Měli jste těžký týden?

Může být.

Ve svých knihách však varuji: Važme myšlenky, které si necháváme protéct hlavou. To, na co myslíme, se totiž snadno může stát tím, čemu věříme, potažmo o čem budeme přesvědčeni. A naše víry a přesvědčení pak vytvářejí úhel pohledu, realitu našeho života.

Ve Čtyřech pránách štěstí, své základní knize umění každodenní spokojenosti v dnešní zrychlené a povrchní době, ukazuji, co dokáže s člověkem udělat pouhá sklenice čisté vody. Člověk sám je totiž z většiny tvořen vodou. Voda je jeden z nejlepších vodičů a myšlenky svým založením připomínají elektřinu, elektrické impulzy. Myšlenky z mozku tak rychle ovlivňují celé tělo. Už kvůli nim, myšlenkám sebezničujícím, jsme schopni i onemocnět – pakliže si myšlenkami „otrávíme svou vodu“. (Tématem se zabývám i ve svém seberozvojovém magazínu FC, ve dvou po sobě jdoucích vydáních Jak funguje představivost a Jak pracovat se stresem.)

Právě proto i když zakončujeme těžký týden, neztěžujme si ho ještě víc oslabujícími myšlenkami. Zejména následujícími sedmi, se kterými se v příbězích poklesu Vašeho sebevědomí a pozitivní energie, jež mi svěřujete v diskrétní zóně, potkávám nejčastěji.

1. „Jsem hlupák…“

Ne, nejsme! Nikdo totiž z nebe nespadl učený. Chybami se učíme.

Co prožijeme, je zážitek. Angličtina má pro zážitek výraz experience.

Stejný výraz má pro zkušenost. Angličtina je moudrá. Zážitek je totiž zkušenost.

Ať je zkušenost dobrá, nebo špatná, je prospěšná. Protože je to lekce, kterou v dané chvíli potřebujeme. Kdybychom ji nepotřebovali, neudělali bychom chybu.

Naučme se být za chyby vděční. Posouvají nás – i když bolí.

Ostatně, podívejme se někdy na miminka. Brečí. Protože jim například rostou zoubky. Cokoli bolí, nás nutí k pláči, ale ve skutečnosti je to náš růst (viz Čtyři prány štěstí).

2. „Nejsem dost dobrý…“

Máme-li si představit svět a celou populaci, představme si obraz složený ze sedmi miliard dílků puzzle. Co dílek, to člověk. Vyjmeme-li kterýkoli dílek, není dokonalý. Někde něco přebývá, jinde chybí. Najít jednu takovou kostičku odloženou doma, vyhodíme ji – co s ní? Přitom žádná jiná tak přesně nezapadne do celé mozaiky.

Uvědomme si dvě základní pravdy:

Za prvé: Nikdo z nás není dokonalý.

Za druhé: Každý jsme jiný.

Proč to tak příroda zařídila? Abychom se jeden bez druhého neobešli. Nikdo na světě neumí všechno. Nikdo na světě nerozumí všemu. Díky tomu jsme ovšem nezaměnitelní a jedineční. Všichni.

Všichni jsme dost dobří na to, abychom posouvali své přednosti a vyrovnávali se s nedostatky. V žádné chvíli nejsme schopni udělat víc, než v dané chvíli dokážeme. Život netrvá jeden den, tudíž na sobě můžeme dlouhodobě pracovat. Jsme nikoli to, co jsme byli předevčírem, včera, ale to, čím se z dneška stáváme pro zítřek.

V každém okamžiku jsme tak dobří, jak umíme, a prožíváme přesně to, co potřebujeme pro svůj rozvoj.

3. „Jsem horší než…“

Nalijme si čistého vína: Nikdy neuděláme práci stejně jako někdo druhý. Protože my NEJSME někdo druhý.

Nejsme tím HORŠÍ. A nejsme ani lepší než kdokoli druhý. Jsme prostě JINÍ.

Abychom se mohli s někým skutečně objektivně poměřovat, museli bychom mít tytéž předpoklady, geny, výchovu, projít stejnou cestu a nasbírat na ní shodné zkušenosti. Proto se také v nečeských školách udělují dětem dvě známky: první za úroveň znalostí (jako u nás), ale druhá, mnohem důležitější, za snahu – za boj s vlastním ne-nadáním, za odvahu se postavit svým slabostem. Člověka totiž necharakterizuje to, co zvládne levou zadní, ale to, co nezvládá, a přitom dokáže překonat. V tom jsme neporovnatelní. Každý totiž překonáváme vlastní překážky, každý jiné. Překonáváme-li je, jsme všichni obdivuhodní.

4. „Jsem zbytečný, když to o mně lidé říkají a když se tak ke mně chovají.“

Představme si stavebnici typu puzzle.

Pokud jeden dílek bude posuzovat druhý dílek, vždy na něm bude s něčím nespokojen. Bude mu připadat nenormální, nesprávný, nekompatibilní s jeho vlastní realitou. Jenže problém je, že každý jsme jiný a každý máme svou realitu. Co je pro jednoho snadné, to pro druhého může být obtížné. Co je pro nás bolestivé, pro druhé může být směšné.

Vše, co řekneme, uděláme nebo nás napadne, vychází z nás. Vše, co řeknou nebo udělají druzí, vychází z nich. Jsou-li plní negací, nemohou se vyjadřovat nebo chovat pozitivně, protože negativní pocity vytvářejí negativní myšlenky a ty vedou k negativním činům. Kdykoli se tedy někdo vůči nám negativně vyjadřuje nebo chová, svědčí to především o jeho negativních pocitech. A negativní pocity svědčí o jeho momentální neschopnosti udržet si pozitivní nadhled, ať se v životě stane cokoli. Ano, to, jak se lidé vyjadřují a chovají, odráží v první řadě jejich život a má jenom velmi málo společného s okolím – v tom hledají pouze hromosvod pro odvedení svého vlastního přepětí a vnitřních výbojů.

A proč se trefují zrovna do nás? Inu, možná jsme nejblíž. Jako vysoká borovice, která v dobré víře natahuje své větve k bouřkovému mraku, aby ji zavlažil. A on ji sežehne.

Jak zdůrazňuji ve svých knihách o důležitosti sebelásky (250 zákonů lásky, 100 nejkratších cest k Tobě a Čtyři prány štěstí), máme dvě možnosti. Buď tento bolestný výboj uzemníme, anebo tu bolest necháme obíhat – ať v sobě, či v druhých, na které svou vnitřní negaci, převzatou od druhých, hodíme. Uděláme-li to druhé, počítejme s tím, že vyrobíme dalšího negativního člověka ve své blízkosti. A to je to poslední, co potřebujeme.

5. „Ach jo, nikdo mě neocenil.“

Touha po ocenění zvenčí je jedním z hlavních problémů doby. Tak jako neschopnost, častou už u teenagerů, přijmout kritiku či posměch na sociální síti (více v knize Čtyři prány štěstí).

Apeluji: Nestavme své štěstí a spokojenost na tom, jak se o nás vyjádří nebo jak se k nám zachovají druzí. Dělejme to, co považujeme za správné. Ne to, co považujeme za nesprávné, ale jiní to považují za správné.

Mezi tím, jak myslíme a jak se chováme, musí být rovnováha. Jinak dojde ke zkratu mezi srdcem a svědomím. Říkejme, co si myslíme, a dělejme, co říkáme. Nemusí nás za to nikdo ocenit. Nemusí nás dokonce nikdo ani pochopit. Podstatné je v životě dělat věci, které jsou pro nás správné, i když se nikdo jiný zrovna nedívá.

Budeme-li obchodovat se svým svědomím a zaprodáme-li se za pochvalu nebo peníze, karma nám to neodpustí. Dobré pocity, které potřebujeme ke spokojenému životu, nám totiž dodává pouze to, co vnitřně považujeme za správné. A jen z pozitivních pocitů vznikají pozitivní myšlenky, jen z pozitivních myšlenek pozitivní činy a jen pozitivní činy mohou vést k pozitivním výsledkům, tedy naší spokojenosti.

K tomu, abychom byli spokojení, v zásadě nikoho dalšího nepotřebujeme. Štěstí je vnitřní stav mysli. A pokud jsme naučení (vychovaní) zakládat si na spokojenosti našeho okolí, mějme na paměti alespoň toto: Co dělá šťastnými druhé, nás dělat nemusí. Zvažme si ještě jednou, zda chceme v životě budovat spokojenost někoho jiného, nebo svou vlastní. Jestliže jsme spokojení jen tehdy, když je spokojeno okolí, snažme se hledat takové prostředí, ve kterém jsme si s lidmi co nejbližší v pocitech, myšlenkách, vizích a hodnotách. Pak se těžko stane, že z toho, z čeho nemáme dobrý pocit, se druzí přímo radují.

6. „Tohle nejde odpustit.“

Naučme se chápat principiální rozdíl mezi slovy prominout a odpustit.

Odpuštění neznamená, že něco promíjíme, schvalujeme, akceptujeme. Zatímco promíjení dává další šanci člověku, který nám ublížil, odpuštění znamená už se projednou zbavit té bolesti, kterou nám někdo způsobil. Od-pustit ji ze sebe. Věnuji tomu knihu Čtyři prány štěstí.

Všichni víme, že co se stalo, je součástí historie. Nejde to změnit. Máme jen dvě cesty. Můžeme to buď stále vláčet za sebou do přítomnosti, nebo to nechat navždy v minulosti.

Slovo odpustit by se dalo zaměnit za odstřihnout. Zbavit se toho, přestat to nosit v sobě. Jako kdybychom místo hlavy měli Papinův hrnec, pískající vnitřním tlakem, a veškerou páru bychom doslova ODPUSTILI. Nechali bychom to zlé samovolně odejít tam, kam to patří. Do minulosti. (Z očí do očí o tom vyprávím také v záznamu živého vysílání Jak odpustit).

Pusťme se toho, co nás trápí. Odpusťme to. Nemá to nic společného s osobou, která se činu dopustila. Ta o našem povolení ventilu ani nemusí vědět. Je to akt, který má všechno společné s námi. Nám uleví. A to pouze tím, že si uvědomíme, že minulost stejně nezměníme. Nicméně podle minulosti se můžeme ihned zařídit do přítomnosti.

Změna je vždy pozitivní krok. Změna je život. A život je změna.

7.“Jsem smolař, protože mám těžký život.“

Nepleťme si to, prosím. Život není ráj, ale posilovna. Na každém kroku se nám staví do cesty cvičební stroje a závaží, která máme zvedat. Učíme se to. A učíme se zjišťovat, že co nás nezabije, to nás opravdu posílí.

Cítíme-li překážky, znamená to, že žijeme. Život je pouze překážková dráha. Můžeme se zastavit hned před první překážkou, sednout si a naříkat. Ale pak neprožijeme život. Nepochopíme, jak jsou překážky užitečné a že úspěch neznamená nemít problémy, ale překonávat je.

Všichni máme život těžký tak, jak těžký ho vnímáme. Je v něm tolik krásy, kolik krásy v něm vidíme. Máme tolik štěstí, kolik štěstí si připustíme. I další den bude takový, jaký si ho uděláme.

Z posiloven vycházejí lidé hrdí na tíhu, kterou unesli. Překonávat těžkosti je nábojem jejich života.

Co kdybychom činku, kterou právě teď cítíme, pořádně propnuli ve svých bicepsech?

Co kdybychom mysleli na to, jak nám pomáhá být silnějšími?

Co když za těžké zkoušky tohoto týdne budeme zpětně vděční?

  • Máte problém s dosažením odpuštění, snížení negativních myšlenek, zbavení se úzkostných představ? Využijte moje knihy (přehled zde) a magazíny (přehled zde). Odběratelé magazínu jsou automaticky prémiovými členy s přístupem do diskrétní zóny pro kladení osobních dotazů.

© Petr Casanova