Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Celý rok dostávám dotazy (mimo jiné) od lidí, kteří nejsou spokojeni ve svém vztahovém životě. Rádi by svého partnera předělali, změnili, přesvědčili, aby se začal chovat tak, jak si oni přejí. Aby je víc ocenil, víc mluvil, víc sdílel, měl víc času, víc se usmíval a podobně.

Jsou to často lidé, kterým se v psychologii říká stavitelé. Chtějí stavět, budovat, vytvářet dlouhodobou a smysluplnou budoucnost. Ale sami to nedokážou. Na vztah jsou vždycky zapotřebí dva, na jeho rozbití stačí jeden. A oni by tak rádi získali i toho druhého na svou stranu. Vysvětlili mu, že i jemu může vztah prospět a činit ho silnějším, než když je sám.

Oni to znají. Jsou sice „ve vztahu“, ale přitom vlastně sami.

Knihy 250 zákonů lásky a Čtyři prány štěstí jsem psal právě pro ně. Věnuji se jim také v klubové části, kde lidé mohou sdílet konkrétní těžkosti a já jim odpovídám i třeba pomocí soukromého živého vysílání v uzavřené skupině. Někdy je ale určitý dotaz tak častý, že na něj odpovídám prostřednictvím Řešidla, seriálu pravidelných podcastů. Tak jako dnes:

„Petře, celý tento týden pozorně poslouchám Vaše podcasty zaměřené na to, proč jsme uvízlí ve špatných vztazích (viz 3 důvody, proč si vybíráme špatné typy nebo Proč se partner přestal snažit). Je to i můj příběh. Jsem upřímná, vstřícná, milá, hodná, snažím se rozdat pro druhého, přitom příteli nestojím za slovo, neodpoví mi, nechce nic řešit, nezmůžu nic. Sním o tom, že jako stavitel potkám druhého stavitele, se kterým se i v těžkých chvílích domluvím. Ale když jeden nekomunikuje, druhý se může snažit sebevíc, a nestačí to.“

Proč se vůbec snažíme někoho měnit?

Vlastně to nebyla otázka a se vším by se dalo souhlasit. Jen je tu jedno ALE.

Mně vadí, když lidé, kteří nejsou spokojeni se svým partnerem, z problému viní toho partnera. Víte, ten partner je takový, jaký je, není schopen být jiný. Maximálně se může rozvíjet v rámci svého vlastního potenciálu, ale nemusí být schopen naplnit NÁŠ potenciál, NAŠI představu o něm, změnit SÁM SEBE tak, jak potřebujeme právě MY. To ani není jeho úkol. A náš úkol není měnit někoho k obrazu svému. Protože to není potřeba.

V knize Čtyři prány štěstí píšu, že svět připomíná puzzle. Co člověk, to jiná kostička. A naším úkolem není zavděčit se všem, snažit se vyjít se všemi kostičkami stejně, vyhovět každé kostičce, pasovat ke každé. To by byl zmatek. Řád nastává tam, kde každý najde to své, podle sebe i podle druhých. Každý máme své místo i ve vztahové skládačce.

Jenom se rozhlédněte. Zjistíte, že někdo má rád agresivnější vztah. Je to jeho věc. Ale on potřebuje agresivnějšího partnera. Jiný má zase rád mlčenlivější vztah. A i to je jeho věc. Ale i on k tomu potřebuje mlčenlivějšího partnera. Proto jsme každý jiný. A z toho plyne, že pokud jsme typ člověka, který potřebuje komunikativní vztah, nemůžeme zůstat s nekomunikativním partnerem a nadávat, že ta kostička je „chybně vykrojená“, že potřebuje opravit, že ji musíme ohnout, zlomit, zmáčknout, přebarvit. Ne. Ta kostička má jen svoje místo jinde než u nás. A my taky jinde než u ní.

Schopnost jít a nechat jít, když spolu být nemůžeme

Už v mých předchozích podcastech jste slyšeli, že schopnost mít dobrý vztah přímo závisí na našem rozhodnutí nemít špatný vztah. A proto znakem nejvyšší vztahové vyzrálosti je jít a nechat jít, když spolu být nemůžeme – když nejsme spokojeni a vidíme, že lepší to prostě nebude, protože druhý na to „nemá“. Rozejít se ne ve zlém, ne ho pro to deptat, pomlouvat, ponižovat. Ale rozejít se v dobrém: „Děkuji Ti, že jsme to zkusili. Zjistili jsme, že naše kostičky puzzle k sobě nepatří.“ To je vše. Proč se máme navzájem znásilňovat? Stačí jít svojí cestou na své místo a najít tu svoji kostičku, se kterou budeme šťastnější.

To je náš úkol.

Jít a nechat jít. To je klíč. Když k nám někdo zjevně nepasuje, nepotřebuje nás, nemiluje nás, ačkoli na začátku jsme si možná mysleli, že k sobě patříme, protože máme podobný tvar nebo barvu, ale pak jsme zkusili „přiložit se“ jeden ke druhému a zjistili jsme, že to byl jen klam – no a? Jak to děláme, když skládáme puzzle? Když k sobě dvě kostičky nepatří, tak je prostě dáme od sebe a pokračujeme v hledání správných dvojic. Proč bychom se měli nekompatibilního protějšku držet? Aby on byl nešťastný? Abychom my byli nešťastní s někým, o kom jsme si jen mysleli, že je pro nás stvořený, ale není?

Hledejme raději člověka, který s námi chce být. Ideálně: který bez nás nedokáže být. A to proto, že zjistí, že jsme přesně ta kostička, která vyplňuje místo po jeho boku, a on naopak přesně vyplňuje místo po boku našem. Zkrátka, když s někým nejsme spokojeni a on se neumí nebo nechce změnit podle našich potřeb, nebuďme zaseklí v tak marném vztahu. Uvolněme toho člověka pro někoho jiného, protože tomu chybí. Proč na něm lpíme? Vždyť k nám nepatří. A naopak k nám patří někdo jiný! Jenom k němu musíme dojít! Vím, že není snadné přiznat chybu, že jsme se zamilovali do někoho, kdo k nám nepatří, ale věřte mi, že je to jediná cesta vpřed. Cesta k tomu, kdo k nám patří.

Ale my ho nepotkáme a nepoznáme, když se budeme umanutě držet nesprávné kostičky.

  • Více o podstatě životního puzzle, a to nejen ve vztazích, ale i v událostech, které se nám dějí, najdete v knihách 100 nejkratších cest k Tobě, Cítit rozumem, myslet srdcem a Čtyři prány štěstí. Dají se sehnat pouze zde.
  • Pokud mé knihy zamýšlíte jako dárek na Vánoce, prosím, nenechávejte je odejít bez mého osobního věnování, vepsaného obdarovanému. Uděláte mu radost. Více o této možnosti zde.

© Petr Casanova