Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Manipulace je nejsnazší i nejúčinnější tam, kde je láska. Když totiž někoho milujete, obětovali byste se pro něj. A manipulace v rodině, přesněji rodičovská manipulace dětí, je snazší tím víc, že děti svým rodičům absolutně důvěřují. Rodič je pro dítě vzor, ten „větší“, „chytřejší“, který si vždy ví rady. Navíc děti se rodí jako tabula rasa, čistá nepopsaná deska. Jejich mysl se učí, co je normální, podle toho, co denně zažívá a vidí. Je lehké dítěti namluvit, že je špatné i ubohé.

Denně mi píše o svých těžkostech okolo 300 lidí. Je to více než 100 000 příběhů ročně. A jsou mezi nimi i děti. Přesněji: lidé, kteří si pamatují a v sobě dlouhodobě nesou zlé chování svých rodičů. Z mých poznatků o mezilidských vztazích vzniklo šest knih, šest bestsellerů. Zároveň mi záleží na tom, abych se svými čtenáři mluvil o tom, co sami zažívají, co je samotné trápí. Ať již při velkých setkáních (jaké plánuji na své narozeniny, v neděli 30. srpna, v Brně), nebo v rámci diskrétní zóny (pro členy FC Klub nebo FC Premium). Jaký dotaz mě zaujal tentokrát?

„Petře, je mi skoro třicet a až teď mi došlo, že jsem celý dosavadní život ztratila, manipulována rodiči. Nemám nic vlastního, ani život. Vystudovala jsem tu školu, kterou oni chtěli – i když mě obor nebaví a nechci ho dělat. Mám jen takové okolí, které mi schválili, přišla jsem o lásku jen proto, že mi ji zahnali. Sama si nevěřím, a to bych tolik chtěla žít jako svobodná bytost s vlastními názory a seberealizací. Nechápu, proč jsem to neviděla dřív. Proč jsem je nedokázala včas opustit, víc si věřit, žít svůj život. Proč jsem věřila, že podle nich bude můj život nejlepší?“

Proč, která stojí za to si zodpovědět i dodatečně

Nejprve začnu u Vás. U dítěte.

Vy mě možná opravíte, že už dítě nejste, ale ve skutečnosti jste pořád to dítě, jímž jste byla, jen jste trochu vyrostla. My všichni jsme pořád těmi dětmi, kterými jsme byli. Tedy se všemi ranami, které jsme kdy utrpěli a které jsme překonali.

Půjdu k prvnímu Vašemu PROČ.

Víte, když se dítě narodí, je jen z půlky otiskem svých rodičů. A to svým tělem. Tělo přebíráme po rodičích. Mysl ne. Duch a duše jsou osobité, jedinečné, neopakovatelné. Jestliže znáte mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, víte, že mysl je na začátku zcela prázdná a právě duše ji intuitivně vede ke zkušenostem. Mysl se učí tím, co zažívá. Je přirozené, že řadu prvních zkušeností přebírá od rodičů, protože ti tvoří nejbližší okolí – jejich myšlení a jednání vnímáme jako normální, když ho vidíme pořád a nepochybujeme, že takhle to má být.

Proto je nesmysl vyčítat si, že jsme si v dětství nechávali ovlivnit své myšlení svými rodiči. Dítě je jako houba, která nasává vše z okolí. A teprve když nabude pořádně vlastní rozum, nabude pořádně kritického myšlení.

To také znamená, že než dítě získá vlastní rozum, ani ho nenapadne, že to, jak s ním zacházejí rodiče, nemusí být správné. Pro něj je rodičovské zacházení normální. A vlastní rozum získává tím, že se začne rozhlížet dál, že jednou porovná život svůj a cizí, že sleduje, jak se třeba k jeho kamarádům chovají jejich rodiče. Tehdy se v dítěti začne rozvíjet kritické myšlení, tedy i schopnost zpochybnit své vlastní pravdy – to, čemu dítě až doposud bezmezně věřilo.

A věřte mi, že to vůbec není o věku. Někdo nedokáže žít vlastní život ještě v padesáti. Někdo si celoživotně myslí, že má-li rodiče, musí se o ně starat, i když se oni k němu chovají děsivě. Tím – budeme-li hovořit o karmickém vztahu, který ovlivňuje náš život – to „přerostlé dítě“ vytváří svou vlastní karmu, protože ti rodiče budou nárokovat, aby se o ně staralo, i když se k němu chovají děsivě. A budou se k němu chovat děsivě i dál, protože pochopili, že to dítě věří tomu, že se o ně má starat za všech podmínek. Nemohou si ho vážit, protože si on neváží sebe…

A to je příklad takové rodičovské manipulace.

Problém je, že ten, kdo zažívá rodičovskou manipulaci, si ji obvykle neuvědomuje. To by nebyl úspěšnou obětí manipulace.

Jinak řečeno: To, že jsme zažili rodičovskou manipulaci, si obvykle uvědomíme až tehdy, když ustane, poleví, když z ní vybředneme, třeba právě proto, že začneme mít vlastní rozum. A to, vážená tazatelko, rozhodně není okamžik, který máme prosmutnit, ale naopak oslavit. Je totiž úžasné, když konečně dokážeme pojmenovat, co v životě chceme i co nechceme, a že to, co nechceme, už nehodláme strpět. To je začátek konce takové manipulace.

Ale není nutné rodiče za to nenávidět. Víte, to, že rodiče manipulují svými dětmi, je někdy i o jejich nešikovnosti a neúmyslnosti. Někteří rodiče si totiž bohužel pletou odpovědnost za děti a rozhodování za děti. Odpovědnost říká, že do určitého věku musejí rodiče dát na své děti pozor – ale to neznamená, že za ně mají všechno rozhodovat. Ba naopak, děti se potřebují naučit být soběstačné, a to právě proto, aby od určitého věku už na ně rodiče nemuseli dát pozor.

Proto ve svých podcastech (například Jak v dětech rozvíjet sebedůvěru) tolik zdůrazňuji, že děti potřebují oporu, ale ne zachraňovat před chybami. Ony potřebují chyby dělat, pochopit, proč se dějí, co mají zlepšit. Děti potřebují pozitivní příklad, aby jim rodič vlastní ukázkou předvedl, jak se v prohrách jedná, tedy aby je inspiroval, ne aby jim zabránil jakékoli prohry prožít.

A k tomu hlavnímu PROČ.

Samozřejmě nejhloupější je, když si rodiče myslí, že své děti znají lépe, než se znají děti samy. Je to hloupé i groteskně srandovní. Mnozí takoví rodiče ve skutečnosti neznají dobře ani sebe. Nevědí, jaký je jejich vlastní potenciál, všechny jejich chyby nebo přednosti, a přesto tvrdošíjně říkají, že vědí, v čem konkrétně je potenciál dětí, jaký obor mají dělat a jací kamarádi jim dělají dobře. A to ačkoli nemají srdce toho dítěte. A ačkoli jako z udělání ten obor, který dítěti vybrali, odpovídá právě tomu oboru, který by se líbil jim, a ti kamarádi, které dítěti dovolují, odpovídají zrovna jejich ideálu, jejich vkusu, oni by s těmi kamarády dokázali žít, jenže dítě není rodič.

Na světě neexistují dva stejní lidé. I dítě a rodič jsou dvě odlišné bytosti. A proto děti potřebují prostor žít svůj vlastní život, aby byly šťastné. Budou-li žít život svých rodičů, budou možná poslušné, ale ne šťastné, a tragédie je, že šťastní nebudou ani jejich rodiče, protože jejich děti nedokážou žít život rodičů tak perfektně, jak si rodiče představují. Děti dokážou žít perfektně jen svůj život. Ten znají. Protože v něm tluče jejich srdce. To je má celoživotně vést. Ne rodič.

Já vím, že to rodiče často myslí dobře. Dělají pro své děti to nejlepší. Jenže to je ten problém. Dělají to nejlepší pro sebe a podle sebe. Ale to žádné dítě neudělá celoživotně šťastným. A v určitém věku dítěte už stojí za to přiznat si: Tak, a teď je, milé dítě, štěstí na Tobě. Buď rádo.

Pamatujme si: Pokud děti opravdu milujeme, pak je z dlouhodobého pohledu podporujeme v tom, aby žily svůj život. Stojíme při nich, pláčeme s nimi, když prohrávají, ale nepřestáváme je podporovat – právě to z nás dělá jejich rodiče a právě to z jejich života dělá jejich cestu.

  • Řešidlo je seriál mých podcastů, ve kterých každý všední den odpovídám na nejčastější otázky, jež mi posíláte. Řešidlo můžete poslouchat v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts, kde Vám po přihlášení k odběru neutečou žádné nové díly. Nebo lze můj hlas poslouchat v přehrávači na této stránce, kam jednotlivé epizody přidáváme.
  • Vše o mých knihách, které mi vynesly status Amazon Best-Selling Author, najdete ZDE.
  • Vše o mém magazínu, jehož doručování je jednou z výhod programu FC Premium, ZDE.
  • Jediná možnost osobního setkání je na narozeninách v Brně 30. srpna. Vstupenky ZDE.

© Petr Casanova