Květa Fialová

Kdo poslouchá moje živá vysílání v uzavřené skupině Klub Motivace, vybavuje si jistě případ, kterému psychologie říká kolotoč. Prožijete trauma (těžký rozchod, bolestnou zkušenost, velký pád) a nemůžete se z něj dostat. Jako byste byli uvázáni na řetízkáči, který s Vámi hází, je Vám špatně, ale nejde to zastavit. Hledáte pomoc všude kolem, přitom zapomínáte najít sebe. Jen si dokola oživujete šťastné vzpomínky, vztažené k minulosti, bolestná uvědomění, vztažená k přítomnosti, nebo katastrofické domněnky, vztažené k budoucnosti. Nedokážete se jakkoli pozitivně rozptýlit. Máte negativní křeč v mysli i v srdci.

Trápí Vás, co nejde změnit. Litujete chyb, které nejdou vrátit. Vyčítáte si čas, který jste prožili obětováním se pro někoho, kdo nakonec obětoval Vás. Nemáte ponětí, jak vůbec pokračovat dál. I když se kolotoč časem zastaví, točí se Vám hlava a chcete se zachytit.

Jenže nemáte koho. Nebo čeho. Padáte.

Přitom je to všechno jen klam. Klam mysli i srdce.

Neubližovat si ještě víc

K mým knihám, týkajícím se lásky a fungování v ní, přibyly v letošní roce dva důležité nástroje sebelásky. Čtyři prány štěstí, každodenní nástroj pro nás, a Vánoční Speciál, mimořádný dárek pro blízké, kteří se na sebe, své hranice, své štěstí občas zapomínají.

Vánoční Speciál učí zvláštní formě sebelásky. Bez ohledu na to, co se stalo, nepoškozovat se ještě víc. Chyby ukazuji na svém životě i situacích konkrétních lidí, kteří se v emoční nouzi mohli zříct i toho nejvzácnějšího, života, jen aby se traumatu zbavili, ale dali šanci času i sobě. Čas nezhojí bolest, ale naučí s ní žít. A sebeláska, jíž se říká bezpodmínečná, protože neklade žádné podmínky (ať se stalo cokoli, budu se mít rád a pomáhat si) může změnit člověku život – protože postupně změní pohled na události, jež se staly, i na sebe.

„Vždy jsem byla zvědavá, co se stane, když se ještě nevzdám“

Každý pátek se věnuji inspirativním lidem a jejich způsobu myšlení.

Paní Květu Fialovou většina lidí znala z televize či filmového plátna jako krásnou herečku. Ona byla hlavně krásný člověk. Přezdívali jí Květina. Nejen podle křestního jména. Jako květina dokázala být křehká, něžná a dávat lásku. Bez podmínek. Říkala: „Květiny také nepřemýšlejí, před kým mají rozkvést. Prostě rozevřou květ a voní. I pro ty lidi, kteří po nich pak šlapou.“

Mnohokrát byla na místě, kterému by jiní řekli dno. Ona tak nikdy nemluvila. Pokaždé jen řekla: „Ale mně zajímalo, co se stane, když se ještě nevzdám. Byla jsem zvědavá…“

A tak přestála mnohé. V jejích necelých 16 letech, kdy skončila světová válka a sovětští osvoboditelé si rádi brali válečnou kořist nebo odměnu, si Květu vzali hned dva. „To bylo poprvé, co jsem tatínka viděla plakat. Nezmohl vůbec nic. Třetí na něj mířil samopalem.“

Někdo by řekl, že to jsou tři roky, co tu už není. Ale myšlenky Květy Fialové tu jsou dál a já je budu rád připomínat. Naposledy jsem s ní rozmlouval, když jsem psal knihu Dvanáct srdcí (2016), zaměřenou na vzmáhání se po těžkých ranách, ztrátách. Ptal jsem se, proč po té zkušenosti nezatrpkla vůči mužům, jak v srdci znovuobjevila lásku i vůči sobě.

Její slova nezapomenu:

1. „Nepřestala jsem věřit v Boha. Naopak. Řekla jsem si: Když mě Bůh k peklu dovedl, tak mě peklem také provede.“

2. „Je snadné začít se nenávidět a těžké začít se milovat. Jenže to je princip celého života. Všechno dobré se nám dosahuje tak těžko a všechno špatné tak snadno.“

3. „Nejbolestnější lekce jsou v životě nejdůležitější. Tahle mě naučila nechat být to, co se stalo. Přijmout to. Začít se vzpírat znamená beztak jen dojít k poznání, že nic jiného než přijmout to člověku nezbývá. Ale vzpírající se člověk to vnímá jako své oslabení. Zatímco ten, kdo lekci přijme se vztyčenou hlavou, zesílí.“

4. „Bez ohledu na to, co se nám děje, snažme se, aby naše láska byla silnější než náš hněv. Pak totiž do našeho života vstoupí buď jedno, nebo druhé.“

5. „Karma je jednoduchá. Když máme dobré myšlenky, říkáme dobrá slova a děláme dobré věci pro druhé, vrátí se nám to.“

6. „Dělejme, co je správné. Ne, co je snadné.“

7. „Jsme-li silní, můžeme procházet tím nejhořčejším, a sami nezahořkneme.“

Vysvětlovala mi rozdíl mezi mít rád a milovat. „Copak je to láska, když se na někoho upínáme a stáváme se na něm závislými? Copak je to láska, když toužíme být zdrojem něčí radosti a štěstí, ale sami je neumíme načerpat? Copak je to láska, když se bojíme druhého zeptat, abychom náhodou neslyšeli odmítavou odpověď, když se ho zdráháme pohladit, svěřit se mu, něco spolu naplánovat? Copak láska je bolest a strach?“

To mi paní Květa klidně říkala a laskavě se usmívala. Ne rty, ale doširoka otevřenýma očima, která byla okny do její duše. Pamatuji si i jejích dalších 7 myšlenek ohledně vztahu:

8. „Nepotřebujeme někoho, kdo nás bezezbytku doplní, ale bezezbytku přijme.“

9. „Životní partner není ten, s kým jsme nejdéle, ale ten, kdo jednou vstoupí do života se slovy ,Jsem tady pro Tebe‘ a pak to každý den prokazuje.“

10. „Dlouho jsem se vyhýbala mužům, ale zároveň jsem si říkala, že si přece zasloužím být s někým, kdo mi pomůže být šťastná. Tedy s někým, kdo mi naopak nebude ztěžovat život, kdo mě nebude zraňovat.“

11. „Postavila jsem si to v hlavě takto: Budu sama tak dlouho, dokud nepotkám člověka, který si mě opravdu zaslouží.“

12. „V lásce a sebelásce není nic těžšího než nechat odejít to, co Tě trápí, a vyčkat na to, co si zasloužíš.“

13. „Je těžké nechat odejít to, co nás kdysi dělalo tak šťastnými. Je i komické uvědomit si, kolik námahy vydáme na to, abychom něco získali, poté kolik na to, abychom to udrželi, ale vůbec nejvíce na to, abychom to nakonec nechali být.“

14. „Mnohokrát jsem milovala nešťastně, tedy neopětovaně. K tomu, abych v tom nemarnila čas, mi pomohla jednoduchá úvaha: Když mohu tolik milovat nemilujícího člověka, o kolik víc budu jednou milovat milujícího člověka?“

Od fatálního prožitku v necelých 16 letech si prý přála být hlavně šťastná. Vnímala sebe samotnou jako bytost, které bylo ublíženo, a zasloužila si obejmout. „Chovám se k sobě tak, jak bych si přála, aby se ke mně teď chovali ti nejlepší rodiče,“ usmívala se. Ačkoli jsou její pohledy neobvyklé, protože bezpodmínečné, inspirují člověka k lásce, která je jiná než běžná závislost na druhém. Paní Květa totiž zmínila i následujících 6 námětů:

15. „Nikdy nedovolme, aby naše štěstí záviselo na něčem, co můžeme snadno ztratit.“

16. „Pravá láska není o vlastnictví, ale o vděčnosti. Není o nárokování, ale naopak oceňování člověka, který i když na něj nemáme nárok, zůstává po našem boku.“

17. „Když mi ve vztahu někdo ubližoval nebo lhal, řídila jsem se příkladem sovy, nejmoudřejšího ptáka, který čím víc ve tmě vidí, tím méně mluví. Když nám totiž někdo ubližuje nebo lže, jsou jakákoli slova zbytečná.“

18. „Poznala jsem, že to nejdůležitější při rozmluvě s milovaným člověkem je slyšet to, co neříká. To, co se bojí nebo neumí vyslovit, a přitom to tolik potřebuje.“

19. „Milovat bez podmínek pro mě znamená hovořit bez skrytých úmyslů, pomáhat bez skrytého důvodu a starat se bez skrytého očekávání.“

20. „Pravá láska je pro mě jako potkat nemohoucího na ulici a pomoci mu, i když vím, že on mi pomoc pravděpodobně nikdy nevrátí.“

Květa Fialová se hodně usmívala. Lidé její úsměv nechápali. Ptali se: PROČ se usmíváš, i když Ti do smíchu není? Ale ona se usmívala ne proto, že by nepadla, ale naopak – že po pádech dokázala jít dál. Netrestala druhé za to, co jí způsobili dva cizinci. Věřila v dobro, žila ho, dávala a hledat lepší cestu k člověku i k sobě.

Proč se právě v těžkých časech neusmát – na znamení, že si věřím, že to zvládnu?

  • Vše o Vánočním Speciálu 2020 – výroční edici k 10 letům FirstClassu najdete ZDE.

© Petr Casanova