a srdcem. Tomu mě naučili peruánští indiáni Q’ero. Žijí poblíž Cuzca, v předkolumbovských dobách tu bylo centrum Incké říše. Jsou to neobvykle moudří lidé. Dali mi specifické požehnání. Tvrdí, že pokud se někoho můj obraz emočně dotkne, znamená to, že pro něj obsahuje duchovní vzkaz, a už v té chvíli mu přináší léčivou očistnou energii.“

Intuitivní malba poslepu ale pomáhá i Nicole. „Představuje pro mě úžasný způsob, jak se zcela zpřítomnit, objevovat vnitřní krajinu, uvolnit ze sebe zadržené emoce, očistit se od předsudků a nabít se energií z veškeré radosti z tvoření.“

Nenávidím svůj život.

Proklínám svůj osud.

Nic není takové, jaké bych chtěla.

To jsou věty, jaké od Nicoly Švandové neuslyšíte. Bez ohledu na to, co se jí stalo, pracuje na svém vnímání života tak, aby sama sebe netrápila. A je šťastná.

„Miluju život, a to je základ mého bytí. Životní zkoušky vnímám jako výzvy, které mě ve finále posílí. Mám ráda ten pocit, kdy se na svou minulost dívám zpětně již s nadhledem a vidím, kam mě posunula a co mi do života přinesla. Třeba: Když se usměji, jak už v té chvíli mohu být inspirací pro druhé lidi. Snažím se každý den udělat něco laskavého, byť malého, třeba se usmát na někoho, koho vnímám na ulici, dát najíst pouličnímu zvířeti, které nacítím ve své blízkosti, a to už pro tu radost, kterou to jemu i mně přináší.“

Její poselství mějme na paměti. „Zjistila jsem, jak ozdravný je humor, schopnost usmát se, potažmo zasmát se v těžkostech i sobě. Úsměv a humor dokážou zlehčit tíhu, kterou v daný moment prožíváme, a připomenout nám, jak moc záleží na těch lidech, kteří tuto dovednost ovládají. I proto v mém životě hrají zásadní roli vztahy. Nemám žádný zájem o povrchnost, jen o vztahy, které mají hloubku, kde je důvěra, respekt, upřímnost a otevřenost. Záleží mi na kvalitě, ne kvantitě. Srdce zajímá kvalita, oči často kvantita.“

  • 244 stran nejsdílenějších příběhů a myšlenek za celých 10 let historie FirstClass.cz najdete ve Vánočním Speciálu, doplněném o nejtěžší události mého osobního života a způsoby, kterými jsem je překonával – a proč jsem za ně dnes vděčný. Tento ojedinělý soubor dobrých myšlenek a emocí seženete pouze zde. Nemusíte nikam chodit, balíček (který můžete doplnit i o knihy, ukazující zvládání nejtěžších vztahových situací) Vám přijde rovnou domů.

© Petr Casanova