Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Byi jste někdy terčem kritiky člověka, který o Vás přitom nevěděl nic moc? (No, spíše nic než moc). Cítili jste se „pod psa“, brali jste si jeho slova osobně a přemýšleli jste, jak mu jeho pohled vymluvit? Zkazili jste si kvůli tomu náladu nebo celý den?

Pokud ano, nebojte, nejste sami. Proč je to rozšířený fenomén? Proč právě v této době?

I to jsou otázky, které mě v tomto roce potkaly v diskrétní zóně. I jim jsem tedy věnoval svou část Vánočního Speciálu, neobvyklého dárku pro Vaše nejbližší, na kterých Vám záleží a kterým už teď vymýšlíte něco nápomocného pod stromeček. (Víc o Speciálu zde.)

Jaký je můj pohled na různé formy povrchního odsuzování? Co doporučuji v konkrétních případech? Protože Řešidlo je seriál mých každodenních odpovědí na Vaše otázky, dnes vybírám tento: „Petře, mám poruchu příjmu potravy. Kolísá mi váha. Trápím se už pro to. Jak se mám vyrovnat ještě ke všemu s lidmi, kteří se mi posmívají, a přitom nevědí, s čím se potýkám? Mám se jim svěřit? Proč ale zrovna těm, kteří mě odsuzují, mám na sebe říkat ty největší vnitřní bolesti? Co když se mi budou smát ještě víc?“

Záhada číslo 1: Jak může všechno vědět ten, kdo nás vůbec nezná?

Ujasněme si, prosím, nejprve pojmy.

Soud nebo odsudek je závěr, kterým dáváme najevo, že už víme všechno. Vžijme se do soudce. Když vynáší rozsudek, je přesvědčen, že už slyšel všechny různé názory, spatřil všechny důkazy, zkrátka že už je dostatečně moudrý a znalý na to, aby rozhodl.

Problém je však v tom, že pocit „už vím všechno“ je subjektivní. Já jsem studoval práva, takže trochu něco vím o tom, jak dlouhá cesta vede k okamžiku, kdy si smíte obléci talár a být soudcem. Podmínkou je mimo jiné i věk, abyste si v životě stihli něčím projít. Třeba právě tím, že Vás budou druzí lidé předčasně soudit, aniž Vás vůbec znají. To všechno je pro budoucího soudce důležitá škola.

Jenže na ulici dnes a denně potkáváte lidi, kteří si myslí, že Vás znají. Jim stačí pohled na člověka, a už vědí všechno. Že tamto je kráva, tamten je socka. A teď, pozor, nemluvím o inteligenci těch lidí, ale sklonu mít předčasné soudy. Moje kamarádka, která vystudovala dvě vysoké školy a pracuje na ministerstvu, šla takhle jednou parkem. Na lavičce uviděla staršího muže, který měl dlouhé šedivé urousané vousy, rozcuchané vlasy, velmi nedbalý oděv. Ale v ruce knihu. Filozofickou! Ona ho vyfotila a dala na Facebook. Jako kuriozitu. Jako bezdomovce, který čte filozofický spis.

Jenže on to nebyl houmles. Byl to známý český filozof a překladatel. Žák Jana Patočky. Působí jako profesor na filozofické fakultě. Zaměřuje se na filozofii umění, to znamená na přesah mezi filozofií, filmem, literaturou a uměním, a to i napříč mnoha zeměmi. Překládá z francouzštiny, němčiny, angličtiny. Zkrátka a dobře: Je to mimořádný moudrý člověk, jen žije hlavně vnitřním světem, vnější pro něj není důležitý. A ta moje kamarádka tím posměškem vlastně ukázala svou vlastní neznalost. Pro ni to, jakmile jsem ji jemným komentářem upozornil, byl šok a styděla se: že naopak ona je ta „kuriozita“, která nezná takovou osobnost. Proto bychom měli vždy vážit, než vypustíme nějaký soud z úst.

Může se totiž lehce obrátit proti nám.

Záhada číslo 2: Jak mě mohli vidět, když jsem byl neviditelný?

Psychologie pro to má jméno: Dunning-Krugerův efekt. Ten vyjadřuje, že paradoxně lidé, kteří o něčem vědí nejméně, si jsou svým soudem v té věci vždy nejvíce jistí.

Bertrand Russell, anglický nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal: „Problém dnešního světa je, že hlupáci si jsou skálopevně jistí, zato inteligentní lidé jsou plní pochybností.“

Mimochodem, Dunning-Krugerův efekt byl objeven poté, co bankovní lupič bez jakékoli masky naprosto sebejistě přepadl dvě banky v Pittsburghu. Když si pro něj policie přišla, smál se, že nemohou mít žádný důkaz. A oni: Ale, pane, v těch bankách byly kamery a ty všechno zachytily. A on se smál ještě víc, že tomu nerozumějí, že nevědí, co dokáže voda s citronem. Policisté vyzvěděli, že McArthur, ten lupič, den předtím seděl v hospodě a nechal si od někoho namluvit, že když smíchá vodu s citronem a tou citronovou šťávou se pomaže, kamery v bance ho neuvidí. Protože citron prý vytváří ochranný film.

Takže McArthur se pomazal a šel najisto do dvou bank. Když mu pak policisté pustili ten osudový kamerový záznam (kde ještě arogantně lezl k objektivům těch kamer a posmíval se do nich: „Hehe, Vy mě nevidíte“), jak myslíte, že zareagoval McArthur? Smál se ještě víc. Že je to podvrh, že ho žádná kamera nemohla zachytit.

Tuto absurdní výpověď poté četl v novinách profesor psychologie David Dunning. Požádal kolegu Krugera a zkoumali tento pozoruhodný efekt na mnoha lidech a mnoha situacích. A zjistili, že většina lidí žije mimo realitu, ve svých přesvědčeních, která vůbec nemusejí být pravdivá. A funguje to i na mezilidské bázi: Čím méně toho o druhých vědí, tím více jsou si jistí svým názorem o jiném člověku. A nejen to, čím jistější si jsou svým názorem, tím méně připouštějí jakoukoli odchylku, jiný názor, který by nabořil jejich přesvědčení…

Záhada číslo 3: Proč nelze takového člověka přesvědčit?

Proto teoreticky máte dvě možnosti: Můžete tomu člověku říct pravdu o sobě.

Ale já se obávám, že daleko spíše ten člověk, pokud je už vnitřně přesvědčen o tom, že ví, jací jste, a to i když Vás nezná, si svou pravdu nedá vymluvit. Naopak Vás bude mít za lháře, manipulátora, tak jako McArthur pittsburskou policii, čím jasnější důkazy o jeho omylu mu budete snášet.

A to je jeden z důvodů, proč se lidmi, kteří mě odsuzují, ani nezabývám. Protože tím, že mě odsuzují, dávají najevo, že o mně nic nevědí. A obvykle že ani nic vědět nechtějí.

Mimochodem, podle Dunninga v tomto typu psychologie platí: Buď mě znáš, a pak žádné vysvětlení nepotřebuješ. Nebo mě neznáš, a pak Ti žádné vysvětlení nestačí.

  • Ještě nemáte dárek pro své blízké a jste ochotni do něj vložit 249 Kč? Využijte Vánoční Speciál – zaslání si objednáte jednoduše pouze zde. (Možno objednat max. 5 ks na osobu, tedy max. pro 5 blízkých, přátel nebo kolegů. Pouze do vyprodání.)
  • Další podcasty můžete poslouchat zde.

© Petr Casanova