Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když mi bylo devět let, můj táta před mýma očima prohodil mou mámu skleněnou výplní dveří v našem panelákovém bytě. Třásl jsem se jako osika, jestli neublíží také mně. Měl v plánu něco účinnějšího než jenom zbít mě. Vzal peřinu z manželské ložnice a natlačil se do mého pokoje se slovy: „Teď tady budu spát já. Ty si rozhodni, zda půjdeš k mámě, nebo tu zůstaneš se mnou. Zvaž to dobře, protože tím mámě nebo mně dáš najevo, koho máš raději. A přičti si následky.“

Stáhl jsem svou peřinu ze své dětské postele a odešel k mámě. Se slovy, že dilema mezi ním a mámou je snadné. Vždy totiž upřednostním mámu před „cizím člověkem“. „Dneškem jsi pro mě přestal být tátou, protože skutečný táta by tohle svému synovi nikdy neudělal,“ řekl jsem mu.

Máma, která měla spoustu psychosomatických problémů, pak zemřela. Vím dobře, jak se dítě může svému rodiči odcizit, jaký příkop to mezi nimi vytvoří, ale i jak to dokáže ovlivnit způsob, kterým to zraněné dítě v dospělosti vychovává své vlastní dítě – aby nic podobného nezažilo.

Když se mnou v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se mě můžete ptát z očí do očí) sdílíte své rodinné příběhy, záleží mi hlavně na tom, aby netrpěly děti. Dospělí se o sebe postarají, děti jsou dlouho na dospělých závislé. I emočně. A těm, jimž chybí láska, může negativní dětství změnit život nejen k lepšímu, že se svým dětem snaží vše vynahradit, ale také k horšímu, kdy se mohou na vlastních dětech mstít nebo nebýt schopni konstruktivního vytváření vztahů. O tom všem víte z mých loňských vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti a Jak vychovat silného člověka. (Pokud tato vydání nejsou k zakoupení ZDE, znamená to, že jsou již vyprodaná.)

Bolí mě, kdykoli se mám věnovat ubližování dětí, a to i těch, které už dávno vyrostly. Zranění si ovšem neseme dál, někteří celý život. Dnes proto vyberu dotaz, který by mohlo položit jistě víc z vás. Třeba Vám moje odpověď pomůže se s minulostí vyrovnat (více také v magazínu Jak postavit most přes minulost). Dotaz zní takto: „Petře, vždy před spaním ráda poslouchám Vaše podcasty na Spotify. Dlouho jsem se odhodlávala Vám napsat to, co mě trápí, ale ráda bych to už vyřešila. Měla jsem ošklivé dětství, rodiče mi psychicky i fyzicky ubližovali. Nevydržela jsem to a na pět let se s nimi rozloučila. Celou tu dobu jsem se na ně zlobila. Pak jsme se opět sešli, ale oni se nezměnili. Teď mám už vlastní život a rodinu, ulevilo se mi, že jsem jim tehdy mohla všechno vyčíst a navždy je vymazat ze své budoucnosti. Ale pořád se mi hlavou honí smyšlené rozhovory, jak se na ně zlobím. Stres se mi odrazil i ve zdraví. Dostalo se mi rady, že jim mám odpustit. Něco takového ale odpustit nedokážu, oni si to nezaslouží. Jak mám na všechno zlé zapomenout a jít dál?“

Špatná minulost je příležitostí pro budoucnost

Předně, máme-li za sebou těžkou minulost, nesmíme na ni zapomínat. Jít dál musíme právě s tím, že nezapomeneme. Odpustit znamená NEzapomenout. Pamatovat si, co nám kdy rodiče udělali, a být díky tomu lepší než oni. Já věřím, že svým dětem nic z toho, co jste sama zažila, neprovedete. Takže díky té špatné zkušenosti – opakuji to klíčové slovo: DÍKY té zkušenosti – nejenže budete lepší člověk než oni, ale u Vás se zastaví to, čemu se říká provázek zla.

Provázek zla

Když budeme načítající se roky a přibývající nové generace jednoho rodu brát jako jednotlivé korálky, navlékané na provázek celého rodu, pak pokud po tom provázku půjdete v čase zpět, ale ne jen do svého dětství, nýbrž ještě dál, poté možná přijdete do doby, kdy Vaši rodiče byli děti. A jejich rodiče jim psychicky a fyzicky ubližovali. Tam započala nit zla.

Víte, dítě se nerodí zlé. Nikdo se nerodíme zlý. Jestliže je někdo zlý, pak jen proto, že ho tomu zlu někdo jiný v průběhu jeho života stačil naučit. Často se to stane právě tak, že děti vidí nebo zažijí zlo u svých rodičů, a tak je napodobují. Vryjí si do hlavy, že být zlý je normální, ba že je to správné a efektivní, že tak něčeho dosáhnou. Potom mají vlastní děti a jsou zlí na ně. Nebo si na nich vybíjejí své komplexy, které je nikdo nenaučil ventilovat jiným, pozitivním způsobem (jak se to dělá, ukazuji v novém vydání magazínu FC Jak pracovat se stresem).

A to je druhé důležité poznání, které musíte pochopit. Že i Vaše rodiče někdo naučil zlu…

Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí

Z mých podcastů i živých vysílání víte, že když jsem začal studovat právnickou fakultu, jedna z prvních přednášek byla od profesora Skřejpka. Řekl: Představte si, že jste soudci. Máte vyřešit první případ. Je to mladistvý vrah. Ubil svého otce. Jaký trest navrhujete pro toho chlapce? My sborově: Doživotí. Trest smrti, kdyby byl. Profesor Skřejpek beze slov spustil promítačku a na plátně se objevil starý záznam, na němž pološílený muž nelítostně tloukl dítě. Kloučka, pět mu mohlo být. Když opravdu otřesný záběr skončil, profesor se k našemu údivu zeptal: Tak ještě jednou – jaký trest navrhujete pro toho chlapce? Unisono jsme se smáli, že si nejspíše popletl smyčky a pustil nám jiný záznam. Pane profesore, chtěl jste snad říct trest pro toho otce, ne toho kloučka? A profesor Michal Skřejpek povídá: Ale ten klouček – to je právě ten mladistvý vrah za dalších deset let dennodenního bití. To on zabil svého otce.

Pan profesor tuhle první přednášku pojal jako velkou lekci pro nás. Abychom nikdy jako soudci nesoudili bez úplné znalosti celého příběhu člověka.

Kdykoli tedy slyším, že si nějací lidé, tím spíše rodiče žádné odpuštění nezaslouží, já myslím, že je to naopak. Zaslouží si ho. Ale odpuštění není prominutí.

Prominout znamená zapomenout, dělat jako že se nic nestalo, že to mažeme, že všechno bude jako dřív. Naopak po odpuštění už nikdy nic není jako dřív.

Když odpouštíme, tak doslova odpouštíme páru ze sebe jako papiňák, který už nehodlá být tak natlakovaný, praskat křivdou, neštěstím, neschopností spát bez nočních můr.

Vy, vážená tazatelko, si zasloužíte odpuštění. Stejně tak vy všichni, kterým kdy bylo ublíženo. Jakmile totiž vypustíte tu zlou páru, která se ve Vás pořád kupí a vrší, bude Vám lépe. Vymizí vnitřní stres, protože stres je tlak, stres je bolest, stres je touha utéct, nebo touha útočit. Jenže Vy ani jedno nemusíte. Podívejte se na sebe, a to je třetí úkol, který Vám dnes dám.

Prohlédni se v zrcadle

Podívejte se na sebe v zrcadle. Kdo nyní jste?

Povím Vám to: Člověk, který už nedopustí, aby jeho děti prožily to špatné, co on sám.

No takže jste potenciálně skvělý člověk a rodič.

A kdo jste dál?

Člověk, který prožil těžké dětství. To znamená, že jste silný člověk, který ho překonal, který ten problém vyřešil, dokonce se přestal vídat s lidmi, kteří možná jsou rodiče v rodném listě, ale jako skuteční rodiče se někdy nechovali. Pro Vás to tedy nejsou rodiče v pravém slova smyslu, ale více či méně cizí lidé, kteří Vám ublížili a od nichž se distancujete.

Takže se Váš život oproti minulosti zlepšil.

Jen se rozhlédněte. Kdo nyní tvoří Vaše okolí? Někdo, kdo Vám ubližuje? Myslím, že ne. Ty lidi máte jenom ve své hlavě. Tak je vyžeňte. Naplňte si život, své myšlenky, a tudíž i sny, naopak příjemnými lidmi, kteří Vás milují, podporují, stojí při Vás, prostě jako skuteční rodiče.

Pak Vás opustí i ty noční můry, věřte mi. Protože ony se Vám vracejí jen proto, že potřebujete odpustit. Jen si otevřete toto vydání magazínu o snech, jmenuje se Jak funguje představivost. Píšu v něm, že obsah hlubokého podvědomí, jenž se nám připomíná ve snech, pouze potřebuje uzavřít, vyřešit, ale pozitivně. A já Vám to řešení nabízím: Pozitivní je, že všechno špatné je za Vámi a vytvořilo z Vás lepšího člověka. Jednou Vaše děti Vašim rodičům vlastně poděkují. Nebýt jich, neměli by možná tak skvělou mámu, tak skvělé dětství, měli by za takzvaného rodiče někoho, kdo neumí provázek zla přetrhnout. Vy tímto změníte celou budoucnost Vašeho rodu.

Tak se podívejte do zrcadla. Uvidíte tam velmi důležitého člověka.

A pamatujte si: Žádné dítě se nerodí zlé. Všichni se zlými teprve stáváme, když nás někdo naučí, že zlo je ta správná životní cesta. Není. Zlo nás všechny zevnitř ničí.

  • Řešidlo je seriál mých podcastů. Každý všední den odpovídám na otázky. Poslouchat můžete v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts nebo v archivu epizod.
  • Mé knihy, mezi nimi mezinárodní bestseller, najdete ZDE.
  • Koučovací magazín, jednu z výhod programu FC Premium, popisuji ZDE.
  • Kromě podcastů dělám 2x týdně živá vysílání na Facebooku – ve středu v soukromé skupině pro členy FC Klubu a FC Premium a neděli ráno pro veřejnost (záznamy ZDE).
  • Osobně potkat se můžeme nejdříve na Narozeninách v Brně 30. srpna.

© Petr Casanova