Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když se rozhlédneme kolem sebe, uvidíme řadu lidí, kteří v životě uspěli. Je jedno v čem. Dali si cíl a dosáhli ho. Chtěli dokázat něco v kariéře, osobním životě, při výchově dětí. A když je tak pozorujeme, obvykle máme nějakou emoci. Buď dobrou, když jim to přejeme a jsme rádi, že nás svým pozitivním příkladem inspirují, anebo špatnou, když nás jejich úspěch přivádí spíše k úzkosti, že my sami ještě žádný osobní sen splněný nemáme.

V prvním případě nás cizí úspěch motivuje, ve druhém demotivuje.

V prvním případě zvyšuje naše sebevědomí, protože si uvědomujeme, že JE MOŽNÉ úspěchu dosáhnout, ve druhém nás spíše frustruje, protože si uvědomujeme, že jiní úspěchu dokážou dosáhnout, ale my ne.

Ano, je to o nastavení mysli.

Poté co jsem napsal 7 pilířů vizualizace, potažmo Na co myslíš, to se uskutečňuje, dostal jsem mnoho otázek na jedno téma: Jak ze skupiny číslo 2 (snížené sebevědomí) přejít do skupiny číslo 1 (zvýšené sebevědomí)? Jak změnit své myšlení tak, abych se uměl nově motivovat tím, co mě dosud frustruje?

Vystihuje to i dotaz, který jsem dostal do Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů, jež můžete poslouchat na Spotify, v Google Podcasts, Apple Podcasts nebo v přehrávači na této stránce: „Petře, když si prohlížím své staré fotografie, je mi do pláče. Býval jsem usměvavý a šťastný kluk. Nevím, co se stalo, ale někdy od puberty jsem si přestal věřit. Spolužáci měli dříve první známosti, já se uzavřel do sebe, přestal vyhledávat společnost a dnes mám ze všeho strach. Nevěřím si, když jdu na pracovní poradu, na jednání, když mám vystoupit před více lidmi. Z maličkostí mám trému, a z toho plyne asi i to, že roky nemám partnerský vztah. Chci na sobě pracovat, ale nevím, z jakého konce to vzít. Když mám někam jít, raději tam nejdu, rozmyslím si to. A tím v sebe věřím pořád míň.“

1. krok: Snaž se porozumět sobě

Pro všechny, kteří zápasí se svou negativní představivostí, jsem napsal toto vydání svého koučovacího magazínu. Jmenuje se Jak funguje představivost.

Základem jakékoli změny je vyznat se v sobě. Vědět nejen to, kam směřujeme, ale také z jakého bodu vycházíme. Podobně jako v mapě. Nestačí znát cíl, ale také výchozí bod – jinak do cíle nikdy nedojdeme; nevíme-li, kde se nacházíme.

A proto první ze tří kroků, které obecně radím, je sebeporozumění, tedy hlavně naučit se odlišovat příčinu a následek. Když se zaměřím na tazatele a jeho pocit, on se zřejmě domnívá, že jeho strach, nesmělost a úzkost jsou příčinami jeho problémů, tedy že nemá vztah nebo že se neprosazuje v práci právě proto, že je bázlivý, nesmělý a úzkostlivý. Ale jeho strach, nesmělost a úzkost jsou nejen příčinami současných následků, ale také následky předešlých příčin. Aby bylo jasno: Nikdo na světě se nenarodil se strachem, nesmělostí a úzkostí. Pokud toto v sobě člověk má, pak proto, že se to v průběhu života někde naučil, někdo mu řekl, že se má bát, stydět, nevěřit si. Právě tam v minulosti vzniklo přesvědčení, že nejsem dost dobrý, abych v něčem obstál.

Proč je důležité to rozlišovat? Protože když si budete plést příčinu a následek, budete se snažit řešit nesprávný problém. Představte si kloučka, který jde temným podchodem a já na něj bafnu. On se lekne, možná strachy počurá, a vryje si do hlavy strach. Bude se bát od té chvíle nejen toho podchodu, kde se mu to stalo, toho se bude bát především, ale také všech temných podchodů, potažmo každého rohu, za kterým by na něj mohl někdo vybafnout. A toto bude platit nejen na ulici, ale obecně v životě. Takže se bude bát všech temných situací, všeho, co ještě nezvládl, „protože by na něj mohl někdo bafnout, zesměšnit ho, vyřadit ho“. Takový člověk, na něhož jednou někdo křikl, se může vnitřně bát kolektivu, soutěží, nových příležitostí. Začne to být jeho modelové chování – cokoli je neznámé, kam dobře nevidím, to je pro mě nebezpečné.

A řešením není „všechny tmavé podchody“ přetřít na bílo, protože ten problém je v jeho hlavě, je zevšeobecnělý na všechny temnoty života. Tak se do hlavy vyrývá vzorec myšlení (viz příští magazín FC Jak přepsat staré vzorce).

To znamená, že předně je třeba pochopit, že někde existuje příčina Vašich strachů. Je to podobné, jako když Vám naskočí pupínek na čele. Ano, i to může být příčina Vašich potíží ve vztazích, protože druzí se od Vás mohou štítivě odtahovat. Jenže budete-li chtít tento problém řešit jako příčinu, nejspíš použijete krém, make-up nebo čepici, aby tento pupínek přestal být vidět. Nebo si ho vymáčknete a budete si myslet, že je po problému. Ale nebude. Ten pupínek ve skutečnosti pod tou čepicí bude dál, nebo se objeví znovu.

Protože ve skutečnosti ten pupínek není příčina, ale následek nějakého problému. Možná se z Vašeho těla vytlačují toxiny, možná máte nemocné orgány a ten pupínek jen hlásí: Pozor, něco se děje v těle. Tudíž, aby zmizel, musíte vyřešit příčinu uvnitř těla – teprve s jejím odstraněním zmizí následek v podobě pupínku (neboli strachu, nesmělosti, úzkosti).

2. krok: Přestaň paušalizovat

Prvním krokem je tedy uvědomit si, že za každým nešťastným obličejem je člověk, který ho vyrobil. Asi tu příčinu najdete v minulosti. Možná se Vám vybaví kluk, který Vám vzal sebevědomí jednou větou. Nebo holka, o kterou jste stál a ona Vám řekla něco těžkého, co ve Vás zůstává napořád – možná si už nepamatujete ta slova, ale ten pocit, který ve Vás vytvořila. To je předsálí druhého kroku. Přestat paušalizovat, zevšeobecňovat.

To, že jsme někdy nebyli dost dobří pro jednoho člověka, ještě neznamená, že už nikdy nebudeme dost dobří pro nikoho. Všichni lidé nejsou stejní, ba každý člověk je jiný. A to, že když jsme neobstáli v jedné věci, ještě neznamená, že neobstojíme v jiné, ba dokonce že v té samé věci neobstojíme příště. Pokaždé, když něco v životě prohrajeme, nesmíme to brát jako definitivní prohru, jen jako dílčí neúspěch, který nám dává motivaci to příště už dokázat – alespoň můžeme analyzovat své chyby, ponaučit se, zkusit to jinak, lépe. Neúspěchy by nám měly dávat motivaci překonat je, a nejen je, hlavně sebe.

3. krok: Počítej i výhry

A z toho plyne třetí krok: Jestliže jsou dílčí prohry, musejí být i dílčí výhry. Chci tím říct, že existuje vždycky něco, co jsme již dokázali, čím jsme už překonali sami sebe. Vztáhnu-li to znovu na případ tazatele, Vaší dílčí výhrou může být už tento dopis mně, cizímu člověku, zjevné rozhodnutí, že se hodláte změnit, chcete to zvládnout, toužíte se učit. To všechno jsou už úspěšné kroky, které jste v sobě dokončil, a teď mě posloucháte a sbíráte energii pokračovat. Chápete? Už jste na cestě. Už nejste člověk, kterým jste byl, ten „ustrašený, který v sebe nevěří“. Už dávno jste člověk, který vzal život do svých rukou. Jen se musí naučit počítat vedle proher také výhry. Jak se to dělá?

Vedle toho, že se bojíte porady, počítejte taky to, že na tu poradu přesto jdete. Sčítejte každý krok, kterým jdete přes svůj strach, učte se dělat právě to, čeho se bojíte. Strach je Vaše navigace, on Vám říká: Tady je cesta. Tady je Tvůj růst. Tady je Tvoje zesilování. Pojď za mnou, překonávej mě, tím moje síla začne klesat. Nebude mizet, bude přecházet plynule k Tobě, to Ty mi ji, člověče, budeš brát, Ty budeš sílit tím, jak já budu slábnout. Ty to dokážeš. Právě kvůli tomu klukovi, který Ti něco špatného řekl, nebo kvůli té holce, která se o Tobě vyjádřila nevybíravě. Nyní té zkušenosti asi lituješ, ale jednou jim budeš děkovat, že Ti jedinou větou v dětství, takovou, kterou si už ani nevybavíš, pomohli začít na sobě makat, napsat si: Tohohle se bojím, a vedle toho datum, kdy jste to překonal.

Moje cesta 

Takhle začínali všichni, kteří se učili pracovat se strachem (viz Jak pracovat se stresem).

Copak já jsem vždycky dělal podcasty pro tři sta tisíc lidí? Copak já jsem odjakživa živě vysílal? Myslíte si snad, že na začátku své kariéry jsem měl sebevědomí?

Ne. Sebevědomí totiž nepadá z nebe. Sebevědomí se musí vytvářet – trpělivostí, pílí, tréninkem i kritickým přístupem k sobě. Naučte se o svých nedostatcích lépe přemýšlet. Všimněte si, že vždycky je kolem Vás dost lidí, kteří se Vám sebevědomí snaží vzít. A to je dobře. Oni Vám pomáhají učit se z chyb, třeba z těch, které Vám denně připomínají. Oni jsou vlastně Vašimi nejlepšími učiteli. Ukazují Vám různé rezervy a napomáhají Vám k tomu, abyste byli dnes lepší než včera a zítra lepší než dnes.

Tak pojďte. Bojte se, to nevadí, ale pojďte přes strach. To je jediná cesta. I já se někdy bojím, ale pořád myslím na to, jak se budu cítit, až to překonám. Jak? No skvěle. Jako Vy, až to uděláte. A Vy to máte před sebou. Bože, já Vám závidím!

Tak si pamatujte: Největší síla člověka se tvoří v nejslabších chvílích. V těch, kdy něco udělá to, čeho se bojí, a to NE PŘESTO, že se toho bojí, ale PRÁVĚ PROTO, že se toho bojí. Je to nejúčinnější způsob, jak strach nikoli nabude, ale ztratí sílu.

  • Více ve stostránkových magazínech Jak postavit most přes minulost, Jak funguje představivost i Jak pracovat se stresem. Všechny můžete i samostatně získat ZDE.
  • Nové vydání Jak přepsat staré vzorce posíláme koncem září všem, kdo jsou registrováni ZDE.

© Petr Casanova

O autorovi: Petr je Amazon Best-Selling Authorem (kniha 250 Laws of Love/250 zákonů lásky je bestsellerem v USA, Velké Británii, Itálii a Španělsku), autorem šesti bestsellerů v ČR, zakladatelem největší komunity osobního rozvoje FirstClass, tvůrcem koučovacího magazínu FC, podcastů Řešidlo, pravidelných živých vysílání – ve středu pro soukromou skupinu, v neděli pro veřejnost (archiv veřejných živých vysílání je ZDE).