Rád vyprávím pohádky.

Dospělým i malým dětem – obě skupiny je potřebují slyšet.

Malé děti potřebují slyšet pohádky, aby konečně usnuly.

Dospělí naopak potřebují slyšet pohádky, aby se konečně probudili.

Proto Vám dnes povím pohádku, kterou rád vyprávím malým dětem.

Miluji totiž jejich všetečné otázky.

„A proč, strejdo?“

Nebo: „A jak?“

Tehdy byly hory plné sněhu, skulinou v dřevěných okenicích zpívala meluzína, v krbu praskalo smrkové dříví a já se uvolil uspat kamarádčiny dvě malé dcerky.

„A pak spolu žili šťastně až do smrti…,“ zakončil jsem klasický příběh a už chtěl ztlumit plamen petrolejky, když jedna z těch všeteček vyhrkla: „ALE JAK, strejdo?“

„No jo,“ zvedla se z pelíšku ta druhá, „hloupej Honza a bohatá princezna… JAK by jim to mohlo vydržet?“

Usmál jsem se. Bylo to jako na divadle: Chtěly přídavek.

Začal jsem jim tedy vyprávět pohádku všedního života. Tu, kterou potřebovala slyšet i jejich maminka. Žena, která se s těmi dvěma krásnými holkami ocitla sama a dlouho marnila čas doprošováním se o návrat toho, kdo je opustil. Než pochopila, že doprošováním se ponižuje. A ponižováním nelze zvýšit svou hodnotu v očích druhého. Tím spíše v očích, která nejsou schopny Vaši hodnotu vidět.

Vyprávěl jsem tedy nejen jim, ale jí pohádku o vztahu, kdy se jeden druhému stáváme příjemnou slabostí – oporou, kterou je těžké nahradit.

„JAK, strejdo, JAK?“ naléhaly ty malé čečetky. A zvědavýma očima se ptala i ta velká.

Urovnal jsem dětem péřovou duchnu až pod bradu a spustil: „To bylo tak…“

pohadka

1. Zatímco většinu lidí v začátcích zajímají na druhém jenom přednosti, partner jako z pohádky hledá také slabiny a učí se je přijmout.

Z vánočního stromečku, ozdobeného a vonícího v rohu pokoje, jsem odebral papírový řetěz a škubl jím. V jednom místě se přetrhl.

„Holčičky,“ obrátil jsem se na malé. „V jakém místě praskl: V nejslabším, nebo v nejsilnějším?

„V nejslabším přece!“ zavolaly ty chytré holčičky.

Pohlédl jsem na ni a připomněl to, co jsem psal už ve své základní knize 250 zákonů lásky – že každý vztah je takový řetěz. Praskne tam, kde je nejslabší místo. K čemu je pohledný partner, když na něj není spoleh, je to lhář, podrazák, násilník nebo pštros, který při prvním problému strčí hlavu do písku, nebo had, který uteče, jen aby nemusel nic řešit nebo svou chybu přiznat?

Kdykoli si vybíráme druhého jenom podle jeho předností a zavíráme oči před jeho nedostatky, odsuzujeme se k pozdějšímu tvrdému prozření. Jednoho dne totiž náš vztah právě v nejslabším bodu povolí. Aby dlouhodobě vydržel, musíme znát partnerovy slabiny, křehkosti, třinácté komnaty. Pomáhat mu vnitřní zranění uzdravovat, pokud to jde, nebo se učit je akceptovat, pak jako by se vytratily. Ostatně, často se ty vady skutečně vytratí, protože druhý na tom, co nemusí skrývat, může bez studu, výsměchu a našeho odsouzení pracovat, odstraňovat to.

Chceme-li tedy být takovým partnerem z pohádky, přijímejme druhého takového, jaký je. I s vadami – konečně, nějaké máme každý. Nesledujme jen líc, najděme i rub. Bavme se o něm, nevyčítejme ho a nesnažme se hned druhého přetáčet, zpochybňovat, měnit. On svou změnu zvládne sám, když to půjde a když bude mít motivaci. Nikoho z nás přece nedefinují jen chyby, které zjevně máme, ale také postoj, jakým k nim dlouhodobě přistupujeme.

Pohádkový partner je zkrátka natolik moudrý, že chápe, že i druhý je „jen“ člověk; že nemůže být dokonalý; ale že může být lepší, ba nejlepší verzí sebe sama, pokud ho správně podpoříme.

Ještě nespíte? Zajímají Vás další znaky partnera jako z pohádky, které pomáhají k pochopení nejen dětem, ale i dospělým? Pojďme si je tedy objasňovat dál, znak za znakem…

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde