Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Láska je mocná, je jednou z nejmocnějších energií ve vesmíru. Rádi proto věříme, že kvůli lásce pro nás druzí udělají cokoli. I to nejtěžší – sami sebe změní.

Je to však chyba v úsudku. Lidé se nemění proto, že chceme, aby se změnili oni. Lidé se mění tehdy, pokud se změnit chtějí sami. A ani láska s nimi nemusí hnout.

Pro nás to nemusí být pochopitelné ani stravitelné. Zejména tehdy, když po nich chceme něco, co je pro nás samozřejmé – co bychom na jejich místě udělali sami. Ale tou chybou v úsudku je to, že oni nejsou my. Co je normální pro nás, nemusí být normální pro ně.

Z nespočtu dotazů, které jste mi poslali po vydání mého článku Láska jako briliant aneb Proč nehledat dokonalého člověka, ale ochotného na zdokonalování pracovat, vyberu jeden typický:

„Petře, potkala jsem muže, o němž jsem měla nejlepší mínění. Měl těžkou minulost. Jeho žena se nestarala o děti, on je po náročné rozvodové bitvě získal do své péče a vychovával je. Dnes už to jsou dva velcí habáni. Říkala jsem si: ,Jistě budou vděční za lepší mámu. I ten muž bude vděčný za lepší ženu.‘ Také jsem si říkala, že už má právo na štěstí a partnerský život a synové mu to rádi dopřejí. Zmýlila jsem se. Byla jsem u nich velmi nešťastná. Synové byli nevychovaní a rozmazlení. Neuměli zdravit, děkovat, pomáhat v domácnosti, neuklízeli po sobě. Když jsem to po nich žádala, vysmáli se mi a začali se proti mně spojovat s otcem. Ani on nic na svém a jejich přístupu nechtěl nic měnit. Prý jsem divná. Copak tohle je láska? Odešla jsem, nebo spíš mě vyštvali. Dnes jsem sama a šťastnější, ale pořád mě to trápí. Proč se kvůli mně nezměnili?“

Co je vlastně normální?

Kdo četl můj magazín Jak funguje představivost, chápe základní problém vztahů a „párování“. Dovolíte-li odbočku do IT světa, pak když chcete úplně spárovat Mac a PC, nedaří se to. Ač to jsou dva počítače, každý má jiného výrobce a pro každého z nich je tak normální něco jiného. Mac, i když je to počítač, lze zato snadno spárovat s iPhonem, iPadem, iPods, i když to nejsou počítače, ale telefon, tablet, sluchátka. Jsou totiž od stejného výrobce. Principiální problém je tedy v kompatibilitě, v tom, zda spolu souzníme v pohledu na to, co je pro nás normální.

Obrátím-li se na tazatelku, pak chápu na jednu stranu Vás, že mužovy děti, které jste popsala, považujete za nevychované a rozmazlené. Je to tak proto, že Vy byste děti vychovávala jinak: aby zdravily, děkovaly, pomáhaly v domácnosti, uklízely si po sobě – to je pro Vás normální.

Ale na druhou stranu chápu Vašeho ex-partnera, že mu nevadí, když děti nezdraví, neděkují, nepomáhají v domácnosti, neuklízejí si po sobě. Že pro něj je normální dělat všechno za ně.

Chceš jiné normálno? Jsi vetřelec

Ačkoli jsem studoval práva, nikdy jsem nechtěl být soudcem. A to ani v běžném životě. Nikdy nebudu soudit, zda má být normální to, nebo ono, protože každý jsme jiný. Nebudu říkat, co z toho je normální pro mě nebo pro většinu populace. Protože to není důležité. Důležité je v každém vztahu to, jestli jste VY DVA SPOLU kompatibilní. A já se obávám, že ne.

Ale také si myslím, že kompatibilní nejsem já a Vy. Protože já dokážu pochopit Vašeho partnera v tom, že když jeho děti fakticky neměly mámu, tedy celou jednu polovinu potřebné rodičovské lásky, tak se on, táta, snažil dát dětem přemíru lásky. Nebo aspoň toho, co za lásku považoval.

Možná jim chtěl něco vynahradit, možná cítil nějaký vnitřní dluh, možná vinu. Třeba si říkal: Ty děti za svou mámu nemohou! Ale já mohu za to, že jsem ji ve vztahu tak dlouho trpěl! JÁ JSEM VINÍK. Pojďte, děti, já Vám absenci maminky vynahradím, já Vás budu rozmazlovat – ale nikdy tomu nebudeme říkat ,rozmazlování‘, respektive NIKDO cizí tomu ,rozmazlování‘ nebude říkat. Jestli nás Vaše maminka zkoušela rozdělit, tak Vám slibuji, že tohle nedopustím u žádné osoby.

Toto mohlo proběhnout v jeho hlavě nebo v jejich vzájemné komunikaci. A proto se mohlo stát, že jste v očích těch dětí a pak i muže začala být vetřelec, někdo, kdo se snaží jim narušit a vzít jejich normálno. Byla jste z jejich pohledu jako nepřítel, a podle toho s Vámi jednali. Chtěli Vás vystrnadit. A teď řeknu to nejdůležitější: proč to dělali. Protože jste s nimi nebyla kompatibilní

A nejste vlastně kompatibilní ani se mnou. Já, když vstupuji do vztahu, tak přijímám partnera a jeho děti vždycky takové, jací jsou. I s jejich minulostí, s jejich nedostatky, ať si o nich myslím cokoli. Dokonce se vším, co pro mě není normální. Myslím si totiž, že my nemůžeme druhé lidi soudit za jejich normálno, pokud jsme neprošli jejich životní cestou. Víte, je ohromně snadné a ohromně laciné odsoudit člověka za to, že vychovává své děti jinak, nebo že je nějaký, zatímco my jsme jiní. Ale tím jen způsobíme, že on bude stejně odsuzovat nás. Suď, a budeš souzen.

Opatrná proměna normálna

To, že nejste kompatibilní ani se mnou, neznamená, že jste horší a já lepší, nebo naopak. Jsme jen jiní, pro každého z nás je normální něco jiného. Například já, kdybych byl na Vašem místě, ve Vaší situaci, a zvenčí vstoupil do vztahu, kde se mi nelíbí zavedený způsob výchovy dětí, tak bych na prvním místě ten místní přístup přijal, jako následek nějaké minulosti, ale současně bych se snažil opatrně vysvětlovat, v čem můj pohled na výchovu může být lepší – pro partnera i pro děti. Příklad: Děti se skutečně, a v tom máte pravdu, potřebují naučit, že za ně nikdo dlouhodobě nebude dělat všechno. Až budou jednou chtít mít VLASTNÍ partnerský vztah, mohou trpět, protože budou očekávat, že za ně partnerky budou zdravit, děkovat, uklízet, a to se nemusí líbit každé ženě, možná se to bude líbit málokteré ženě, pokud vůbec nějaké. Tehdy se jejich zloba může obrátit nejen proti konkrétním ženám, které je nebudou chápat ani chtít, ale třeba i proti vlastnímu tátovi – za to, jak neprakticky je připravil na dospělý život.

Zatímco když se ti kluci naopak naučí starat o sebe, budou zajímavější i z hlediska pracovního uplatnění nebo podnikatelského potenciálu, budou totiž přirozeně pomáhat druhým, budou mít tedy na společenském trhu přidanou hodnotu a ve výsledku více získají než ztratí. Ale berte to jen jako jeden z návrhů možného přístupu k proměně výchovy a motivaci partnera i dětí.

Věřím, že toto by pochopit i ten muž. Když osobně přispěje k tomu, aby se děti osamostatnily, pak na ně bude moci být jednou hrdý, ony na něm nebudou celoživotně závislé a on bude moci začít žít vlastní život, skutečně partnerský, skutečně naplněný, protože se bude cítit úspěšný a platný jako rodič, jako partner, jako člověk. Nejhorší pro rodiče je totiž jednou opouštět tento svět s pocitem, že děti nejsou zajištěné, že si neumějí poradit a že je to JEHO vina

Tohoto mého normálního poznání třeba nabude i Váš partner. Právě v tom okamžiku s Vámi začne být kompatibilní. A v tom okamžiku Vám dá za pravdu. Ale na to si musí přijít. Stejně jako Vy.

Každopádně si pamatujte: Lidé se nikdy nemění kvůli nám, ale jenom kvůli sobě – když pochopí, že jejich změna k lepšímu pro ně bude mít přínos, že jim přinese něco navíc. Třeba i Vaši lásku, Vaši úctu – něco, co pro ně musí být důležité. Pro ně, ne pro Vás.

  • Toto je přepis dalšího dílu Řešidla, seriálu mých podcastů, ve kterých každý všední den odpovídám na otázky svých čtenářů. Poslouchat můžete v mobilních aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts nebo v přehrávači v archivu epizod.
  • Mé knihy, které mi vynesly status Amazon Best-Selling Author, najdete ZDE.
  • Můj koučovací magazín, určeý pro členy programu FC Premium, popisuji ZDE.
  • Z mluvené tvorby: Kromě podcastů dělám 2x týdně živá vysílání přímo na Facebooku – každou neděli po 9. hodině ráno pro veřejnost (záznamy ZDE) a uprostřed týdne pro členy FC Klubu a FC Premium v soukromé facebookové skupině (přístup získáte ZDE).
  • Chcete mě osobně potkat? Přijďte na Narozeniny s Petrem Casanovou v Brně.

© Petr Casanova