Je to tak se vším.

S láskou, zdravím i penězi.

Lidé si začnou vážit toho, co mají, až když zjistí, jakou to má hodnotu.

A aby zjistili, jakou má co hodnotu, musejí o to přijít. Projít darem rozlišení, jak o něm píšu v knihách Cítit rozumem, myslet srdcem a Čtyři prány štěstí.

Příklad: zdraví. Mnozí lidé nedoceňují hodnotu zdraví, dokud je pro ně samozřejmostí – dokud jsou zdraví. Jakmile onemocní, jako mávnutím kouzelného proutku najednou prozřou, co měli, a začnou o to bojovat. Dokud si tuto zkušenost – bolest spojenou s onemocněním – pamatují, pečují o své zdraví. Když tu bolest zapomenou, začnou se zdravím znovu hazardovat.

Jako s penězi nebo jako s láskou.

To, že má něco objektivní hodnotu, ještě neznamená, že to má subjektivní hodnotu. Tedy, i když většina z nás ví, jakou hodnotu má zdraví, existují lidé, kteří zdraví zapomínají oceňovat. Obvykle jsou to ti, kteří nikdy nemarodili těžce. Kdo marodil těžce, svého zdraví si váží.

Hodnota bolesti a ztráty

Kdo sledoval mé nedělní živé vysílání Jak změnit člověka, ví, jak fatálně důležité jsou pro každého jedince bolest a ztráta. Poznali jsme to už jako děti. Když jsme zlobili, odebrání nejmilovanější hračky nám způsobilo bolest, přes kterou jsme se učili pochopit, co nemáme opakovat, jinak o tu hračku znovu přijdeme, respektive se jí nemusíme opětovně dočkat – rodič nám ji nevrátí.

Ztráta něčeho nebo někoho milovaného a bolest spojená s touto ztrátou nám připomínají, že za své jednání docela draze platíme (vysoká cena – to, co nás tato zkušenost stojí), ale na oplátku dostáváme adekvátní ponaučení (neméně vysoká hodnota – to, co tato zkušenost obsahuje).

Všichni tedy musíme projít bolestí a ztrátou, abychom se ponaučili a chybu neopakovali. Jinými slovy: Každá chyba by měla bolet, jinak nemusíme pochopit její hodnotu a uděláme ji znovu.

Bohužel se může stát, že potkáme lidi, kteří si nás neváží. Nevidí to, co pro ně denně děláme, nedoceňují to, jak dobře se k nim chováme, oplácejí nám ve zlém, ale obvykle to dělají proto, že jsou nevědomí – nic velkého ve svém životě neztratili. Kdyby ano a uvědomili si souvislost mezi svým jednáním a ztrátou někoho nebo něčeho, neopakovali by to.

Lidé, kteří zažili bolestnou ztrátu, nechtějí takovou zkušenost opakovat. Pokud někdo například vinou své nevěry ztratil životního partnera a tento se odmítá vrátit, v následujícím vztahu je o to víc vnímavější, komunikativnější, snaživější, snaží se vyhnout jakékoli hloupé chybě (nejen nevěře), kterou by ztratil dalšího partnera, a to proto, že už ví, jak snadno se partner ztrácí a jak těžko se získává zpátky. Ale, a to je nutná podmínka, musí si uvědomovat, že chyba byla v něm, že byla příčinou odchodu milujícího člověka, tudíž dokáže domyslet, že když chybu tohoto kalibru nezopakuje, nový partner neodejde, respektive starý se (případně) vrátí.

Ale k tomuto poznání, opakuji, musí člověk dojít přes zkušenost s bolestnou ztrátou. Kdo svého partnera nikdy bolestně neztratil (jen sám lehkovážně odcházel), tudíž nikdy cítil pravou bolest a pravou ztrátu, ten ve stejném přístupu k partnerství může pokračovat i v dalších vztazích.

Psychologie těmto lidem říká Atlantidy, respektive Ztracené Atlantidy.

Problém ztracených Atlantid

Nejprve historická souvislost: Jako Atlantida je nazývána bájná země, kde měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace. Okolo roku 9600 před naším letopočtem ji měla zničit přírodní katastrofa. Nikdy nebyla nalezena. Existuje domněnka, že Atlantida leží na dně oceánu, který po ní nese jméno (Atlantský).

Psychologie rozeznává lidi-Atlantidy. Na začátku jsou krásní, snoví, ale časem – je konec. Zmizí i bez vyjádřeného důvodu. Jako když se po nich slehne zem. Zažili jste někdy rozchod, aniž by Vám byl někdy komunikován relevantní důvod? Rozdrolil se Vám vztah skoro přes noc v písek, aniž byste to mohli ovlivnit? Nejste schopni myslet na nic jiného než na svou vinu (kterou Vám nejde najít) a přání Vrať se?

V diskrétní zóně (FC Premium) patří „zmizelé Atlantidy“ k nejtěžším případům, které společně řešíme. Mnozí z vás, kteří se chystají na velké setkání se mnou 28. června, anoncují, že by se rádi pobavili právě o tomto tématu. Záleží na Vás. Při osobním povídání je téma na Vás.

Proč si nás druhý neváží? Co jsme udělali špatně? Proč se to v našem životě opakuje? Jak toho, kdo odešel, přesvědčit a získat zpátky? Máme vůbec čekat? Rozmyslí si to? Nebo čekání jenom marní náš čas?

Už v nedělním živém vysílání Jak změnit člověka jsem zdůrazňoval, že se těmito otázkami trápí vždycky lidé, kteří už nějakou ztrátu v životě zažili. Hledají chybu v sobě, tak jak se to naučili. Věří, že když tu domnělou chybu najdou a opraví, partner se změní nebo vrátí. Problém je, že to, že někdo od nás odejde, ještě neznamená, že to byla naše vina. Mohl odejít právě proto, že si neuvědomoval naši hodnotu. A čas této osobě pomůže – tak jako v případě zdraví a nemoci – docenit, co měla a už nemá.

Opravdu nám na tomto člověku záleží a milujeme ho „přesto“, že si nás nevážil?

Opravdu hodláme udělat všechno, obětovat i to nejdražší, co máme, jen aby se k nám vrátil? Znamená to, že bychom dali všanc i svůj čas – jedinou komoditu, kterou už nikdy nemůžeme zpětně dokoupit a jinak získat, kterou když jednou utratíme čekáním na nesprávného partnera, už nikdy ji nevyreklamujeme zpátky?

Jak tedy to čekání přečkat, když nás bude oslabovat obava, zda už partner není šťastnější s někým jiným, respektive proč pro někoho jiného dělá to, co pro nás nikdy nedělal?

Každý případ je sice trochu jiný, konkrétními nuancemi se zabývám při osobní komunikaci v diskrétní zóně i při velkém setkání, ale obecně stojí za to nechat si projít hlavou šest těchto uvědomění:

1. uvědomění: To, jak se k nám druzí chovají, nemusí odrážet naši skutečnou hodnotu

Odhlédnu od vztahů. Uvažme vztahy pracovní, rodinné, přátelské i ryze anonymní. Každý, koho míjíme na ulici, může zničehonic zvolat: „Ty jsi hlupák!“ A někdo jdoucí ihned za ním nás může naopak poplácat: „Ty jsi báječný člověk!“ Tak co z toho je pravda?

V knize Čtyři prány štěstí vysvětluji, proč máme tendenci se skoro vždy klonit k negativnímu hodnocení své osoby. Proč věnujeme mnohem víc energie tomu, kdo nás špiní, proč se právě tímto člověkem zabýváme a trápíme, proč si méně všímáme těch, kdo se k nám chovají skvěle. A také v této knize ukazuji, jak tento svůj návyk změnit.

Jen proto, že se k lidem chováme dobře, nám nemusejí oplácet dobře. Lidé se k nám nechovají primárně podle toho, jací jsme my, ale jsou oni sami. Zahořklý člověk se nemůže chovat jinak než hořce, a to bez ohledu na to, koho potkává. „Má-li důvod“ se k nějaké osobě chovat hořce, protože tato osoba se chová hořce, ještě ho můžeme pochopit. Ale když se k jiné osobě chová hořce, přestože se k němu tato osoba chová sladce, kroutíme hlavou, aniž pochopíme, že tomu hořkému člověku může vadit právě to, že se jiná osoba umí se svými slabostmi lépe vyrovnat, je veselá, pozitivní, nápomocná, ač i ona má jistě spoustu starostí. Psychologie mluví o zrcadle, kdy na nás určitý člověk nenávidí to, co svým způsobem nenávidí na sobě: Jsme-li my schopni toho, čeho on schopen není, nenávidí nás, ale ne kvůli nám, nýbrž kvůli sobě – že on to nedokáže.

Pak takový nenávistný člověk je schopen odehnat nás – a následně vnitřně trpět, protože od sebe svou chybou odehnal někoho, kdo ho mohl inspirovat k pozitivní vnitřní změně.

A právě to mu časem může dojít… (více v nedělním živém vysílání Jak změnit člověka)

2. uvědomění: Ten, kdo skutečně miluje, se nevrací, protože neodchází

Jestliže nás druhý miluje, vrátí se – doufáme. Ale to doufání je zbytečné. Ten, kdo nás opravdu miluje, ve skutečnosti (emočně) neodchází. Je pořád s námi, má nás pořád v srdci, a byť spolu nejsme fyzicky, jeho cit nezeslabuje.

Vzdálení dvou spřízněných duší, označované někdy také slovy Dáme si pauzu, není koncem, ale prověrkou opravdovosti vztahu. Samozřejmě, je to kruté čekání, nicméně důležité, protože oba pochopíme, jestli si vůbec chybíme. Pro koho není důležitá partnerova NEpřítomnost, pro toho patrně ani jeho přítomnost nebude mít velkou hodnotu.

Zpátky k tomu případu: I když někdy zapomínáme na hodnotu zdraví, neznamená to, že si ji právě odloučením od zdraví (nemocí) nepřipomeneme. Proto nepanikařme. To, že od nás někdo odešel fyzicky, ještě neznamená, že s námi není citově. A to, že si nás doposud nevážil, ještě neznamená, že si nás vážit nezačne.

3. uvědomění: Všichni si zasloužíme být s někým, s kým se budeme cítit šťastní a on s námi

Jestliže ten, na koho čekáme, stojí za to, pak bychom času, který věnujeme našemu odloučení, neměli říkat doslova čekání, spíše investování do budoucna.

My všichni se totiž potřebujeme cítit chvíli slabší, abychom si pak o to víc vážili, když máme po svém boku někoho silného. My všichni se potřebujeme cítit chvíli nemilovaní, abychom si pak o to víc vážili, když máme po svém boku někoho milujícího. A teď vůbec nemluvím o konkrétním jednom partnerovi. Třeba o někom dalším, kdo přijde a umožní nám pochopit, proč to nevyšlo s tím předchozím. My všichni si totiž zasloužíme být s někým, kdo nám život nekomplikuje, kdo nás nezraňuje, kdo nás upřímně miluje.

A hlavně všichni občas potřebujeme jít životem chvíli sami, abychom zjistili, že to pořád umíme – že se na sebe můžeme spolehnout, že zvládneme překonat těžkosti, že se za sebe dokážeme postavit, být svým nejlepším přítelem a když nám chybí láska zvenčí, dodat si ji zevnitř – mít sami sebe rádi. (O tom je celá kniha Čtyři prány štěstí.)

Osamělost – pocit, že nás nemá nikdo rád a nikdo se o nás nezajímá – je vnitřní alarm, který nás má izolovat od okolí a učit nalézat vztah k sobě. Uvědomovat si, že je lepší být sám než s někým, kdo si nás dlouhodobě neváží. Že láska nikdy nezklame, zklame vždy jen člověk. A že láska naopak jako jediná síla dokáže člověka uzdravit. Jen díky lásce, kterou rozvinou v sobě, se zranění lidé začínají zase cítit lépe. Láska je posiluje. Jinak řečeno: Pokud to, co prožíváme, můžeme označit spíše jako oslabení, pak to nebyla láska.

Pamatuj: Když se člověk ze Tvé minulosti nedostane do Tvé budoucnosti, vždy to má dobrý důvod

Když si nás někdo neváží, pohrdá námi, neopětuje naši lásku, respektujme toto jeho rozhodnutí. On i my se něco potřebujeme naučit.

On potřebuje zjistit, že neztrácí ten, kdo přijde o nemilujícího člověka, naopak ten, kdo přijde o milujícího člověka. Že neztrácí ten, kdo přijde o ponižujícího partnera, naopak ten, kdo přijde o podporujícího partnera. V tom spočívá hodnota jeho odchodu. A u nás je to podobné.

Musíme si uvědomit, že si nezasloužíme Atlantidu, která nás dlouhodobě ignoruje, nedoceňuje a jednoho dne zmizí. Naopak si zasloužíme přesný opak. A pochopit, že když nedostáváme to, o čem si myslíme, že si to zasloužíme, nemusí to být proto, že si to nezasloužíme, ale proto, že si zasloužíme mnohem víc.

© Petr Casanova