Po včerejším živém vysílání na téma Jak ustát srážení druhými lidmi se mi ozvala.

Zaujala ji Komenského Via Lucis, cesta světla. Metoda z počátku 17. století, která je dodnes tak účinná ve světové psychologii.

Byla však přesvědčena, že „jí to nepůjde“. Tak jako je přesvědčen každý, kdo cestu světla potřebuje – kdo sám jde zatím jen cestou tmy.

Ostatně, na tomto principu stojí celý můj Vánoční Speciál.

Co zbude člověku, který má pocit, že přišel o všechno?

Tak se ptal už Jan Amos Komenský.

Odpověď se zdá prostá: Kdo přišel o všechno, tomu přece nemohlo zbýt nic!

Jenže pokud dýcháme, pokud stále žijeme, pak pořád máme šanci všechno změnit. Dokonce i získat zpět to, co jsme ztratili, pokud to získat lze. Anebo změnit způsob, kterým přemýšlíme a žijeme – vrátit do svého života radost.

Komenský to vysvětloval na příkladu galerie, ve které jsme měli shromážděné všechny důležité hodnoty. Třeba upřímnost, důvěru, poctivost, loajalitu, lásku. Měly podobu soch. Jenže někdo neznámý vtrhl do galerie a urážel našim sochám údy, zdevastoval je. Pak se nám zdá, že naše hodnoty jsou neobnovitelné.

Dokud si neuvědomíme, že ty zraněné sochy může zalít světlo, kterému jinak říkáme naděje, víra nebo nadhled. A v tom světle spatříme všechny hodnoty jako netknuté. Někdo zvenčí se je možná mohl pokusit narušit, ale v nás samotných pokračují.

Jinak řečeno: Pokud cesta s jedním člověkem nevyšla, ještě to neznamená, že nevyjde s nikým. Naopak, tato zkušenost nás učí, že poznat jednoho člověka ve špatném světle nás posouvá k dalším lidem, kteří naše hodnoty ctít mohou. Nepřišli jsme o všechno – to ten, komu naše hodnoty nepřipadaly dostatečné, o ně přišel. My je neseme do jiného vztahu.

Komenský hovořil o labyrintu světa, kterým člověk postupuje s rájem v srdci. Tím rájem je vše, co je pro nás důležité. Nesmíme si to nechat vzít.

Když nám dá člověk tolik důvodů, abychom si ho pamatovali

Naše paměť zaznamenává vše, co je pro naši bytost důležité. Nejen to příjemné.

Dobře si pamatujeme i bolest, jakou jsme pocítili při doteku rozžhavených kamen. V naší paměti tak není pouze to, co si přejeme – co by nám při zpětném rozpomenutí se činilo dobře –, ale to, co nám pomáhá ve šťastnějším žití. Jakkoli se to na první pohled nezdá.

Když se spálíme o kamna, proklínáme tu bolest. Divíme se, k čemu tak nepříjemnou zkušenost potřebujeme. Ale od té chvíle už se kamnům i všemu s potenciálem spálení vyhýbáme. Jedna bolest nám ušetří mnoho jiných bolestí. Podobně to platí ve vztazích (viz Jak funguje očkování v lásce.)

„Proč mě srdce ani rozum neposlouchají? Proč někoho, kdo mi ublížil, nedokážu vymazat ze svých vzpomínek ani myšlenek? Proč to, co si nejvíc přeji, najednou není tak snadné? Proč trpím, když já jsem mu neublížila?“ opakovala stále to jedno stejné slovo. Proč.

Přitom odpověď byla jednoduchá: Právě proto. Takovou zkušenost nesmí zapomenout.

5 důvodů, proč to není možné

Nelze zapomenout člověka, který nám dal tolik důvodů, abychom si ho pamatovali. A to nejen příjemných důvodů.

V paměti musí zůstat vše – celý děj i souvislosti. Idylické seznamování, rajský dojem, že toto je už ta spřízněná duše. A poté bolestné vystřízlivění. To všechno vytváří ponaučení, zvýšenou opatrnost člověka při navazování příštích vztahů. A to právě proto, aby se tatáž bolest už nikdy neopakovala. Aby přibývaly zkušenosti případně ještě jinými typy vztahů. Ale už nikdy ne stejnými reprízami.

Kdyby lidé zapomínali to špatné, vraceli by se do stejně bolestných řek. Neposouvali by se. Jestliže přes bolestnou předchozí zkušenost a ponaučení dojde přesto na obnovení původního vztahu, nejde o návrat do téže řeky. Podruhé (jsme-li dostatečně ponaučení) totiž nejsme už stejní ani my, ani ta řeka. Posunuli jsme se. Jsme opatrní, většinou také nedůvěřiví. Vztah se stejným partnerem bývá náročnější budovat. Jako když už s jednou zlomeným kotníkem, ačkoli jsme prošli procesem uzdravení, začneme znovu hrát tenis.

I když fyzické zranění už mohlo být zahojeno, v hlavě je pořád vzpomínka. A zůstává tam hodně dlouho. Dokud to vyžaduje čas.

Na velké přání těch, kdo už zvědavě otevřeli Vánoční Speciál (dříve než ho položili pod stromeček svým obdarovaným), jsem celé příští stostránkové vydání svého magazínu FC věnoval tématu Odpustit neznamená zapomenout. Všem, kteří se cítí vinni nevratnou chybou, nebo na nichž se naopak někdo provinil. Jak nenosit hořkost celý život v sobě? O tom bude toto samostatné vydání, tematicky doplňující Vánoční Speciál (pro ty, kteří toto úskalí řeší).

Jak tedy porozumět svým pocitům a nezapomínání? Jaký to má smysl?

Pokusím se navést Vás alespoň ve zkratce pěti základními důvody:

1. důvod: Láska i nenávist jsou v srdci

Staří lidé občas v nadsázce říkají, že život už je vlastně jen spánek a zapomínání. Ano, lidé na něco rychle zapomínají – ale většinou jen na to nepodstatné. Co tělo nevyužívá, to nechá zaniknout.

Naše vědomí a podvědomí má zvláštní funkci – nedovolit nám jen tak zapomenout to, co bychom si zapomenout přáli. Je k nám milosrdné v tom, že zapomeneme, co konkrétního nám lidé řekli nebo na jakých konkrétních místech jsme s nimi byli, nezapomeneme však na to, jak jsme se s těmi lidmi na daném místě cítili. Ano, máme paměť NA POCITY.

A ty pocity ovlivňují i naše příští setkání s těmito lidmi. Jak se cítíme, tak máme tyto lidi zafixované. Ta konzerva je v emoční části, my říkáme „v srdci“. Když někoho milujeme, stejně jako když někoho nenávidíme, nezapomínáme to – vrýváme si to do srdce. Ano, jak lásku, tak nenávist. Jsou to dvě emoce jedné srdeční stěny, jen protichůdné. Miluji ho! kontra Nenávidím ho! – píšeme nesmazatelnou křídou z opačných stran.

Výsledek je tentýž: Nezapomínáme.

První pravidlo tedy zní: Když na něco chceš zapomenout, nesmíš to nenávidět.

Co nenávidíš, nezapomínáš. Užitečná lekce.

2. důvod: Důležití lidé s námi pořád zůstávají

Naše podvědomí nesoudí, co je dobré, a co špatné. Ani náš mozek. Cokoli si přejeme, to se nám snaží vyplnit. To už známe z magazínu FC Jak funguje představivost.

Naše podvědomí si netroufne soudit i proto, že naše priority se mnohdy mění. Ten, koho jsme milovali, je znenadání nenáviděn, a toho, kdo byl dlouho zavrhován, najednou preferujeme. Náš vkus se často mění podle nálad. Proto náš mozek funguje na principu emocí. Čemu přikládáme emoce, to si uschovává. A je jedno, zda jde o emoce z našeho pohledu dobré, nebo zlé. Jinak řečeno: Kdo v nás budí emoce, ten nám není lhostejný.

Emočně podbarvení lidé jsou zkrátka tak či onak důležití v našem životním příběhu. Je pro nás fatální pamatovat si vejlupky, kteří nás obelhali, i duše, které nám pomohly. A přestože šlo o minulost, tyto podvědomé rány nás neustále formují. I podvědomě naše zkušenosti určují, kdo jsme teď, z čeho nebo koho máme strach, čím se trápíme a komu ještě nevěříme. Teprve časem, jak se uzdravujeme, emoce vyhasínají a i konkrétní lidé nám začínají být lhostejní. Přirovnání? Představme si pracovní plochu počítače. Na ní je mnoho ikon. Říká se jim zástupci. Jsou branou ke vstupu do samotných aplikací, které jsou uloženy hluboko v „podvědomí“ počítače. Ten, je-li podobný lidskému mozku, může mít samočisticí funkci. Dlouho nepoužívané ikony (zástupce) maže. Hluboko v podvědomí ale samotné aplikace mohou zůstat. Tak jako naše veškeré vzpomínky v hluboké paměti – v takzvané paměti duše.

3. důvod: Potřebujeme se naučit příliš těžké věci nechat být

Představme si cestu a na ní obří balvan. Ve fyzickém světě, v jakém žijeme, tento balvan bez problémů obejdeme, přelezeme nebo odvalíme. V emočním světě takový „balvan“ ale naložíme na záda a vlečeme s sebou životem. Jen proto, že nám určité neštěstí spadlo do cesty, považujeme za nejmoudřejší nosit ho s sebou.

Je to podobná bláznivost jako pošetilá lidská touha s minulostí bojovat. Měnit ji. Zejména v lásce se chováme nerozumně, nechceme vidět, co je realita a přítomnost. Toneme v domněnkách, lžích, fikcích, představách o člověku, vůbec ne v pravdě. Jsme sami proti sobě, podobně jako když se nezměnitelnou minulost snažíme tahat na bedrech. Tak dlouho se s ní budeme vztekat, až jednou zjistíme, že některé věci, které se staly, prostě musíme nechat být. Přijmout je. Nic víc. Ale ani nic míň. Přijmout a odpustit je nesmírně těžký akt. I proto jsem mu věnoval celé vydání magazínu FC Odpustit neznamená zapomenout.

Jako nejdůležitější, v souvislosti s minulostí, považujeme otázky CO, KDO, PROČ. Ale ve skutečnosti nejdůležitějším faktem je KDY. Kdy se ten příběh udál. Včera. Dříve. Kdysi. Prostě v minulosti. Není nutné ji zapomínat. Jen je nutné to pochopit – že už je to pryč.

A pokud to pryč není, změna neproběhne v minulosti, ale v přítomnosti či budoucnosti. Proto bychom víc než minulost měli sledovat ručičky hodinek. Ty běží vpřed, ne zpět.

4. důvod: To, co nezapomínáš, si máš pamatovat

Ano, minulost potřebujeme přijmout. Jsme-li zvláště zdatní, můžeme ji pochopit.

Naše minulost totiž vysvětluje, kde jsme teď a proč. Neříká však, že taková bude i naše budoucnost. Naopak nás může varovat: Pokud se Ti minulost nelíbí, něco změň. Pak se změní i Tvá budoucnost.

Jinak řečeno, a stojí na tom i akt odpuštění, tak jak ho popisuji na sto stranách nového magazínu FC, odpuštěním nezměníme minulost, nýbrž budoucnost. Odpuštění je hojivý obklad na naše srdce. Neznamená, že mažeme hořkou minulost. Naopak, říkáme tím, že si budeme moc dobře pamatovat, co se stalo – a právě proto to, co bolelo, už nebudeme nikdy opakovat. To je odpuštění, proces naděje do budoucna. Pak za bolestnou minulost budeme dokonce vděční, protože díky ní naše budoucnost bude nesrovnatelně lepší.

5. důvod: Musíme poznat, že paměť je jako život po životě

Životní krása a moudrost nejsou v tom, co vidíme a co si pamatujeme, ale hlavně v tom, co cítíme a nikdy nezapomínáme. Ano, paměť je jako náš život po životě. Jako bychom shora hleděli na něco, co (v minulosti) umřelo a nemůžeme to oživit. Lidé, kteří prožili klinickou smrt, říkali, že jim bylo krásně, lehce a nechtěli se vrátit zpátky do problémů. Nechtěli do minulosti. Nechtějme ani my.

Vím, že nás týrá například to, že jsme někoho začali milovat a on na nás zapomněl. Vím, že nás týrá i to, že kdekdo může zaujmout naše oči, ale jen málokdo zaujme naše srdce. Prožíváme těžké období, kdy naše štěstí se zdá jako rajská zahrada, jenže skrytá za příliš vysokými zdmi – a my se k té zahradě nemůžeme dostat. Zažil jsem to sám tolikrát. Ve Vánočním Speciálu ukazuji, jak jsem se s těmito fázemi života učil vyrovnat a co se mi osvědčilo při práci s vámi, když mi v klubové zóně dovolíte vám více pomáhat.

Odpusťme přírodě

Vím, jak moc bolí, když nemůžeme zapomenout. Jak moc v období neštěstí bolí jakékoli vzpomínky na období štěstí. Ano, příroda nám nechce dovolit zapomenout. Jenže ona ví proč. Potřebuje, abychom zmoudřeli. Abychom se učili vážit si těch, kteří si váží nás, a netrápit se pro ty, kteří se netrápí pro nás.

My tohle většinou pořád neumíme. Děláme opak. Dál prosíme lidi, kteří nás hodili přes palubu. Žadoníme o jejich pozornost, lásku, poškozujeme sami sebe. Někdy bychom tak rádi resetovali život a zkusili ho od začátku. Ovšem to není třeba. My jsme přece už nový život začali. Díky paměti. Je v ní všechno, co jsme se kdy naučili a mnohdy nás to hodně bolelo – učení už je takové. Nepotřebujeme začít bez zkušeností. Potřebujeme jenom začít lépe, moudřeji. Naučit se chápat, co se stalo, a pokud to nejde, alespoň to přijmout.

A chtít lepší život. Ne ten, pro který si teď zoufáme.

Detailně o 10 nejtěžších rozpoloženích a způsobech, jak jim čelit, ve Vánočním Speciálu – 244 stranách pro vnitřní rovnováhu, zklidnění, motivaci, dobré pocity a myšlenky. Pod vánoční stromeček ho snadno objednáte zde. Přibalit můžete i knihy pro konkrétní těžké vztahové situace. Jestli chcete obdarovaného překvapit vlastnoručním věnováním autora, více o této možnosti je zde.

© Petr Casanova