Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Umíte si představit člověka, který s Vámi nechce být, ale nedovolí Vám vztah s někým jiným? Respektive člověka, který nechce být s Vámi proto, že sám má vztah, který ani nechce opustit, ale přitom mu vadí, když si tedy chcete začít jiný vztah jinde?

Ptáte se, co takový člověk vlastně chce? Sám Vám to není schopen vysvětlit?

Můj dnešní článek 5 způsobů, jak člověku vysvětlit, že jeho mlčení bolí víc než slova vyvolal mnoho dotazů, které mi přišly do diskrétní zóny a ukazují, s jak rozmanitým mlčením se vlastně ve vztazích setkáváte. Zaujal mě tento dotaz: „Petře, v práci mám kolegu, který je ženatý. Jednou se mi svěřil, že přišel své manželce na milenecký vztah. Řekl, že se do mě zamiloval. Dělá si na mě nároky, to se projevuje i tak, že mi zakazuje služební cesty nebo setkávání s jinými kolegy. Přitom od své ženy nechce odejít, ale ke mně se chová jako žárlivý partner. Jak si to mám vysvětlit? Co po mně vlastně chce?“

Problém paušalizace

Předně, každé jednání člověka má svou příčinu. Přijde-li muž své milované ženě na nevěru, může zažít takzvané absolutní emoční zranění. Vysvětloval jsem to detailně v podcastu Jak poradit rozumu, aby pomohl srdci vyrovnat se s nevěrou.

Jeho absolutní emoční zranění se mimo jiné projeví paušalizací. On si neřekne: Ta moje žena, to je ale mrcha. On si paušalizujícím, tedy zevšeobecňujícím způsobem, řekne: Ty ženské, to jsou ale mrchy. On si zkrátka její čin vztáhne na všechny ženy.

Jak víte z mého živého vysílání Jak po zranění přestat mít strach z lásky, v psychologii se v tomto smyslu hovoří o efektu SAD, syndromu napadeného psa (Syndrom of Attacked Dog), kdy pes, jehož napadne člověk, začne mít nedůvěru ke všem lidem, nejen k tomu jednomu člověku. Je to důležitý obranný mechanismus. V době absolutního emočního zranění, kdy nefunguje rozum, pro jistotu pudově zajistí, aby se pes měl na pozoru před všemi, než mu naběhne rozum a bude schopen rozlišit mezi člověkem, který mu ublížil, a všemi ostatními, kteří mu v té chvíli nejenže neubližují, ale třeba mu i naopak pomáhají.

Přece všichni víme, že když se uhodíme třeba kladívkem do prstu a s výpadkem rozumu a zjitřením emocí řveme, nadáváme na všechno a všechny, vůbec nerozlišujeme, jenom si držíme ten prst, do kterého jsme se klepli, chráníme si ho, hlavně aby nepřišlo zranění ještě odněkud jinud. Tohle je pudová reakce.

Jinými slovy: Když muže podrazí žena, on zpočátku přestane věřit všem ženám. Na jednu stranu může mít jeho zraněné ego touhu to té zrádkyni natřít, ukázat jí: Já Ti taky umím být nevěrný, nejsi jediná na světě, koukej, jak o mě tady kolegyně má zájem, ale nemusí to dělat v žádném případě kvůli kolegyni, spíše kvůli svému egu, aby si ho pofoukal, aby přestalo bolet. Aby sám sobě dokázal, že příště, kdyby ta žena znovu ublížila, on si bude vědět rady. Že je pánem situace. A jako pán té situace dá milosrdně té ženě další šanci.

Zadní vrátka, o která „nestojí“

Ale protože současně má bolestnou zkušenost a bojí se dalšího zranění, tak si může držet zadní vrátka otevřená. Vytvářet si paralelní vztah třeba s kolegyní, ale znovu ne kvůli ní, hlavně kvůli sobě. Tento paralelní vztah pak vzniká jen jako následek manželčiny nevěry. Jako náplast na jeho vlastní ego. A tak ten muž vlastně v práci duplikuje své pocity a činy, které vznikly doma. Ví, že nemůže věřit ženám, už to zažil, přece všechny ženy jsou stejné, a i Ty, kolegyně, potenciální mrcho, bys mi jistě byla nevěrná, a proto s Tebou nebudu, já se vrátím k ženě, vidíš! A i Ty, manželko, prokázaná mrcho, to u mě máš nahnuté, já už tady mám jinou, lepší, milenku, vidíš…! Nějak takhle i může vypadat konverzace, probíhající v hlavě muže. Je důsledkem jeho absolutního emočního zranění, kdy na jednu stranu má strach, že není pro ženy dost dobrý, a na druhou stranu se chce cítit dost dobrý. Takže se svými ženami zčásti nechce být, ale zčásti chce, aby jim to bolestně vadilo – stejně jako vadilo jemu to, když se zdál sám sobě nadbytečný.

Je to vlastně jedna z ukázek nedostatečně uzavřené minulosti, kdy emočně zraněný muž žije více tím, co se stalo, a podle toho vytváří svou budoucnost – plnou ohlížení se na to, co si o něm myslí druzí lidé, zejména ti, kteří ho dříve odmítli; jestli jim schází; jestli je bolí, když s nimi není; jestli pláčou; jestli prosí… jestli mu zahojují to jeho zraněné ego.

Je to smutný případ. Nicméně ukazuje, že každý člověk potřebuje dostatečný čas na to, aby se jeho zranění uzdravilo. Nejenom jakékoli fyzické zranění, ale hlavně to emoční.

© Petr Casanova