Po včerejším živém vysílání o manipulacích ve vztahu jsem řešil kuriózní případ. Neuvěříte, že se něco takového vůbec může stát.

Muž opakovaně zapíral činy, které mu přitom ženou byly objektivně prokázány.

Říkal: „Neznám ji“ (a měl ji uloženou v telefonu).

„Nepíšu si s ní“ (a odeslané i přijaté esemesky měl uložené v telefonu).

„Nikdy jsem nebyl v tom hotelu“ (a platbu za noc s donáškou večeře pro dva na pokoj měl na své kartě).

Zatloukal, a co mě zaujalo, zatloukal pořád. I tehdy, když mu žena byla ochotna prominout. Dokonce i poté, co ho s pláčem opustila. Zatloukal dál.

Ona to nechápala: „Jestli zapíral proto, aby zachránil náš vztah, proč zapírá i poté, co náš vztah skončil? Proč mu tolik záleží na tom, aby si všichni mysleli, že on nechyboval, když nyní naopak všichni vědí, že nemá pravdu? Je to nějaká porucha?“

Síla a slabost

Psychologie zná dva extrémní typy lidí. První, když dojde na střet, vidí chybu primárně v sobě. Druhý typ, když dojde na střet, naopak vždy vidí chybu primárně v okolí. Pozoruhodné je, když se oba typy sejdou v jednom vztahu. Pak, dojde-li například na nevěru, se uděje tento dialog:

Podvádějící: “Stejně to byla Tvoje vina.”

Podvedený: “Stejně to byla moje vina.”

A ten dialog probíhá nejen slovně, klidně i v tichu vlastního přesvědčení.

Psychologie těm typům říká silný a slabý. Jak píšu ve své základní knize 250 zákonů lásky (tu můžete mít nově v rozšířené a aktualizované verzi, doplněné o víc než 20 stran), vztah je jako řetízek – nevydrží tam, kde selže nejslabší článek. Silný člověk unese chybu, převezme na svá bedra i tu, které se nedopustil. Slabý na to nemá sílu, ba ani přiznat tu chybu, kterou způsobil.

Když se v takovém vztahu potká silný člověk se slabým, spor má obvykle rychlý průběh: Oba se shodnou na vině toho silnějšího. Silný to udělá proto, že mu je vztah milejší než objektivní pravda. Ta žena se však ptala: Proč to udělá ten slabý? A proč takové vztahy dlouho nevydrží?

Povím Vám to. Stejně jako to, proč je tak těžké přiznat svou chybu. Ale proč je to důležité.

1. Proč je tak těžké přiznat chybu

Jedno si vyjasníme hned. Ať máme sebelepší záměry a vynakládáme sebevětší úsilí, občas se prostě všichni mýlíme. Jenže vzniklé chyby mohou být těžko stravitelné. Proto je máme sklon raději opakovat, než abychom si přiznali, že tudy ne.

Kdybychom si mohli vlézt do mozku, viděli bychom svítit pokyn: Hledej důkazy, které potvrdí Tvé přesvědčení. Toto je důležité. Vysvětlím to.

Když řídíme a ťukneme do jiného auta, máme sklon nejprve tvrdit, že byla chyba druhého řidiče i že ten škrábanec na jeho nárazníku tam určitě byl už předtím. Proč tohle děláme?

V psychologii se mluví o kognitivním nesouladu. Jde o stres, do kterého se dostáváme v okamžiku, kdy musíme čelit dvěma protichůdným myšlenkám. První vzniká tak, že o sobě máme nějaké přesvědčení. Třeba že jsme chytří, šikovní, bezchybní. Pokud tedy do někoho ťukneme autem a on se do nás ještě pustí, zažijeme kognitivní nesoulad. Nerozčílí nás ani tak samotný fakt srážky, ale to, že musíme čelit nesouladu svého přesvědčení s fakty.

Jinými slovy: My všichni nepochybujeme o tom, že co si myslíme o sobě, je pravda. Je-li však toto přesvědčení nahlodáno důkazem, že něco z naší strany nebylo až tak chytré, šikovné a bezchybné, dostáváme se do konfliktu s vlastním sebevědomím.

Tento kognitivní nesoulad bolí. Zahnat ho můžeme jen dvěma způsoby:

  • přijmout důkaz a změnit své přesvědčení o sobě
  • nepřijmout důkaz a ospravedlnit své jednání

Hádejte, čemu dá přednost silný člověk? A čemu slabý?

Povím Vám dva zajímavé příběhy.

  • 21. prosince 1954 mělo dojít k záhubě Země. Tvrdila to jedna náboženská sekta, která vybírá od svých členů desátky. Ty, kteří řádně platí, měl v předvečer apokalypsy spasit létající talíř, který se snese na Zemi. Jenže se nedostavily ani talíř, ani apokalypsa.
  • Co myslíte, že to udělalo se sebevědomím těchto fanatiků? Nemýlíte se, pokud sázíte, že se ještě utužilo. Událost totiž potvrdila, že má smysl platit desátky. Jen díky nim se Bůh v poslední chvíli rozhodl Zemi ušetřit, a nyní je tedy potřeba platit ještě víc peněz, jinak dojde k ještě horší apokalypse…

A druhý příběh?

V obou případech dochází k tomu, že se lidé vyrovnávají se svým kognitivním nesouladem tak, že si ho nějak ospravedlní ve směru svého přesvědčení. Proč to dělají? Prostá odpověď: Protože kognitivní nesoulad je nepohodlný a my všichni jsme pocitově motivováni k jeho ukončení.

Vysvětleme si však, co z dlouhodobého pohledu způsobuje zapírání chyby a proč je ve vztahu tak důležité vinu uznat.

2. Proč je tak těžké přiznat chybu ve vztahu

Druhou možností, jak snížit kognitivní nesoulad, je uznat chybu, změnit přesvědčení, které máme o sobě, a přehodnotit osobní postoj. Tento přístup se zdá konstruktivní – s přiznáním můžeme spíše chybu napravit a neopakovat, zatímco nepřiznáním odsuzujeme sami sebe k zacyklenosti v této chybě. Život je moudrý učitel. Látku, kterou jsme se nenaučili, nám prostě pořád opakuje.

Jenže toto je uvažování silného člověka.

Slabý to vidí jinak. A pokud se s někým slabým právě teď potýkáte, pochopte toto:

Omluvit se za chybu znamená přijmout vinu za kognitivní nesoulad, což je nepříjemné. Silní lidé sice pak mluví o úlevě a zasmání se sama sobě, ale podle studie sociálních psychologů lidé, kteří se odmítnou omluvit za vlastní chybu, mají poté více sebevědomí a pocitově mají věci víc pod kontrolou než ti, kteří svou chybu uznali. Toto ještě rozvedu.

Slabí lidé uvažují tak, že když přiznají svou chybu, dají významnou moc příjemci této omluvy. Uvažují takto: „Omluvím-li se partnerovi za špatné jednání, dám mu sílu vybrat si, zda zmírní mou hanbu odpuštěním, nebo zda ji naopak ještě zvýší tím, že bude dál (oprávněně) trucovat.“

Jak ukazuji v doplněné a rozšířené knize 250 zákonů lásky, řada lidí svou chybu odmítá přiznat. I v partnerském vztahu, kde druhého milují, upřednostní krátkodobý lepší pocit síly a kontroly nad situací. Jen menšina je schopna se omluvit. A nyní si objasníme, proč to druhé je správně.

3. Proč přiznávat svou vinu ve vztahu

Jistě, pocit, že „mě druhý nedostal“, může být krátkodobě přitažlivý, jenže přináší dlouhodobé negativní důsledky.

Pokud se partnerovi odmítnu omluvit za chybu, kterou jsem prokazatelně udělal, nahlodávám tím důvěru, na níž je náš vztah založen. Mému protějšku, který si právě uvědomil, že má „tu čest“ s nefér partnerem, může v hlavě začít šrotovat zklamání, pobouření, vystřízlivění, pomstychtivost, v každém případě myšlenka na rozchod. A já se mu nemohu divit, protože i v jeho mysli v té chvíli dojde ke kognitivnímu nesouladu – střetne se jeho iluze o tom, jak jsem úžasný, s důkazem o pravém opaku.

Navíc, odmítnu-li uznat zjevnou vlastní chybu, pro můj protějšek to je důležitá informace, že jsem méně otevřený konstruktivní kritice. Protějšek tak získá účinné palivo do nějaké budoucí hádky, až budu čelit osobnímu neúspěchu (například v práci). Inu, jak bych mohl dosahovat větších úspěchů, rozvíjet své přednosti a opravovat své špatné návyky, když si žádných nedostatků nejsem vědom a připadám si dokonalý?

Slabí lidé se následkem tohoto přístupu drží starých způsobů a postupů, i když ty nové jsou zjevně lepší, zdravější a chytřejší. Nechtějí si přiznat, že dosud žili v omylu. Dál se drží svého rádoby sebevědomého přesvědčení a své okolí – partnery, rodiče, děti nebo kolegy – tím od sebe odhánějí. Až zůstanou v izolaci.

Jejich pohroma je v tom, že ani za tuto izolaci v jejich výkladu „nenesou vinu sami, nýbrž zase ti druzí“. Takové je dno sebezničující spirály, ve které se například na stáří ocitá řada rodičů, zatvrzele vnucujících dětem svůj (přežitý) přístup k životu.

Naopak kdo má sílu a odvahu převzít odpovědnost za své chyby, objevuje i druhou stranu této nepříjemné mince. Uvědomí si totiž, že byl-li schopen chybu udělat, je schopen ji také nedělat, respektive už ji nikdy neopakovat. Druhou stranou odpovědnosti je totiž moc změnit své chování.

Není to snadné. Já také nepíšu o ničem, co je snadné. To by mi připadalo zbytečné. Píšu o tom, co stojí za to – a to snadné nikdy není. Stejně jako pozitivně měnit své chování a učit se přijmout vlastní chyby.

Pokud s tím sami zápasíte, nebo chcete pomoci někomu jinému, zmíním alespoň tři jednoduché náměty, jak to dokázat.

Jak se naučit překonávat svou slabost

1. Rozpoznej kognitivní nesoulad. Něco sis o sobě myslel a ukázalo se, že to není až tak růžové. Bráníš se to přijmout? Ale no tak! Neboj se, že opakem narušíš svou identitu. Naopak, právě proto, že setřeseš démona neomylnosti, zachováš si svou identitu.

Vím, že po chybě cítíš zmatek, stres, rozpaky, provinilost. Ale tyto pocity nutně neznamenají, že je něco špatně. Já je používám jako POZITIVNÍ signál, abych se danou situaci vydal zkoumat z NESTRANNÉ perspektivy a OBJEKTIVNĚ se zeptal: „Co přesně jsem udělal špatně? V čem se tedy okamžitě mohu zlepšit?“

2. Sleduj svou snahu ospravedlnit se. Toto je krok k zasmání se nad sebou. Vrať se do okamžiku, kdy se stala chyba a Tobě bylo vnitřně jasné, že je Tvoje, ale místo přiznání Tě něco lákalo raději to zapřít nebo hodit na druhé.

Pamatuj si tuto svou nízkost a slabost, ať se můžeš od té chvíle už vždycky povznést nad toto své instinktivní chování, podívat se na něj z nadhledu a ujasnit si, že tento kognitivní nesoulad („Vždyť jsem přece tak čestný a každou chybu unesu“) nebudeš chtít opakovat.

3. Racionalizuj svou chybu. Nejsnazší krok. Každý následek má svou příčinu. I chyba. Odstraníš-li příčinu, zmizí následek. A hlavní příčina v Tvém případě? Nejsi robot, ale člověk. Ten se učí děláním a napravováním chyb. Největší lidskou chybou není to, když dělá chyby, ale to, když si je nechce přiznat, a tudíž je opakuje pořád dál.

Důležité! Nezapomeň:

Lidé mají sklon odpouštět mnohem víc, než si myslíš. Neodpouštějí však všechno.

Lidé jsou paradoxně ochotnější odpustit chyby, kterých jsme se dopustili a přiznali je, než dětinské zapírání.

To první nás totiž dělá člověkem. A jsme-li k druhému upřímní a pokorní, dělá nás to dokonce člověkem blízkým a potřebným.

Naopak je-li nad slunce jasné, že jsme chybovali, pak naše slabošské odmítání omluvy odhaluje naše nízké sebevědomí, respektive naši zoufalou snahu zvyšovat si ho na úkor partnera, vztahu, pravdy, přítomnosti i budoucnosti.

Proto psychologie mluví o slabých lidech. Jsou totiž slabí svým charakterem. Zatím. Každá má šanci se napravit. Ale musel by začít u sebe. U přiznání chyby. Člověka, jenž si nepřizná chybu, není možné změnit.

© Petr Casanova

O autorovi: Petr je zakladatelem největší komunity osobního rozvoje FirstClass, autorem šesti bestsellerů v ČR a SR, Amazon Best-Selling Authorem (kniha 250 Laws of Love/250 zákonů lásky se stala bestsellerem v USA, Velké Británii, Itálii a Španělsku), tvůrcem koučovacího magazínu FC, podcastů Řešidlo (viz Spotify, Apple & Google Podcasts), pravidelných živých vysílání – ve středu pro soukromou skupinu (FC Klub, FC Premium), v neděli pro veřejnost. Nejbližší osobní setkání je možné 30. srpna na Narozeninách s Petrem Casanovou v Brně.