Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Člověk má jednu zvláštnost. Občas si myslí, že je dokonalý. Ačkoli ví, že dokonalí lidé neexistují.

A tak například lže. Nebo klame. Nebo krade. Myslí si, že se na to nikdy nepřijde. Riskuje všechno – svou pověst, kterou jakmile si jednou poškodí, už neopraví. Riskuje ji pro chiméru, že jeho lež tentokrát projde.

Jenže, jak uvádím v magazínu Jak funguje vizualizace, každý člověk má své limity. I v představivosti. Kdo lže, ten si musí víc pamatovat – nejen to, co se stalo a on tvrdí, že se nestalo. I to, co se nestalo a on tvrdí, že se stalo.

Musí si to pamatovat dnes, zítra, za rok. Musí košatit a rozvíjet oba příběhy, a přesto – ty konstrukce souběžně neudrží. Protože zapomíná, že jde nejen o slova, také o něco daleko důležitějšího, z čeho jde poznat lež. A o tom je vlastně mé dnešní povídání, které můžete poslouchat za volantem, při čekání nebo i před spaním, pokud máte chvíli čas. Podcast je dostupný na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts, ale i v přehrávači na této stránce.

Řešidlo je můj pravidelný pořad, ve kterém odpovídám na Vaše otázky. Dnes jsem vybral tuto: „Petře, smál jsem se Vašim článkům a podcastům do chvíle, než se ukázalo, že jste měl pravdu. Lhal jsem partnerce a věřil, že na to nepřijde. Přišla na to a už mi nevěří. Nejvíc mě zaujala Vaše věta, že lhář se nemění. Že když lháře přistihnete při lži, jen bude vymýšlet nové způsoby lhaní; to bude celá jeho změna. To je můj příběh. Nechci, abyste mi říkal, že se mám změnit, mám jen otázku: Jak je možné, že lež vždy vyjde najevo?“

Střet v člověku

Lež je vědomá nepravda. To znamená, že ten, kdo lže, říká něco, o čem ví, že je to nepravda, a přesto to říká. V takovém případě pro něj nemá váhu ta skutečnost, jaká je, ale jeho přístup k ní – způsob, jak tu skutečnost prezentuje. Je to o myšlení člověka.

Lhát znamená vytvářet si střet v sobě. Znamená to říkat opak toho, co si myslíme a co považujeme za pravdu. Takže lhář může klidně mluvit a jednat v rozporu se svými myšlenkami. Co však žádný lhář nedovede, je být v rozporu se svou energií.

Formy energie

Myšlenka je energie. Působí na nás. My ji sice v sobě můžeme potlačit a navenek pustit jinou energii – slova. Pak se stane, že například toho, koho nemáme rádi a potkáme na ulici, uvítáme s předstíraným úsměvem a slovy: Já Tě tak rád vidím! Já Tě mám tak rád! Já jsem na Tebe zrovna myslel! Já Tě miluju! Já bez Tebe nemohu být! V tu chvíli tudíž mluvíme v rozporu se svými myšlenkami a vydáváme jinou energii, než dusíme v sobě.

Jenže ta energie, kterou dusíme v sobě, ty myšlenky, které nemůžeme nebo nechceme dát najevo, nás začnou ovládat. Zatímco slova jsou vědomé dílo, myšlenky mohou být docela podvědomé. Podvědomí pak ovlivňuje naše nevědomé chování. To znamená, že zatímco slovně toho druhého „milujeme“ a viditelným jednáním ho objímáme, plácáme po zádech a jinak mu lichotíme, existuje i naše jednání neviditelné, podvědomé, které nás nutí se tomu, koho nemáme rádi, přirozeně vyhýbat, nepotkávat se s ním, možná ho i pomlouvat za jeho zády, špinit ho, mydlit mu schody – no protože ho NEMÁME RÁDI.

Tehdy se naše myšlenky, naše přesvědčení ventilují upřímným způsobem, ale ten člověk to nemá vědět. A když se s ním náhodou srazíme ve dveřích, musíme přepnout do toho neupřímného, vědomého kódu, kdy potřebujeme přeprat tu vnitřní reakci typu „Fuj, Tebe zrovna nechci vidět“ a honem nasadit úsměv a přetvářku „Jé, Tebe tak rád vidím“. Lhaní je prostě těžký střet. Říká se mu pasivní agrese. Vyplývá z potlačených skutečných citů.

Lež, která je slyšet

Pasivní agrese se projevuje nejen v hlavě toho, kdo lže, střetem v něm samotném, kdy se cítí nucen dělat to, co nechce, říkat to, co si nemyslí. Lež je v té chvíli vidět i slyšet, ačkoli si lhář myslí opak – že veškerou přetvářku, faleš a masku dokonale zakryl. Ne.

On totiž sice říká například: „Jé, já na Tebe pořád myslím! Ty jsi moje priorita! Já Tě miluju! Já bez Tebe nemohu být!“

Ale ve skutečnosti, kterou vytváří svými činy, respektive nečiny, dělá zmatený opak.

A tak může od toho, koho obelhává, slyšet: „Aha! No ale jestli na mě pořád myslíš, tak proč mi nevoláš…? Jestli jsem Tvoje priorita, tak proč si na mě neděláš čas…? Jestli mě miluješ, tak proč se mi nevěnuješ, proč se mnou neplánuješ…? Jestli beze mě nemůžeš být, tak proč se mnou nejsi?

Chápete? Tohle je lež, která je vidět. A to je ta lež, která přirozeně vytváří jen nové a další způsoby lhaní. Jinak to totiž ani nejde…

A tak lhář konstruuje dál, aby sám sebe ochránil: „No já Ti nevolám, protože mám teď moc práce a myšlenky jinde (takže ve skutečnosti na Tebe nemyslím pořád). Nebo: Já si na Tebe nedělám čas, protože mám důležitější věci na práci (takže vlastně nejsi moje priorita. Nebo: Já se Ti nevěnuji a nic s Tebou neplánuji, protože Tě nepotřebuju (takže Tě, kdybych měl být upřímný, opravdu nemiluju). Nebo: No já s Tebou nejsem, protože jsem raději s někým jiným (takže nakonec to není tak, že bez Tebe nemohu být).“

Lhář se prostě ze své lži nedostane. Ta smyčka se kolem jeho krku utahuje pořád víc.

Základní chyba v úvaze lháře

Mezi mými šesti knihami je jedna, která o lži pojednává dominantně: Dvanáct srdcí. Když zmíním alespoň jednu z těch nejhloupějších úvah, které lhář má, pak je to ta, že si myslí, že lež je jenom o slovech. Ale ve skutečnosti slova jsou podružná. Slova jsou nakonec dokonce ta past, na kterou se sami chytají. Jejich slova totiž říkají: Koukni, co bych měl dělat a co ve skutečnosti nedělám. Lháři na sebe svými slovy vlastně práskají to, v čem lžou. Oni sami způsobují, že jsou přistiženi při lži. A protože nenávidí doznání viny, hned hledají jiné způsoby lhaní. A to pro své přesvědčení, že lež je jenom o slovech. Oni věří, že ta příští lež už bude stačit, to příští slovo, které si teď vymyslí. Jenže nevědí, že slovo není důležité. Slovo je jenom předpoklad – první část toho, co má přijít poté, a tím je čin. Slovo bez činu není nic, jen prázdno. A prázdno vždy vyjde najevo, když Vám ve vztahu nestačí nic a chcete něco.

Člověk by neměl vědomě slibovat nic, co není schopen splnit. Protože se na to přijde – tím, že to pak nesplní. Důvod, proč to nesplnil, samozřejmě může zahalit do další lži a dalšího slibu, ale tím jen sám sebe tlačí ke zdi – že příště svůj slib už musí splnit. Nebo vymyslet další lež. Pořád je tlačen svými činy. A je jen otázkou času, než tomu, koho obelhává, dojde trpělivost. Než pochopí, že slova opravdu nic neznamenají. Že slova mohou být (a často jsou) lež, ale činy říkají vždycky pravdu.

O případu muže, který naučil svou ženu bagatelizovat jeho lži, jsem hovořil v úterním živém vysílání v uzavřené skupině. I o strategii, jak je možné malými lžemi, jež protějšek promine, získat oprávnění lhát v zásadních věcech.

Články k tématu: 7 důvodů, proč nikdy nelhat ženě, Proč nelhat tomu, kdo Ti věří, a nevěřit tomu, kdo Ti lže, a Proč muži lžou a ženy jim věří.

© Petr Casanova