Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Proč se řada lidí snaží jenom na začátku vztahu? Proč hezky zpívají, jen když ptáčka lapají? Jsou si už příliš jisti svým úlovkem? Nebo dávají najevo, že by jim ani nevadilo nás ztratit?

Je to nevědomé, nebo úmyslné? Či to dokonce může být taktická strategie?

Odumírá snad v protějšku láska a zájem udržet tento vztah? Co s tím máme dělat my? Snažit se víc než doposud, nebo také polevit?

Od vydání dnešního článku Jak se naučit znovu důvěřovat plní diskrétní zónu, určenou pro sdílení Vašich těžkostí, rozmanité dotazy, z nichž jeden, v drobných odchylkách se opakující, jsem si dovolil vybrat a odpovědět na něj prostřednictvím svého podcastu:

„Petře, Váš včerejší podcast Proč si vybíráme špatné typy byl jako o mně. Mám právě toho pohodlného partnera, ale ptám se: Co když to není jeho vina? A to i přesto, že na začátku vztahu nebyl pohodlný, ale snaživý. Co když za jeho zpohodlnění mohu já?“

Přestal se snažit? Berete si to osobně? Máte pocit, že už do vztahu nepřinášíte nic, co by pro něj mělo hodnotu?

Koho potřebujeme a kdo nás potřebuje?

Když začnu od úplných základů, ve své knize 250 zákonů lásky píšu, že láska je potřeba. To znamená, že my přitahujeme někoho, koho potřebujeme a také kdo potřebuje nás. Příklad: Jestliže se v životě dlouhodobě věnujeme tomu, co nás těší, baví, naplňuje, tak máme přirozeně dobrou energii, tedy cítíme se dobře, tedy vypadáme dobře, protože jsme rádi na světě, vyzařujeme pohodu, usmíváme se, a v tu chvíli přitahujeme lidi, kteří potřebují vedle sebe někoho, komu je dobře. Avšak jejich motivace může být různá.

Možná čekají, že je nějak infikujeme svým štěstím, a oni, pokud doposud šťastní ve svém životě nejsou, najednou budou. Anebo to jsou naopak lidé, kteří už dobrou energii mají a nechtějí mít vedle sebe morouse, který ji otráví nebo zkazí. Tak začíná vztah. A takových přitažlivých parametrů existuje spousta: Máme peníze. Nebo jsme hezcí. Nebo jsme silní.

Klíčový problém lásky

Představme si, že jsme stavitelé, to znamená lidé milující. Jsme zvyklí a připravení dávat ve vztahu maximum. Ovšem nazpět očekáváme také maximum. Třeba ve formě ocenění, pochválení, takzvané protistarosti, kdy se druhý stará o svou vlastní část vztahu, prostě očekáváme nějaké opětování lásky. To je naše osobní mez. Tudíž jsme už vyspělí, a když vidíme, že nám protějšek vloženou lásku nevrací, odcházíme – a to dříve, než se AŽ PŘÍLIŠ ZAMILUJEME. Toto je důležité, fixujme to!

Ale, pokud o nás partner stojí a zná a chápe tuto naši osobní mez, tak přirozeně bude na začátku vztahu také dávat maximum. A my si na něj zvykneme. Nejen na to jeho maximum, ale i na něj jako partnera. Zamilujeme se, protože odpovídá našim představám, našim snům. A vtom bum! Ten partner přestane dávat. Například proto, že vidí, že my už mu leccos promíjíme. Že nemusí dávat maximum, a my přesto zůstáváme. A zůstáváme ne proto, že by dával do vztahu pořád dost, ale že ho už milujeme dost

A tady se potkávají dvě nemilé věci. Na jedné straně to, že dáváme a nazpět očekáváme ocenění za to, že dáváme. A na druhé straně to, že druhý již dobře ví, že potřebujeme ocenění za to, že dáváme. A tak nám ho nedává. A my právě proto, že ho už DOST milujeme, nemůžeme odejít. A současně zůstáváme závislí na jeho ocenění, potřebujeme ho. A tak když nestačí, co dáváme teď, snažíme se víc, nějak si vynutit jeho ocenění.

Když máme na krku už celou zahrádku

Představme si zahrádku. Z mé knihy Čtyři prány štěstí, která je o nalezení sebehodnoty, víte, že vztah rád přirovnávám k zahrádce, protože o vztah je třeba stejně jako o ni dennodenně pečovat. A teď uvažme, že tu „zahrádku“ máme rozdělenou napůl: My obhospodařujeme jednu polovinu a partner druhou. Tak je to na začátku vztahu. A tak to dobře funguje…

Když si ale zvykneme na tento tandem a začneme být šťastní, že právě tohoto partnera máme, může se časem stát, že partner přestane obhospodařovat svou polovinu, třeba aby v nás vyvolal strach, že o něj přijdeme. Možná i řekne, že už nás „tolik nemiluje“.

A pokud my jeho potřebujeme (milujeme), tak se začneme snažit víc, aby zůstal. Klidně převezmeme tu jeho druhou polovinu. A budeme šťastní, když nás za tuto dřinu ocení. A když nás neocení, budeme se snažit opečovávat celou zahrádku víc, líp, vícekrát denně…

A na něj nezůstane nic. Jinak řečeno: Nebude muset dělat vůbec nic, my se od té chvíle budeme snažit dělat všechno. Všechno, jen ať nás ocení. A dokud neocení, přidáváme…

Smiř se s dvěma typy lidí

Principiálně existují dva typy partnerů:

  • První typ, když pro něj začneme dělat maximum, on sám přestane dávat i minimum. To je tento případ.
  • Ale pak je tu druhý typ. Pro něj když děláme maximum, tak je za to vděčný. Mnohdy právě proto, že v předchozím vztahu byl s někým, kdo pro něj nedělal nic, komu dával svoje maximum, a přesto se cítil nedostatečný. Teď konečně není. A toho si váží.

Proto si, prosím, pamatujte: To, že někdo neoceňuje, co všechno pro něj děláte, ještě neznamená, že to Vaše všechno nemá hodnotu. Možná je to opravdu jen jeho strategie, jak z Vás dostat víc. Jak způsobit, abyste na něm byli závislí ještě víc. Ovšem může mít úplně jiné motivy, nakonec to je jeho věc. Každopádně trvejte na tom, ať oba do vztahu dáváte podobně. Já to píšu právě ve své knize 250 zákonů lásky: Vztah je jako dvojkolo. Když jeden šlape a druhý se jenom veze, je to ještě dobré. Horší je, když jeden šlape a druhý začne brzdit. Pak je jenom otázkou času, kdy to dvojkolo přestane jet.

  • Uvedené knihy získáte zde. Přehled všech mých knih a doporučení, pro jaké konkrétní případy se která z nich hodí, najdete zde.
  • Výroční Vánoční Speciál, neobvyklý dárek pro Vaše blízké do této neklidné doby, získáte zde.

© Petr Casanova