Karel Gott měl dva dětské sny: nejprve stát se malířem, pak zpěvákem.

První mu vzal, alespoň se tak zdálo, učitel kreslení. Druhý jeho spolužačka Jitka, které se tehdy ve třinácti letech dvořil. „Koho chceš ohromit tím MEČENÍM?“ reagovala na jeho zpěv.

„Je zvláštní,“ usmíval se hořce po letech, „že v mých vzpomínkách z dětství zůstávají hlavně lidé, kteří mi způsobili nějaké zranění.“

Připadá Vám to povědomé?

U Karla Gotta toto poznání ovlivnilo už v mládí jeho celoživotní postoj k lidem: Nikdy nečinit druhým to, co si nepřál, aby činili druzí jemu. „Rozhodl jsem se být skutečně poslem jenom dobrých zpráv. Zlé slovo raději spolknout než vyslovit.“

Jenže to není lehké. Je to těžké.

A tím víc to člověka může posílit – pokud to zvládne.

Z hlediska psychologie to ale má svůj postup:

1. metoda: Obezdění

„Zlé slovo raději spolknout než vyslovit.“ Tím Karel Gott vyřešil zlo ve svém životě jenom jednosměrně – od sebe ven. Potřeboval ho omezit také opačným směrem – nevpustit ho, pokud to jen trochu půjde, zvenčí do sebe. Co to znamenalo v reálném životě?

„Můj první sen byl stát se světovým malířem. Nikdy se mi nesplnil. Jako zpěvák jsem však poznal, po čem jsem vlastně toužil – poznal jsem úspěch a to, co ve skutečnosti obnáší. Především závist a nutnost naučit se počítat s ní na každém kroku.“

V posledních letech života ho prý nejvíc udivilo, že člověk ani nemusí být světově proslulý na to, aby čelil závisti. „Což o to, já jsem pravidelně četl velmi zlé dopisy proto, že jsem na sebe poutal pozornost. Jenže s příchodem internetu stáli tváří v tvář zpochybňování i ti, kteří měli v čemkoli navrch – i kdyby se ten den jen usmívali nebo byli šťastní.“

Jeho sebeobranou nemohly být zlé reakce. Zakázal si je. Učil se tedy tomu, čemu psychologie říká „obezdít“ – vyhýbat se místům, kde by o sobě četl negativní informace, a když už k němu přece nějaké zlé slovo proniklo, měl jednu metodu. „Naučil jsem se myslet tak, že když vím, že mě jeden člověk nenávidí, rychle si vybavím jiného, který mě má rád, a na toho se soustředím. Proto jsem také chtěl zpívat do posledního dne. Ty sály, vědomí, že jsou plné lidí, kteří mě mají rádi, dává člověku energii to zlé překonat a žít.“

2. metoda: Sebeposilování

Karel Gott naprosto věřil tomu, že „když pochybujeme o své síle, dáváme tím sílu svým pochybnostem“. Proč je to tak důležité?

Z předchozích vět víme, že se snažil zbavit jednak zlých slov směrem ven, jednak se obezdít proti zlým slovům směrem k sobě. Zbývalo ovšem stále ještě jedno: vyřešit pochybnosti, které mohou vznikat v něm, třeba jako důsledek dětství.

Psychologie těmto dávným ozvěnám říká staré vzorce. Postupy, jak je utišit, se zabývám v celém novém magazínu FC Jak přepsat staré vzorce. Karel Gott ty hlasy znal také…

„Nezvládneš to… Nejsi dost dobrý… Selžeš… Ano, znám to. Ty hlasy jsem slyšel, když jsem si stanovil nějaký důležitý cíl. Například: Představte si, že jdete na pódium před plný sál a nemáte v pořádku hlasivky. Přitom víte, že lidé si zaplatili ne za nemocného zpěváka. Není možné zpívat výšky jen napůl. Oni musejí věřit, že dnes slyší Váš nejlepší výkon. Vaše selhání není možné. Tehdy jsem poznal, že to, co mě brzdí, je ne zdravotní limit, ale moje vnitřní pochybnost. Ta mě především zbavuje soustředění, umu, jistoty. A odstranit ji je možné jedině tak, že se přinutíte myslet pozitivně.“

Když jsme si povídali při otevíračce Gottlandu, to už je skoro patnáct let, byl na vrcholu slávy. A přesto pořád používal afirmace. To jsou krátké a posilující věty, jež směřujeme do své mysli, ať nahlas, nebo v duchu. „Učil jsem se to vlastně už jako kluk, když jsem potřeboval působit sebejistě, ale uvnitř jsem pochyboval. Cítil jsem, jak mi nepomáhá říkat Jsem dost dobrý, protože to tvrzení bylo v rozporu s mými pocity – já se prostě necítil dost dobrý. Stejně jsem si nemohl říkat: Jsem úspěšný, když jsem úspěšný ještě nebyl. Naučil jsem se to říkat jinak, pomocí slov vytrvat, nepolevit, vydržet. Třeba: Vydržím tohle nasazení, dokud nebudu úspěšný.

Karel Gott se stal v první řadě symbolem pracovitosti – práce na sobě. I když s odstupem času se smál svým prvním nahrávkám, kde „mi hlas poskakoval“. Ano, nebyly dokonalé, ale lemovaly jeho cestu vytrvat, dělat to nejlepší, co uměl, dokud to nebude lepší.

3. metoda: Obracení

A jsme zpět u jeho vysněných lásek. Nikdy na ně nerezignoval.

I když se, jak sám říká, světovým malířem nikdy nestal, nepolevil v touze malovat. „Jako dítě jsem se zamiloval do kreslení. Různí kritici mi tuto lásku rozmlouvali. Že to neumím, že malířství není perspektivní obor, jen pěkný koníček, že i kdybych se prosadil, budu jen dalším hladovějícím umělcem. Jako dítě jsem jim uvěřil a zastavil se. Léta jsem se bál, co by lidé řekli na můj výtvor. Pak jsem poznal nebezpečí tohoto myšlení. Že se Vaší hlavou šíří jako infekce. Výsledkem bylo, že když jsem si přestal věřit v jednom, snáze jsem si potom přestávat věřit ve všem. Kdybych to nezměnil, určitě bych dnes nezpíval.“

Jednoho dne se prý v něm objevila představa. Viděl své pochybnosti jako monstrum, saň, která mu saje sílu. Pochopil, že musí tasit meč. Že není jiná cesta, jak draka zastavit, než sebrat odvahu a useknout mu hlavu. Jinými slovy, jak říkal: „Proti pochybnostem funguje jedině sebedůvěra.“ Začal pochybnosti vnímat jako volání své sebedůvěry o pomoc. A podobně strach, smutek a bolest jako potřebu rozveselit se.

„Vzbuzuji všeobecnou představu, že jsem veselý člověk. Ve skutečnosti se ale úsměvem a nadhledem také bráním proti smutku a pochybnostem. Chápete? Humor je nutnost.“ Říkal to ještě jinak: „Když se snažíte o něco, na čem Vám opravdu záleží, vždy se venku najde dost lidí, kteří Vám rádi připomenou chyby z minulosti. Nemusíte to ještě dělat za ně a trápit se tím, co se Vám dříve nepovedlo,“ říkal Karel Gott. „Prací člověka je podle mě mít rád. To znamená také mít se rád. Víte, pochybnosti asi nezmizí. Ale to je svým způsobem dobře, protože člověkalespoň celoživotní důvod se smát a milovat.“

© Petr Casanova