Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Jedním z nejrozšířenějších omylů je teze, že rodiče znají své děti. Že vědí nejlépe, co je pro ně dobré. Že jen oni mohou rozhodnout, jakým směrem se děti mají vydat.

Toto přesvědčení v sobě nejčastěji mají ti rodiče, kteří paradoxně nevědí, co je dobré pro ně samotné, kteří nejsou spokojeni se svým vlastním životem, kteří si chtějí své zmařené nebo neuskutečněné sny dodatečně splnit prostřednictvím svých malých loutek – dětí.

Nebo kteří jsou tak zahořklí, že svou hořkostí chtějí kontaminovat i své děti.

Ne. Rodiče neznají své děti. Každý člověk je jiná osobnost. Vnitřně se odlišují i dvojčata. Co bytost, to jiný sen, talent, cesta. Když však řeknu A, musím dodat i B. Prostředí nás fatálně ovlivňuje. Všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejvíc obklopujeme, a to z hlediska energie i způsobu myšlení. Ne proto, že bychom zdědili něčí postoj. My se ho dlouhodobým opakováním, vtloukáním danou osobou, naučíme vnímat jako normální.

Děti ale nabývají svůj rozum. Když vyzrají, mohou se rozhodnout, zda budou jako rodič, nebo přesně opační než rodič. Tak jako v anekdotě, kdy se po letech potkají dva bratři a rozprávějí: „Jak se máš, co děláš?“ „Jsem notorický alkoholik. Co jiného bych mohl být, když náš otec byl notorický alkoholik? A Ty?“ „To je zvláštní. Jsem zapřisáhlý abstinent. Co jiného bych mohl být, když náš otec byl notorický alkoholik?

Ano, každý má nakonec možnost volby. I rodič, když se rozhodne pro negativní postoj. Není snadné v negativním prostředí vyrůst, udržet víru v sebe, ve své sny, v úspěch… Nicméně, stejně tak to pro vzpurné dítě může představovat paradoxně výhodu, vnější motivaci, důvod, proč tím spíš úspěchu dosáhnout a svému rodiči ukázat, že se mýlí.

Ale zdůrazňuji: Není to snadné. Nakonec, já se nezabývám ničím, co je snadné. Moje články, knihy, magazíny, živá vysílání i podcasty jsou zaměřeny na osobní rozvoj, tedy na vše, co je těžké, a právě proto to stojí za to zvládnout – co je těžké, to posiluje.

Dnes mi do Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů (poslouchat můžete v aplikacích Spotify, Google a Apple Podcasts nebo v přehrávači výše), přišel tento dotaz: „Petře, čtu Vaše knihy i magazíny, bezezbytku souzním s Vaším názorem, že prostředí nás ovlivňuje. Mám negativní rodiče. Jsou přesvědčeni, že bude jen hůř, že nemám na to, abych cokoli dokázala, i že kdo něco dokázal, je jedině podvodník. Musela jsem se od nich odstěhovat, a jak doporučujete, vyhledat nové prostředí. Nyní trávím čas s přáteli, kteří přemýšlejí opačně – jsou pozitivní, podporují mě, mají podíl na tom, jak se mi daří v práci a že se nevzdávám, ať přijde jakýkoli problém. Rodiče ale vídám dál, i když mě pořád odrazují, že stejně špatně dopadnu. Copak je mohu odříznout? Mám je ráda. Navíc jsou už staří a bez mé pomoci se neobejdou, i když slovo ,děkuji‘ neznají. Jak je mohu změnit?

Jde změnit negativního člověka?

Předně, naším úkolem není měnit druhé lidi. Ani to dost dobře nemůžeme dokázat.

Každý člověk se totiž může změnit jen tehdy, když se změnit chce. Ano, sám musí chtít. A k tomu, aby chtěl, musí připustit, že nežije dobře, respektive že doposud žil ve lži.

Kdo pamatuje staré fotoaparáty, vybavují si i celuloidový film, do kterého se propisovaly snímané obrazy. Tomu pásku se říkalo negativ. Černá a bílá v něm byly obrácené. Tedy: to, co ve skutečnosti, bylo světlé, na negativu bylo tmavé, a naopak. Vše bylo naopak.

To je negativ. Věci se zdají opačně, než ve skutečnosti jsou (více i v podcastu Jak chápat alkoholika). Proto negativní člověk žije v omylu. A přitom je přesvědčen, že žije v pravdě.

Negativní lidé nejsou hloupí. Negativní postoj jen zaviňuje, že jsou strůjci svého štěstí, či spíše neštěstí. A základ spočívá v jejich přesvědčení, že strůjci svého neštěstí nejsou. Že za svůj život nemohou. Že to je vina někoho jiného. Tudíž: že nemají šanci život ovlivnit.

A nejpikantnější je, že mají pravdu. A to hned dvojí pravdu.

Negativní lidé mají jednak svou pravdu. Ta je vytvořena jejich skutečným životem, jejich skutečnými zkušenostmi, hodnotami, myšlením. Mysl neumí vytvořit jinou myšlenku než tu, které věří. To znamená, aby člověk změnil myšlení, musel by dosavadním myšlenkám přestat věřit. Ale u negativního člověka to není možné, on pravdu

A pozor, teď nemyslím jen subjektivní pravdu, když jste Vy sami o něčem přesvědčeni, že je to pravda. Negativní lidé mají navíc objektivní pravdu. Ano, jestliže říkají, že něco nedokážou, oni mají pravdu. V magazínu Jak funguje představivost vysvětluji fenomén sebenaplňujícího proroctví. Když negativní člověk věří, že něco nedokáže, přirozeně se o to ani nepokouší (přece to nemá cenu zkoušet), a tudíž to opravdu nedokáže. Například, je-li přesvědčen, že podnikatelé jsou mizerové, kteří zaměstnancům nepřidají peníze, ani za majitelem své firmy nepůjde, nesnaží se pracovat víc či jinak, přestoupit do jiné práce. A tak má dál pořád stejnou mzdu. Vida, na jeho slova došlo. „Nikdy nedostanu přidáno.“ Na slova negativních lidí vždycky dojde. A proto jim jejich pravdu nevymluvíte…

Zarezlého negativního člověka tak změnit nejde. Zvenčí už vůbec ne. Musel by sám. Ale o tom jsem mluvil v nedělním živém vysílání o procesu vnitřní změny člověka.

Moje zkušenost s negativním rodičem

FirstClass, komunita osobního rozvoje, kterou jsem založil, má dnes už více než 320 000 fanoušků. Běžně potkávám mnoho negativních lidí, kteří přestali v sebe věřit, pochybují o tom, že pohnou se svým životem, cítí se zlomeni, neznají pozitivní cestu, ALE kontaktují-li mě, znamená to, že je to štve, chtějí to změnit – jsou na cestě od negativ k pozitivům.

Naproti tomu je můj táta, asi nejnegativnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Od dětství jsem slýchal, že nic nedokážu, že úspěch je pro jiné lidi, že jsem jeho syn a jemu, oběti, přece nikdy nikdo nedovolil něco dokázat, zkrátka uspět nejde. Chvíli jsem tomu i věřil, než jsem potkal lidi, kteří mluvili jinak. Byli totiž úspěšní. A byli to i lidé, kteří vzešli ze špatných podmínek, a o to větší měli motivaci prorazit. Sdělil jsem tátovi, že jsou tady i jiné názory, jiné zkušenosti, a on byl podrážděný. Křičel: „Jestli má někdo hodně peněz, tak buď lže, nebo je to zloděj, nebo podvodník. Normální člověk úspěšný být nemůže.

Takže: Normální člověk úspěšný být nemůže. To jsem si pamatoval. A mátlo mě to. Když mi bylo sedmnáct, stal jsem se nenormálním. Ačkoli mi táta říkal, že nemá smysl chodit se ptát do jedné redakce, zda by mě tam nenechali psát („Nemáš na to, nemáš protekci, tam budou už všechna místa obsazená kamarádíčky.“), oni mi tu práci dali. A ve dvaceti letech jsem měl tutéž mzdu jako můj pětapadesátiletý táta. A v pětadvaceti už desetkrát vyšší než on. Nejhorší byl okamžik, kdy se to dozvěděl. Začal útočit: „Co? To není možné. Ty mi lžeš!“ A když jsem ukázal svou výplatní pásku, byl na infarkt: „Ty jsi zloděj! Ty jsi podvodník! Jsi jako oni! Ty nemůžeš být můj syn.“ Jinak řečeno: Můj táta se propadl do stavu, kterému psychologie říká kognitivní disonance. Realita, které najednou čelil, byla pro něj tak nepřijatelná a nekompatibilní s jeho přesvědčeními, že by musel přiznat, že prožil život ve lži. Že vyšší mzdu nemá ne proto, že by chyba byla v okolí, ale že chyba byla v něm – v tom, že pořád odmítal nabídky na rekvalifikace, sebevzdělávání, změnu.

Tátovo ego to nemohlo unést. Od té doby jsem se stal jeho nepřítelem. „Pořád máš tolik peněz? Neboj, oni Tě vyhodí… Cože, Ty máš zase ještě víc? Neboj, to skončí. Dopadneš špatně. Tvůj projekt Ti nevyjde. Zkrachuješ.“

Až jsem jednoho dne pochopil, že to není problém mé nedostatečnosti, ale že táta bojuje se sebou samým. Že to je jeho vnitřní boj, který jen ventiluje ven. A tak jsem se naučil jeho spády pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nepřestal jsem tátu navštěvovat, jen jsem se během návštěv pokaždé odpojil od toho, co vykládá… A to právě proto, že dobře vím, že všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejvíc obklopujeme. Táta, i když je můj rodič, mezi těch pět lidí, kteří mě nejvíc ovlivňují, prostě přestal patřit. V jednu chvíli jsem se rozhodl, že nechci jeho negaci. A tak tu hlavní pětici začali tvořit jiní lidé, kteří mi pomáhali, zvedali mě, když jsem padl, inspirovali mě, motivovali, posouvali. A tak vznikl i FirstClass, jako prostředí pro lidi, jimž ta pozitivní pětka chybí. Mimochodem, FirstClass je pro tátu něco nepochopitelného. „Jak můžeš lidem pomáhat? Proč máš radost z toho, že se někomu jinému daří? Všichni se na Tebe vykašlou, pomluví Tě, uvidíš, že zkrachuješ.

Táta je prostě legrační. Někdo říká, že se nezmění. Já vidím, že už se mění. Jeho ego mu totiž vždy říkalo: Na druhých nezáleží. Druhé nepotřebuješ. Všechno si zařídíš sám. Jenže realita je jiná. Tátovi je dnes jednaosmdesát let. Jeho důchod, protože nikdy neusiloval o lepší existenci, je nižší než nejnižší nájemné v nejhorším pražském bytě. Táta by měl být někde pod mostem. Není. Já, ten zloděj, podvodník, který nemůže být jeho syn, jsem mu koupil byt a platím mu všechny životní výdaje. Třikrát týdně ho navštívím, vyslechnu si, jak lidé s penězi jsou zlí a chamtiví, jak stejně špatně skončím, pak vezmu všechny jeho složenky, abych je zaplatil, obejmu ho, políbím, řeknu Táto, já zase přijdu, protože je to můj táta a nemá nikoho jiného – no jak by tak negativního člověka někdo vystál? A pak, když odejdu od něj, energeticky dole, věnuji čas lidem, kteří na sobě makají – jako jsou moji přátelé, jako jste vy, celý FirstClass, více než 300 000 lidí na internetu, přes milion čtenářů každý den. A vím, že mnozí z vás určitě taky slýchají: To nedokážeš, nejde to...

Jenže ono to jde. Já to vím. I můj táta to ví.

Ale nikdy to nepřizná. Neřekne mi děkuju. Ale já to občas v jeho očích čtu.

Čtu v nich, že je mu hrozně líto, že tenhle život zbytečně prohrál. Že ho mohl žít úplně jinak. S množstvím přátel, s úsměvem, hrdý na sebe, pyšný na své děti. Jenže to už je jeho věc. Jeho vina. Jeho karma. On si vytvořil svůj osud. A já svůj. Ve všech směrech.

Vím, že neovlivním to, jak se ke mně chová. Ovlivním jen to, jak se chovám já k němu. A proto mám tři pravidla, jak neztratit pozitivní myšlení, i když mě deptá negativní rodič. Je nesnadné je zvládnout, ale my už přece víme, že co je nesnadné, se ve výsledku vyplatí.

A proto si pamatujte:

1. pravidlo: Uvědomte si, že nezměníte člověka, který má svou pravdu.

2. pravidlo: Myslete na to, že všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejvíc obklopujeme. Snažte se, aby těch pět osob Vás zvedalo, jinak budete klesat.

3. pravidlo: Chovejte se k lidem vždycky podle toho, jací jste Vy, ne podle toho, jací jsou oni. Oni se stejně chovají k Vám – ne podle toho, jací jste Vy, ale podle toho, jací jsou oni. Nezapomínejte, že to, jak se chovají oni, je jejich věc, jejich karma. Kdežto to, jak se chováte Vy, je Vaše věc a Vaše karma (více také v článku Jak jsem pochopil karmu, odpustil zradu a poznal skutečné přátele).

  • Zajímají Vás moje podcasty? Budete-li je poslouchat v bezplatných aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts, můžete si v nich zakliknout „odběr“ a nepřicházet tak o žádné nové epizody. Nebo je můžete průběžně sledovat v archivu epizod, kam nahráváme nové.
  • Rádi posloucháte před spaním, za volantem, při čekání? Využijte i moje živá vysílání.
  • Raději čtete? Vyberte si z mých knih (každý rok vyjde jedna) nebo magazínů (zaměření na jedno téma každé dva měsíce). Nechcete-li být pravidelným odběratelem mého magazínu, můžete si kupovat samostatné výtisky zde, ale bohužel jsou většinou už vyprodané).
  • Otázky mi můžete pokládat v diskrétní zóně, jako člen FC Premium pak máte přístup jak k magazínu, tak k soukromým živým vysíláním v uzavřené skupině (členství získáte zde).

© Petr Casanova