Zítra to bude přesně čtyřicet let, co jsem šel poprvé do základní školy. Narozen 30. srpna a nastupující bez odkladu jsem byl v první třídě nejmladší a nejmenší. Poznal jsem, co je zůstat stát jako poslední uprostřed tělocvičny, když si spolužáci vybírají parťáky do týmu, neboť toho nejmladšího a nejmenšího nikdo do týmu nechce. Zažil jsem posměch holek i některých učitelů, kteří mi při chybě naznačovali, že jsem „měl ještě zůstat v mateřské“.

Tehdy jsem zjistil, kolik zla dokáže být v dětech, že největší bojiště na světě není nikde na mapě, ale v dětské hlavě, a jak je důležité mít správné rodiče, tedy takové, kteří mě neochraňují před chybami, prohrami a hořkými zkušenostmi, ale nechávají mě jimi projít a učí mě, jak se v nich chovat, jak neztrácet sebevědomí, naději, jak budovat vnitřní sílu.

V uzavřené skupině, kde mi svěřujete své problémy písemně, a při osobních setkáních, kde se podíváme stranou všech z očí do očí, často potkávám děti, jež mají pocit, že jim nikdo nerozumí, resp. že samy nerozumějí tomuto světu, potažmo rodiče, kteří povstali z dětí nechtěných, opomíjených, šikanovaných, a nesou si toto břímě do dospělého života a partnerských i pracovních vztahů, kde sebou nechají manipulovat, zametat jako hadrem.

Potkávám mnoho lidí, kteří se potýkají se stigmatem příliš hodných lidí, neschopných říct NE (protože „poslušný chlapeček nebo holčička přece musejí poslouchat a nevzpírat se“) a snažících se zavděčit každému, nebo se syndromem hladového srdce, kterým v dětství u dominantních nebo citově chladných rodičů chyběla láska a zoufale ji hledají v každém náznaku krásného vztahu, takže pak padají za oběť lhářů nebo vyznavačů metody split.

Jako když učíš dítě plavat

Také potkávám mnoho rodičů zlomených z toho, že s nimi dítě přestává komunikovat (někdy na tom má podíl po rozvodu i druhý rodič, který používá dítě jako „beranidlo“ a „loutku“ pro vyřizování si zahořklých účtů), že se odpojuje od matky i otce (nechce říct, co se mu ve škole děje), že má různé mentální spády, a to zejména s náběhem puberty, kdy začíná období vzdoru a myšlení po vlastní rozumové ose. A rodiče to bolí. Tolik by chtěli pomoct.

Protože už devět let, po které existuje FirstClass, dělám pojítko mezi dětmi a rodiči (viz článek 7 naléhavých proseb, které dospívající děti nikdy nevysloví nahlas), často vysvětluji, a to také mluveným slovem v podcastech i při živých vysíláních, že rád upřednostňuji přístup, který se podobá plavecké výuce malého dítěte. Nechat dítě udělat první tempa, nechat ho pochopit, že má svůj osud ve svých rukou, že je v něm síla i odpovědnost za výsledek, ale také mu být nablízku, tedy tomu plavajícímu tělíčku dělat záchranu dlaněmi, aniž to přímo pocítí.

Tedy: nechránit ho před možnými chybami, ale mít ruce nadosah.

Dovolme mu sbírat zkušenosti, ale nenechme ho „utopit“.

Dětský svět není tak růžový, jak se idealisticky vykresluje. Dokáže být i zlý a zákeřný. A to tím víc, čím spíše se děti učí metodami poměřování („Tamten chlapeček nebo holčička mají lepší známku než Ty, takže nejsi dost dobrý“, jež vede k velkovýrobě nepřejícnosti, zášti a poškozování druhých i sebe), zavděčování („Jestli neposlechneš, nebudeme Tě mít rádi/nikdo Tě už nebude mít rád“) a sebeposuzování pohledem nedostatku („Šikovný jsi jen tehdy, když máš ze všeho samé jedničky. Nesleduj své talenty – co Ti jde –, zaměřuj se na vše, co Ti nejde, z čeho máš zhoršený prospěch – tomu věnuj čas, tím se trap.“).

Výsledkem poměřování, snahy se zavděčit úplně všem a věnování větší pozornosti tomu, co nám nevychází, je dnešní nejvyšší číslo klinicky diagnostikovaných depresí u 14letých dětí. Na sociálních sítích se totiž děti hojně poměřují, a přitom velmi těžko snášejí, když je někdo shodí, potupí, zesměšní. Mají-li 100 reakcí na svou zveřejněných fotografií, kde 99 je pochvalných a 1 srážející, ignorují těch 99 pozitivních reakcí a kontaminují si mysl tou jedinou negativní. Jednomu zlému slovu věnují veškeré soustředění a příště se snaží být dokonalé, čehož dosáhnout pochopitelně nemohou. Nelze se zavděčit úplně všem. A to hlavně proto, že některé z dětí programově chtějí ublížit. Ne proto, že by byly zlé, ale už si v sobě nesou ublížení odjinud a myslí si, že takhle se ho nejlépe zbaví – předáním jedu někomu druhému. Nevědí, že nelze plivnout, aby kus sliny nezůstal za jejich zuby.

Až na kraj propasti

Hlavně díky diskrétní zóně poznávám, kolik je v dnešních dětech zmatku a bolesti, o kterých ale bohužel samy nemluví a rodiče o jejich skutečném trápení často nemají ponětí. Ty, které nebyly nikdy vyslechnuty a pochopeny, mnohdy končí s problémem vnitřního zraněného dítěte a potřebují v dospělosti podstoupit sebeléčbu (viz článek Jak do sebe dostat lásku, která zvenčí nepřichází), v mezním případě končí na železničním mostě, jako já ve svých dvaceti letech (viz můj podcast O důležitosti osobních mezí) s iracionálním rozhodnutím ukončit nesnesitelné trápení, kterému nerozumějí a nikomu se neodvažují říct o pomoc.

Existují dvě knihy, které jsem tomu věnoval: 250 zákonů lásky (o vytváření dlouhodobě funkčních vztahů ve vztahu k okolí i k sobě) a Čtyři prány štěstí (o léčení emočních ran, které pocházejí z dětství nebo oslabujících vztahů). Více o těchto knihách zjistíte ZDE.

Varuji, že na emočních ranách, tím spíše u dětí, je nejhorší to, že dokážou bolet víc než vnější fyzické rány, a přitom je nevidíme, protože očividně nekrvácejí. Na ukázku mohu uvést jeden příběh, dnes už velké slečny Karolíny Čmielové. Vysvětluje, jak zdánlivě málo může v dětské hlavě vést k postupnému sebezničení, aniž by si toho blízcí vůbec všimli.

Rozdělím její příběh do čtyř fází, přičemž ke čtvrté už děti nemusejí dospět. Čtvrtá fáze je přelomová a první pozitivní. Do té doby se jen vrší emoční bolest a může vést k fatálnímu následku. Buďme tak dětem nablízku, umožněme jim, ať se svěří, když budou chtít, nikdy jejich problémy nebagatelizujme – nám se mohou zdát malé, ale nás v hlavě netrápí.

1. fáze: Všem na obtíž

Karolína byla v sedmé třídě, když na sobě poprvé zaznamenala divné negativní projevy. „Sama sebe jsem začala poškozovat. Třeba ve škole kružítkem. Nebo jsem doma sáhla po žiletce. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že to musím udělat.“

Sebepoškozování je u dětí nikoli příčinou jejich problémů, ale následkem problémů, jež nemusejí mít příčinu v nich, nýbrž v okolí. Děti se s těmito vnějšími problémy nemusejí umět vyrovnat a takzvaně internalizují si je (nasají je do sebe jako houba, trápí se jimi a nedokážou je ventilovat). Konkrétně Karolína vyrůstala v prostředí, kde se rodiče denně hádali, a přitom žili odděleně. Jak je taková kombinace možná? Rodiče se sice rozešli, ale dál bydleli ve stejném dvojdomě. „Mamka byla vnitřně v takové konstelaci nešťastná, ale chtěla mi umožnit, abych měla taťku nadále nadosah. Kdyby to bylo jen na ní, určitě by s taťkou pod jednou střechou nezůstávala. Vlastně se mi chtěla obětovat…

Jenže negativně takové společné soužití vnímal i táta. Třináctiletá Karolína to vycítila a v rámci procesu internalizace došla k domněnce, že vlastně ona je zdrojem všech obtíží… „Připadala jsem si komplikací života všech, svým způsobená nechtěná.“ Začala se ničit. „Sice jsem měla starší sourozence, ale konkrétně na tuto bolest jsem byla sama. Sama na sebeodmítání, sama na sebepoškozování, i sama na pocit, že se s tím nemám komu svěřit, respektive že bych se nikomu ani svěřovat neměla.“ Už tak přece „byla na obtíž“.

„Postupně, čím víc jsem o své špatnosti přemýšlela, jsem objevila, že účinně trestat se mohu i jinak než pomocí předmětů. Třeba jsem zjistila, že mohu přestat jíst, trestat se hladem. Nebo přemýšlením – pořád jsem na sobě hledala, v čem jsem ještě špatná. A protože se pubertou mé tělo začalo měnit, usoudila jsem například, že jsem tlustá a i v tomto směru se sebou byla nespokojená.“ Proces sebeubližování přešel do těžší fáze.

2. fáze: Pořád dokola

Propadnout do anorexie bylo rychlé. Karolíně k tomu nechvalně pomohly i populární diety. „Když jsem hledala způsoby, jak zhubnout, metody byly jen zdánlivě různé, ve své podstatě všechny stejné – vždy se má jíst jen něco a pořád dokola. Pokaždé mi dřív nebo později bylo špatně. Myslela jsem si, že je mi špatně z toho, co jím. Nenapadlo mě, že mi může být špatně z toho, co nejím. A tak jsem v domnění, že bych to, co jím, neměla tolik jíst, jedla čím dál míň, abych to, co mi vlastně nechutná, nemusela jíst, i když ,musím’…“

Psychologie této fázi říká gumový míček. Kdo narazí do tvrdé zdi anorexie, může se úplně stejnou silou odrazit a udeřit do opačné stěny záchvatového přejídání. U Karolíny to vedlo k osmiletému ping-pongu z extrému do extrému. „Byl to kolotoč. Nesnesitelné negativní emoce a myšlenky jsem zajídala, až do stavu, kdy jsem v ještě horších pocitech ze sebe vnímala jako nutnost opětovně drasticky shodit. A tak jsem zhubla až na 45 kg a během měsíce měla zase 15 kg nahoře.“ Zatímco v první fázi šlo jen o mentální problém a v této druhé fázi již o fyzický problém, v následné fázi se proces sebeubližování vyvrátil i mimo její tělo a mysl.

3. fáze: Posměch okolí

Karolíně bylo patnáct, když se její trápení silně rozšířilo. Přestalo být jenom o tom, co si o sobě myslí sama, začala se týrat i tím, co o ní soudí a říkají druzí (jak se tomu vzepřít, o tom jsou mé knihy 250 zákonů lásky, Čtyři prány štěstí a magazín o práci se stresem).

„Nejen holky-konkurentky, ale i kluci v tom věku umějí být zlí a posmívat se kdečemu,“ vzpomíná Karolína na období, kdy bylo fuk, jestli se právě nachází ve fázi ubírání, nebo naopak přibírání na váze. Vlastně už tím, že bojovala se sebou, byla druhým pro smích.

„Výsledkem bylo, že jsem se začala stydět za to, že vůbec jím. Druzí na mě totiž hned ukazovali, smáli se. Brala jsem to tak, že pokud jím, je to moje slabost. Spadla jsem do života plného přetvářky a vnitřních lží, protože jsem se naoko před ostatními tvářila, že nejím vůbec nebo jím zdravě, pak jsem přišla domů, zamkla se tam a vyjedla všechny zásoby, které jsem našla. Chipsy a sladkosti jsem si cestou domů pro jistotu koupila…“

Roztočila se spirála s názvem opakované poruchy příjmu potravy, jež se nedala zastavit. V tom negativním výkrutu se vršily další rány, mimo jiné krach vztahu s přítelem. Dívčiny pochybnosti o sobě a vzhledu se prohloubily. „Přítel mi podrýval sebevědomí slovy: ,Kdo jiný by Tě chtěl?‘, ,Co to zase na sobě máš hrozného? Jsou Ti v tom vidět špeky.‘ ,Začni se sebou něco dělat!‘ Korunoval to nevěrou. Definitivně jsem uvěřila, že jsem špatná…“

Už dost! Tak zní následující fáze, která ale může mít dvojí podobu: Už dost, nechci žít.

Anebo cestu pozitivního obratu. Jenže k tomu jsou zapotřebí podmínky, které uvedu za okamžik.

4. fáze: Už dost!

„V té době jsem nebyla schopna normálně fungovat. Musela jsem k lékařce, a ta mi hned dala antidepresiva. Nikdo jiný v mém okolí nevěděl, že to mám v hlavě nastavené takto: Vše pro mě je ztracené, nemám jediný pevný bod, o který bych se mohla opřít. Bylo mi osmnáct let, připadala jsem si jako životní troska, která je zbytečná, přesněji na obtíž, přesvědčená, že takhle nemá cenu žít.“

Tyto pocity mohou mít i dospělí. I proto jsem zakládal FirstClass, prostředí, kde na své problémy nesmí zůstat nikdo sám. Negativní myšlenky totiž vedou jen k negativním výsledkům. Sám to vím, ve dvaceti letech na železničním mostě mi stačil jeden krok…

Dnes je FirstClass největším prostředím osobního rozvoje. Včera v Brně bylo vyprodáno, ze Setkání jsme přinášeli živé vstupy. Devítihodinová akce s možností mluvit se mnou o všem, co Vás trápí, a to i stranou všech ostatních, umožňovala opravdu nezůstat sám i v nejtěžší životní chvíli. Jsem rád za každého, kdo se mi svěří, děkuji mu za důvěru a jsem s ním, kdykoli potřebuje. S Karolínou jsem na jejím rozcestí souhlasil s tím, že TAKHLE opravdu nemá cenu žít. Ale to neznamená, že nemá cenu žít vůbec. Stačí žít jinak.

Karolína dnes s dojetím vzpomíná na ten den, kdy si to dilema vyložila ze správné strany. „Řekla jsem si opravdu dost, TAKHLE už nebudu žít. Tedy: Už se dál nebudu litovat.

Kdo viděl a poslouchal moje včerejší ranní živé vysílání, ví, že každý proces vnitřní změny je o zvládnutí tří fází. Že jen rozhodnout se nestačí. Že je důležité začít jednat. Ale ani to nestačí. Klíčové je svoje pozitivní kroky udržet. Jakých pět kroků pomohlo Karolíně?

1. krok: za pozitivní energií

„Abych přepnula z dosavadního ,režimu oběti‘, potřebovala jsem v sobě zapálit motivaci. Té vnitřní jsem sama nebyla schopna.“ Začala do sebe nalévat pozitivní motivaci zvenčí.

Já tomu věnuji všechny své články, magazíny, knihy, podcasty i živá vysílání.

2. krok: za lepším prostředím

Všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopujeme. Ty nejvíc ovlivňují naši energii a způsob myšlení. Pro Karolínu to znamenalo: „Odstěhovala jsem se od rodičů. Tím jsem paradoxně uvolnila i jejich přetlak. Ulevilo se všem. A našla jsem si nového přítele, takového, který mi byl nápomocný – dokázal porozumět, tudíž i podporovat.“

Já tomu věnuji svou specifickou seznamku. Včera na Setkání v Brně mě kontaktoval pár, který se seznámil právě přes ni. Už má nádherná dvojčátka.

3. krok: za maličkými změnami/odměnami

První dva kroky jsou důležité proto, že obstarají první drobné pozitivní posuny v myšlení. U Karolíny se to projevilo v nečekaném bodě: „Začala jsem cvičit poprvé ne z donucení. Dřív to bylo: ,Nemám se ráda, a proto musím cvičit‘. Od té chvíle to bylo: ,Mám se ráda, a proto bych své tělo mohla pohybem odměnit.‘ Nebo dřív to bylo: ,Jsem na dně, a tak si dám zákusek.‘ Od této chvíle to bylo: ,Zvládla jsi super týden, zasloužíš si zákusek.‘“

4. krok: za rozmanitou inspirací

„Dříve jsem se nejvíce trestala svou izolací. Byla jsem sama i v názorech. Nyní, se silnější myslí, mi přestalo vadit být mezi lidmi sama se svou pravdou. Začala jsem žít po svém.“

A tím, jak se otevřela, se nechala druhými i inspirovat. A naopak, inspirovat i ona je.

Příklad:

Karolína v posilovně, a to nejen fyzické.

„Pustila jsem se do sportu, který holky moc nedělají, ostatně ani kluci u nás na Třinecku. Tím sportem je silový trojboj: tlak na lavičce, dřep a mrtvý tah. V posilovně to vyvolalo pozdvižení. Jiné holky tam cvičí takové to ,bikini fitness‘, aby zhubly, zatímco já jsem se zaměřila na silový trénink a svaly nabírala. Kdekdo volal: ,Hele, toto ale nemáš dělat, tak holka nemá vypadat. Jdi na kardio, běhací pás, tam se hubne!‘ Jenže já se už nedala. Z mého života zmizelo MUSÍM. Všechny příkazy jsem škrtla a nahradilo je CHCI. To úplně změnilo mou chuť do života. Dříve jsem MUSELA běhat, najednou jsem CHTĚLA běhat. Zrušila jsem i jídelníčky, které mi nevyhovovaly. Opustila jsem práci, jež mi brala energii. Náhle svět přestal být černo-bílý, takový ten ,buď jsi dokonalá, nebo zbytečná‘.“

Já tomu věnuji speciálně knihu Čtyři prány štěstí.

„S vyrušením černo-bílého vidění získal můj život mnoho barev a kouzel. Zjistila jsem, že žít může být hezké právě tím, když to není podle daných společenských pravidel, dopředu nalinkované, ale je to naopak podle mě i spontánní. Díky tomu, že už nejdu ,na sílu‘, ale jen na radost, jsem se celé roky nepřejedla. A to je pro mě velká změna.“ Načež dodává: „Když se mi dnes někdo začne posmívat jen kvůli vzhledu, a je mu fuk, jaká jsem uvnitř, mávnu nad ním jen rukou a zalituji ho, že má patrně nějaký vnitřní problém a nutkavou potřebu soudit druhé. Ostatně, sama jsem to dřív také dělala a druhé soudila, a vím, jak strašně mi bylo, protože jsem nebyla spokojená, cítila se nedostatečná a měla zoufalou potřebu někoho naštvat, aby i on přestal být spokojený a začal se cítit nedostatečně.“

7. krok: do říše odpuštění

Zkrátka, Karolíně dnes ve čtyřiadvaceti letech už nevadí, že je jiná. Přestala toužit být jako ta či ona. Přestala honit chiméru dokonalosti, protože ví, že nikdo dokonalý být nemůže. Přestala se trápit sebepředěláváním do něčí podoby, a raději touží být co nejlepší verzí sebe sama. A čím více se jí daří být sama sebou, tím menší má nutkání být jako ostatní. Nicméně, ten proces trval od jejích třinácti. Jedenáct let.

„Když se ve fitku kupily všechny ty manipulativní řeči o tom, co podle nich správně mám a nemám dělat, založila jsem projekt Silačky. Obklopily mě holky, které chtějí mít svaly a být silné. Které stojí o to být policistkami a hasičkami. I mně samotné to zlepšilo psychiku, že v tom nejsem sama. A pak se začaly přidávat i dívky s jinými vnitřními problémy, jež jsou na všechno samy – trápí se zdravotními komplikacemi nebo duševními těžkostmi, které nejsou vidět, a někdo nezasvěcený je odsuzuje, ačkoli neví, čím si procházejí.“

Sama ví, že vůbec není snadné přijmout se takoví, jací jsme. Tím spíše, když nám druzí vnucují, že jsme špatní. Vlivem vnitřně zažitého poměřování, snahy zavděčit se všem a sebeposuzování pohledem nedostatku je lehké sklouznout k sebepoškozování. „I dnes ještě občas žasnu, co jsou lidé, kteří druhé osobně neznají, schopni napsat jenom kvůli například něčí postavě. Po své zkušenosti se sebepoškozováním je strašné představit si, že tohle právě teď dělá nějaký člověk v hlubokém vnitřním neštěstí, přesvědčení o své nedostatečnosti, sebeodmítání a bezradnosti.“ Aby ne. Slovo je jako kámen. Je snadné vzít ho a hodit do moře. Nikdo však neví, jak hluboko propadne a zda se ho vůbec ještě někdy podaří z člověka vylovit. Někdy v něm zůstane po celý život. A tlačí. Nesnesitelně.

Proto umožněte dětem, aby poznaly skutečný svět bez příkras a fantazie.

Ale také je neopouštějte. Buďte jim nablízku, kdyby se rozhodly, že Vás potřebují.

Pamatujte: Jako když jste je učili plavat. Dávejte jim volnost, ale i záchranu. Ony musejí vědět, že mají „adresu“ (byť v osobě rodiče), na kterou se mohou obrátit, když jim bude ouvej, když budou potřebovat pozitivní příklad, jak se na dně zvednout. Ukazujte jim to.

Já tomu věnuji všechny své články, magazíny, knihy, podcasty i živá vysílání.

© Petr Casanova