Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Setkáváte se s tím, že Vám lidé rozmlouvají Váš vztah?

Znejišťují Vás slovy, že „oni by s takovým partnerem nebyli“? Nasadili Vám brouka do hlavy?

Nebo naopak máte po svém boku člověka, do kterého „hustí“ jeho kamarádi nebo rodiče více než pumpička do kola? Bývá pak při setkání s Vámi podobně nafouklý, až podrážděný?

Anebo jste Vy těmi, kteří mají pocit, že by někomu blízkému měli vymluvit jeho city?

Když v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se mě ptáte z očí do očí) pokládáte tyto otázky, společné mají jedno: nepochopení, jak může být „někdo tak hloupý“. Proto v dnešním Řešidle odpovím nejen následující tazatelce, ale všem, které někdy napadla myšlenka podobného znění: „Petře, moje kamarádka je snad praštěná. Mluvím do ní horem dolem, že její vztah je špatný, ale ona v něm zůstává, i když je nešťastná. Nechápu to.“

Moje odpověď bude třívrstvá – složená ze tří otázek, které je dobré si upřímně zodpovědět. Naše otazníky se mohou rázem rozplynout. Přibližme si jednu otázku po druhé:

1. Opravdu to máme pochopit?

Vážení a milí, co když ani NEMÁME pochopit to, koho druzí milují, jak se rozhodují, kudy vede jejich osud? Nebo dokonce: Co když to ani NEJDE pochopit, jestliže se na něčí cestu díváme ze svého pohledu?

Když v diskrétní zóně nebo při osobních setkáních procházím s lidmi jejich příběhy, primárně se je nesnažím pochopit; primárně se těm lidem snažím porozumět. A to jsou dva odlišné pojmy.

Porozumění má blíže k přijetí než k pochopení. Ivan Trojan v zajímavém filmu Medvídek hraje muže, jehož děti vlastně nejsou jeho děti, a on i přesto svou ženu neopouští ani nevyhazuje. V závěru říká svým kamarádům: „Není to jedno? Je to MOJE manželka, jsou to MOJE děti a já chci, abyste to tak RESPEKTOVALI. Nemusíme přece všechno pochopit. Stačí to přijmout.“

To je pozoruhodný pohled. My skutečně nemusíme, a často ani nemůžeme pochopit rozhodnutí jiných lidí, protože oni nejsou my a my nejsme oni. Abychom je pochopili, museli bychom, jak se říká, obvykle projít jejich životem v jejich botách. Až pak bychom POCHOPILI jejich hodnoty, jejich dětství, jejich strachy, jejich cestu, jejich zkušenosti, jejich výhry, ale také jejich prohry.

My si samozřejmě vždycky myslíme, že máme pravdu. A máme – SVOJI pravdu. Ale ta nemusí odpovídat pravdě jiných lidí. Oni mají jiný život, plynoucí z jejich názorů a z jejich rozhodnutí. V zásadě nemá smysl jiné lidi přesvědčovat o své pravdě, oni ji nemusejí sdílet, když neodpovídá jejich životu. Lidé jsou holt různí: kolik lidí, tolik názorů, rozhodnutí, životů. Porozumět člověku znamená přijmout ho, jaký je, respektovat ho, i když vidí život jinak. Dám Vám jeden příklad:

  • Představte si, že stojíte před výzvou, kterou ještě nikdo nikdy nezvládl. Půjdete do ní, nebo ne? Existují lidé, kteří když se dozvědí, že toto ještě nikdo nedokázal, přestanou se o to snažit. A nakonec jsou lidé jako Arnold Schwarzenegger, který má heslo: Když mi někdo říká, že tohle ještě nikdo nedokázal, povím si: „Fajn, takže to čeká na mě.“

Jste-li, tazatelko, skutečná kamarádka, pak té dívce nevnucujte své srdce – nepřesvědčujte ji, že nemá milovat zrzka, ale raději blonďáka, protože ten se VÁM OSOBNĚ líbí víc. Stůjte při ní, ať se rozhoduje jakkoli. Nemusíte to chápat, stačí to přijmout, porozumět, že je jiná, třeba si i potřebuje projít určitými zkušenostmi, prošlapat svou cestu k poznání – a podstatné je, že ta její cesta je v zásadě stejně pravdivá a autentická jako ta Vaše.

2. Proč zůstává, i když je možná nešťastná?

Pokud Vám přesto její rozhodnutí nedá spát, nabídnu Vám možné vysvětlení.

I když vyjdu z Vašeho subjektivního tvrzení, že kamarádka je „nešťastná“, a „přesto ve vztahu zůstává“, položte si, prosím, jednoduchou otázku PROČ? Proč za těchto okolností zůstává?

Víte, někdo může být názoru, že odejít je snadné, snazší než zůstat. Ale je to tak opravdu? No, někdo jiný si zase může říkat, že odejít znamená ztratit čas, začít od nuly v jiném místě, nebo i jiném městě, riskovat, že už nikoho nenajde. A když někoho najdeme, co když bude ještě horší než tento partner? Co když si nebude rozumět s našimi dětmi? Co když znovu ztratíme spoustu let a zjistíme, že jsme na stejném místě, na jakém jsme byli? Který z těch pohledů má pravdu?

Já nemám křišťálovou kouli, ale co vím, je, že existují lidé, kteří si mohou říkat, že zůstat i ve špatném vztahu znamená svým způsobem jistotu. Člověk si přece zvykne na všechno, i na to špatné – po čase mu to už může přestat vadit. Respektujte, prosím, že i to může být pohled nějakého člověka. Ba dokonce, z jeho pohledu zůstat může být pohodlné. Může vše hodit na partnera: To on mně zkazil život, já s ním zůstal a on se nezměnil. Je to jeho chyba, ne moje. Přijměte to, prosím, jenom jako některá z možných vysvětlení. Ale subjektivní pravda té Vaší kamarádky může být také úplně opačná. Ona prostě jenom může věřit, že se její kluk změní.

Je to její chyba? Opravdu to víte? Já ne. Ale když půjdeme po té niti ještě dál, tedy když jako tezi přijmeme variantu, že Vaše kamarádka opravdu bláhově věří, že se druhý změní, pojďme si i tento její postoj objasnit a odhadnout možnou pravděpodobnost úspěšnosti její víry:

3. Proč se partner nemění?

Pokud posloucháte mé podcasty pravidelně, víte, že všichni soudíme druhé podle sebe. Myslíme si, že druzí se zachovají přesně tak, jak bychom se na jejich místě zachovali my. Jenže oni jsou jiní lidé a mají jiné srdce. A právě to potřebujete pochopit nejenom Vy, ale i Vaše kamarádka. 

Povím Vám proč. Zůstaneme-li u naší hypotézy, ona čeká, že se její partner změní. Chceme-li spíše odhadnout budoucnost, ptejme se: Jaká je pravděpodobnost, že se ten kluk opravdu změní? 

Podívejme se na to z jeho pohledu, to znamená pokusme se porozumět jemu, vžijme se do něj. Situace může být tato: On NIC nemění, a jeho partnerka ZŮSTÁVÁ. To znamená: Co se změní, jestliže se on změní? Čím je takový kluk zvenčí motivován ke své změně? Tím, že jeho dívka zůstane, když se změní? Ale ona přece zůstává, i když se on nemění. Tak proč by se měnil?

Chcete-li tedy porozumět kamarádce, povím Vám, že jsem tuto otázku – Proč bych se měnil? – slyšel od mužů, na jejichž změnu ženy čekaly i dlouhé roky, snad milionkrát. Pokaždé ji položili na závěr našeho rozhovoru. Vstali od stolu v mé kanceláři, šli ke dveřím a jen se v nich usmáli: „Tak proč bych se měnil, když ona zůstává?“ 

A než těmi dveřmi prošli, řekl jsem jen: „Přece aby ona byla šťastná.“ 

Ti muži se vždy zarazili. Zůstali stát. A to, jak následně zareagovali, ukázalo, jací jsou uvnitř. 

Jedni se totiž zamysleli a řekli: „Máte pravdu, tak já se změním.“ A řekli to ne kvůli mně, ale proto, že tu ženu ve skutečnosti opravdu milovali. Jenom jí do této chvíle NEROZUMĚLI. 

Ti druzí se ve stejných dveřích zarazili a pak uchechtli: No a co, že je nešťastná?“ A práskli dveřmi. Protože jim na té ženě nezáleželo, ale ona to nevěděla – ta žena NEROZUMĚLA jim. 

Ona nechápala, že ji ten muž nemiluje – nechápala, že on není jako ona, respektive ona není jako on. Proto potřebovala lekci, aby pochopila, že existují lidé, které milujeme, a oni nemilují nás. A když nechápeme, jak takoví lidé mohou být, není třeba to pochopit. Stačí to přijmout.

Doporučené čtení:

  • Kniha Dvanáct srdcí (o vyrovnání se s vyzráváním druhého partnera). Více zde.
  • Kniha Cítit rozumem, myslet srdcem (o karmických událostech a vztazích). Více zde.
  • Kniha Čtyři prány štěstí (o znovunalézání sebelásky a sebehodnoty). Více zde.
  • Osobně potkat se můžeme nejdříve na Narozeninách v Brně 30. srpna.

© Petr Casanova