Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, zejména poslední část o niscale, světu za tímto světem, ví, kam mě nadbytečný a dlouhodobý stres dovedl. Stres je pro mě osobní téma. To znamená, že vím, jak je důležité o stresu mluvit a rozumět mu. Také celé nové vydání magazínu FC, jež jsem právě dopsal, se jmenuje Jak pracovat se stresem.

Cítíte přetížení? Nejste šťastní ani spokojení ve svém životě a nevíte proč? Rádi byste se smáli, působili pozitivně na své okolí, ale jste opakovaně unavení a podráždění? Podléháte mrzutosti, nervozitě, úzkosti? Nedovedete ovládat své emoce, a tak ony ovládají Vás? Pak tento magazín bude právě pro Vás.

Ohledně stresu a přepětí se u mě sbíhají spousty dotazů. Vyberu jeden za všechny: „Zmizely mi barvy ze života, nemám do ničeho chuť. Říkají, že jsem přetížený a přestresovaný. Přitom jsem slyšel, že stres v životě potřebujeme. Tak jak je to? Je tedy stres špatný, nebo dobrý? Proč by příroda vytvořila něco, co je špatné a ke škodě?“

Pomocník, ze kterého jsme udělali nepřítele

Stres je přirozenou reakcí našeho organismu na naše vnímání. Má nám pomáhat.

Nás ale mate to, že se chová jako nepřítel

On totiž narušuje takzvanou homeostázi, náš ideální stav, do kterého můžeme začlenit naši ideální tělesnou teplotu, náš ideální tep, naši ideální hladinu cukru v krvi a další rozmanité projevy klidu a vyrovnání. Ano, toto všechno stres narušuje. Když se Vás zeptám: Je to špatné, nebo dobré? Určitě Vás to svádí říct: Je to špatné.

Ale právě o to narušení rovnováhy jde. Stres nás má v konkrétních situacích vyvézt z letargie a přimět jednat. A to IHNED. A co NEJENERGIČTĚJI! A v tom je dobrý.

Představte si, že jsme uprostřed divočiny. Jsme antilopa – a náhle spatříme lva. Nebo naopak jsme hladový lev – a spatříme antilopu. To, co najednou vnímáme, to, co nás okamžitě vzruší, je takzvaný stresor. Je to podnět, který automaticky spustí v našem těle více než 1400 reakcí. Jejich jediným cílem je, abychom, ať jsme antilopa, či lev, kritickou situaci co nejdřív překonali a zase byla nastolena homeostáze – tedy abychom se co nejrychleji vrátili do pohody. K tomu slouží stres. Aby antilopa úspěšně utekla, či lev úspěšně dopadl antilopu.

Neuvěřitelná souhra

Kdykoli si myslíme, že se věci dějí náhodou, měli bychom se podívat do těla. Do svého nebo zvířecího. Zjistíme, že si „někdo“ dal takovou práci, aby všechno mělo svůj smysl a dokonale běželo, že nic nemůže být náhoda.

Konkrétně: V našem či zvířecím těle to funguje tak, že stresovou reakci vyvolá mozek. Pohled na lva nebo antilopu aktivuje takzvanou amygdalu. Do těla se vstříkne adrenalin, noradrenalin a taky jeden hormon se složitým názvem, který funguje jako pošťák. S důležitým vzkazem ho vyšle hypofýza. On zaklepe u nadledvinek a řekne: Haló, uvolněte, prosím, glukokortikoidy. A ty, společně s jedním nervovým systémem, umožní tělu rozjet doslova životně důležitou reakci.

Říká se jí: útoč, nebo uteč.

To, co je ohromující na stresové reakci, je komplexnost. Víte, ať jsme antilopa, nebo lev, nebo právě člověk, k útoku, či k útěku potřebujeme energii do svalů. Přesněji – co nejvíc energie k útoku, nebo k útěku. Proto stres tlačí do našeho krevního oběhu veškerou volnou energii z těch oblastí těla, kde byla uskladněna. A teď, koukněte, jak je organismus chytrý: zrychlí se tep, zvýší se krevní tlak, to proto, aby přemisťovaná energie z těch vnitřních skladů k těm pracujícím svalům doběhla co nejrychleji. Krevní oběh a pumpování energie se o to postará.

A protože ta energie je v tom okamžiku potřebná hlavně pro tohle – útok, či útěk –, pozastaví se po dobu stresu všechny projekty těla, jež nemají takovou prioritu, ať je to náš růst, oprava našich tkání nebo zájmy našeho rozmnožování. Když totiž utíkáme a jde nám o život, je opravdu fuk, jestli v té chvíli vyrosteme o milimetr nebo se staneme zralejšími pro reprodukci.

Ostřeji vnímáš každé nebezpečí

Kdykoli si o sobě myslíme, že jsme nedostateční, podívejme se do sebe. Vnímejme, jak je naše tělo úžasně chytré. Tak například, ke všemu, co jsem uvedl, začne pořádně vylučovat hormon, který zlepšuje srážlivost krve. Proč? No proto, že při útěku, či útěku může nastat bolestivé zranění. Tělo se předem připravuje na to, aby tak snadno nevykrvácelo. A ty glukokortikoidy, které vyvolal náš pošťák, pronikají až do mozku. Proč? No proto, aby tam zlepšily naši kognici, tedy vnímání, tvořivost, bystrost smyslů. Potom, jako antilopa chytřeji utečeme, nebo jako lev té antilopě chytřeji nadběhneme.

A protože smysly jsou zbystřené na každé potenciální ohrožení – antilopa v té rychlosti ostřeji monitoruje každé křoví, zda odtamtud nevyskočí další lev; lev v té rychlosti sleduje terén, aby zbytečně nezakopl o větev nebo kámen – i my sami ve stresu vnímáme spíše to, co by nás mělo ohrožovat. Prchající antilopa vážně neřeší krásný západ slunce, pronásledujícímu lvu je opravdu jedno, že se tygrovi narodila úchvatná tygřátka. Palivem ve stresu je strach, abychom o to, co je nyní pro nás důležité, nepřišli. A proč to vnímáme negativně? Proč nám to škodí?

Minuty, nebo celý život?

Stresová reakce byla přírodou vytvořena pro dobu nezbytně nutnou. U antilopy nebo lva trvá pár sekund či pár minut. Pak je obvykle po všem. Buď ona uteče, nebo on uspěje. Rozhodně jsou oba vyčerpaní a potřebují znovu dobít energii.

Náš problém, myslím tím problém moderního člověka, vězí v tom, že my se stresujeme kvůli něčemu, co trvá roky. Třeba kvůli hypotéce, kterou máme ještě na dvacet let, se každodenně vystavujeme trápení: Co když ji nesplatím? Co když přijdu o práci? Oh, jsem v ohrožení života!

Kdykoli na to pomyslíme, kdykoli nám v práci dávají najevo, že můžeme o obživu přijít, kdykoli se ve zprávách doslechneme, že ceny bytů klesají, že se blíží krize, že lidé nemají peníze, takže i my můžeme být v ohrožení, každou tou myšlenkou „utíkáme lvovi“ nebo „honíme antilopu“ – jako by nám šlo o život.

Potíž je, že ani lidský organismus není dokonalý. Například nerozlišuje mezi opodstatněným a zbytečným stresem, mezi velkými a malými starostmi, mezi fyzickým a psychickým ohrožením, prostě vyrábí stres, kdykoli mu řekneme, že se bojíme, že jsme v ohrožení života. A my mu to ani nemůžeme vyčítat, protože my se někdy opravdu tak cítíme – že nám jde o život, když nás opustí partner, blíží se termín odevzdání důležitého projektu nebo jdeme na přijímací pohovor.

Není čemu se divit

A teď si vybavte, co všechno jsem popisoval, že se při stresu děje v těle.

Nedivte se, že ženy mají narušené ovulační cykly. Že se mužům zhoršuje erekce nebo hladina testosteronu. „Vždyť takové banality přece nejsou teď důležité,“ říká stres. „Životně důležité je zvládnout to ohrožení! Ten rozchod! Tu poradu! Tu hypotéku!“

Stres není problém. Stres není nepřítel. Stres je výzva, se kterou člověk potřebuje pracovat.

Já jsem kvůli tomu napsal knihu Čtyři prány štěstí. Bestsellerem se stala za týden. Dostal jsem hromady dotazů, jak pracovat se svými úzkostmi v konkrétních stresových situacích. Nakonec jsem se tomu rozhodl věnovat celé jedno vydání magazínu FC. Tam jsem sumarizoval všechno, co kdy pomohlo mně nebo lidem, kterým jsem se snažil na základě svých zkušeností pomoci já.

Každopádně, pamatujte: Stres není špatný. Stres je nástroj, který nám má pomáhat. To že ten nástroj obracíme proti sobě jako nůž, už není vina stresu, ale pouze naše. A je dobré to změnit.

  • Řešidlo je seriál mých podcastů. Každý všední den odpovídám na otázky. Poslouchat můžete v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts nebo v archivu epizod.
  • Mé knihy, mezi nimi mezinárodní bestseller, najdete ZDE.
  • Koučovací magazín, jednu z výhod programu FC Premium, popisuji ZDE.
  • Kromě podcastů dělám 2x týdně živá vysílání na Facebooku – ve středu v soukromé skupině pro členy FC Klubu a FC Premium a neděli ráno pro veřejnost (záznamy ZDE).
  • Osobně potkat se můžeme nejdříve na Narozeninách v Brně 30. srpna.

© Petr Casanova