Když s lidmi řeším jejich problémy v soukromé zóně (FC Premium), zdůrazňuji jim:

  1. Ještě nevznikl zámek, ke kterému by současně nevyrobili klíč. Každý problém má své řešení.
  2. Každá poklička má někde svůj hrnec. Ještě se nenarodil člověk, který by na Zemi neměl svůj správný protějšek.

Nejdůležitější však je, že problémy se nevyřeší samy. Tak jako správný protějšek nespadne z nebe. Životní láska se totiž nepotkává, ale vytváří (viz kniha Čtyři prány štěstí). A potom se z „Promiň, nemiluji Tě“ může stát „Prosím, potřebuji Tě“.

Fáze míjení

Povím Vám typický příběh.

ON by pro ni udělal všechno. Miloval ji totiž.

ONA si uvědomovala, jak je on pro ni cenný. Věděla, že upřímnou lásku nepotká na každém kroku. Ale „nebylo to tam“. Její srdce mlčelo. Zkusili i vztah. Ale nešel udržet. On do něj tlačil veškeré láskyplné emoce, ona jen přátelské. Nakonec se – z obou stran bolestivě – rozdělili.

„Proč?“ naříkal on. Bál se totiž, že nikoho, koho by tolik miloval, už nepotká.

„Proč?“ bědovala i ona. Bála se totiž, že nepotká nikoho, kdo by tolik miloval ji.

„Proč nám to srdce dělá? Proč se zamiluje v nesprávný čas?“ hořekují často lidé, kteří si myslí, že se nepotkali „ve správnou chvíli“. Mýlí se. Potkali se NAPROSTO VE SPRÁVNOU CHVÍLI. Jen dělají jednu nesprávnou věc: soudí „celou knihu“ podle „jedné kapitoly“.

Fáze rozpojení

Knihu Čtyři prány štěstí jsem psal proto, abychom porozuměli, co je vlastně život. A abychom mu více důvěřovali. Hlavně život je změna a změna je život. Čím nešťastnější chvíle zažíváme, tím více pak oceníme ty šťastné, které přijdou. A ony přijdou – jestliže životu DŮVĚŘUJEME.

Život je jako kniha. Postavy, které vstoupí do našeho příběhu v první kapitole, v něm nemusejí vydržet až do konce. Děje se různě proplétají. Nejsou to zápletky, ale doslova propletky. Každý jdeme jinou cestou a každý také zrajeme jinak – to, že se někdy potkáme a shodujeme, ještě neznamená, že to tak bude navždy. A podobně, když se nyní míjíme, ještě to neznamená, že se naše cesty někdy opět neprotnou a nesblíží natolik, že spolu splynou. Užijme trochu napětí.

Aby rozpojení mělo naději na pozdější opětovné spojení, je však nutné dodržet několik zásad. Dovolíte? Mohu je přiblížit?

„Promiň, nemiluji Tě“

Upřímnost, které bychom si měli vážit. A byť pocity momentálně bolí, zkusme o té větě více přemýšlet. Co nám tím protějšek o sobě vlastně říká?

Možná to, že jsme pro něj velmi důležití, jen prozatím chybí z jeho strany láska. Zkusme v takové chvíli netrvat na nálepkách. Přestaňme rozlišovat: Miluješ mě, proto jsi pro mě dobrý…, a proti tomu Nemiluješ mě, proto jsi pro mě špatný… Proč tak podceňujeme pouhé přátelství? Nevídáme vztahy, kde přítel může být i víc než manžel? Neznáme příběhy, kde se přátelství po čase změnilo v partnerství? Neměli bychom lidi spíš rozlišovat na ty, s nimiž se cítíme dobře, bez ohledu na to, jak je škatulkujeme? Neměli bychom zejména oceňovat to, že nás podporují, neopouštějí, potřebují? To poslední stojí za zvážení. Protože láska začíná s POTŘEBOU.

Nesuďme zítřek podle dneška. Možná si partner („kamarád“) potřebuje ještě něco prožít, než se k nám vrátí. Možná to něco jeho vztah k nám ještě víc posílí. Možná si uvědomí, co pro něj znamenáme a že nejsme jen přátelé. Ale nebudu předbíhat. V každém případě učme se větu „Promiň, nemiluji Tě“ doplňovat slůvkem ZATÍM. Pamatujme: Život je změna a změna je život.

„Prosím, potřebuji Tě“

V knize Čtyři prány štěstí ukazuji skutečné příběhy beznaděje, které se změnily v radost. A to jen proto, že lidé nepropadli rezignaci. Říkal jsem jim: Nic nezměníš, když nic nezměníš.

Učili se rozumět životu. Jako ON a ONA. ON si tolik přál už založil s ní rodinu. ONA chtěla ještě poznat svět. Získala práci na opačné polokouli. ON, milující, myslel, že ji už navždy ztrácí. Jen nerozuměl životu. Nedůvěřoval mu. To byl můj úkol – obnovit v něm lásku k sobě, k naději, ke změně. Protože ONA skutečně na opačnou polokouli odletěla. Ale to bylo dobře. Ačkoli fyzicky se vzdálila, jejich osudy se přiblížily.

„Psala mi, že tam zůstane tři roky,“ řekl mi hořce. „Nebudu na ni čekat, najdu si jinou,“ pravil zatvrzele. Zasmál jsem se. „Ty tři roky,“ pověděl jsem, „uplynou tak jako tak. Nikdy nerezignuj na žádný sen, který stojí za to, jen kvůli představě dlouhé doby, která má uběhnout. Za ty tři roky bude ta dívka stát před Tvými dveřmi a skočí Ti do náruče.“ Nevěřil mi. Jsem na to zvyklý.

Tři roky uplynuly a ONA před těmi dveřmi stála. Prožila těžké časy, zlé vztahy, mnoho prohrála a ztratila. To ji naučilo vážit si každé hodnoty, kterou má, a hlavně pochopit důležitost někoho, kdo ji nikdy neopustí. Když ON otevřel dveře, úžasem oněměl. Slyšel: „Prosím, potřebuji Tě.“

Fáze připojování

Nikdy nesuďme celou knihu podle jedné kapitoly. Teprve čas ukáže, jak moc člověku chybíme a jak moc nás potřebuje. ON pochopil, že těm třem rokům už nikdy neřekne „ztráta času“. Pro NI to byla investice. Daleko od něj si mohla uvědomit to, co by JÍ nikdy po JEHO boku asi nedošlo – jak je ON pro ni vzácný. I láska potřebuje svůj správný čas. Tak jako pupeny, než na stromě rozkvetou.

Odpusťme životu, že není po celou dobu „perfektní“. Stejně jako druhým lidem, že v nás „hned nevidí to, jak jsme úžasní a že bychom se pro ně rozdali“. Oni to uvidí, až přijde správný čas. A pokud to nikdy neuvidí, pak jejich odchodu nikdy nebyla škoda.

Ty tři roky investoval i on. Do okamžiku, na který celý život čekal. Do té jediné chvíle obejmutí ve dveřích se koncentrovala všechna JEHO i JEJÍ láska. Vyplatilo se počkat. Celý příběh v tom okamžiku dostal svůj smysl. Mysleme na to. Na pointu. Život, tak jako knihu, neprocházíme jen kvůli šťastnému konci, ale každé stránce, která dává příběhu smysl, byť je to i hořká stránka.

5 zásad, abychom vydrželi, než se z „Promiň, nemiluji Tě“ stane „Prosím, potřebuji Tě“

Slyšet to první není snadné. Natož nést to v sobě celou dobu.

Svádí nás to k negativním domněnkám a sebeubližování. Pokud Vás už takové katastrofické vize a vnitřní utrpení dostihlo, využijte prosím knihu Čtyři prány štěstí.

A pokud je věta „Promiň, nemiluji Tě“ ještě čerstvá, pokuste se zvládnout těchto 5 kroků:

  1. Přijměme bolest. „Promiň, nemiluji Tě.“ Ta věta způsobí emoční bolest. Jinak to nejde. Emoční bolesti, pokud jsou zraněné naše city, se nelze vyhnout. Bolest je automatickou, přirozenou reakcí na nepříjemnou okolnost. Ale má sklon odeznít.
  2. Zabraňme utrpení. Utrpení je návazná fáze bolesti. Přichází poté, co bolest již měla čas odeznít. Utrpení je to, co zůstává a mnoho lidí mylně nazývá bolestí. Ne. Bolest je vědomě neovlivnitelná reakce organismu na vnější podnět, zatímco utrpení je vědomě ovlivnitelná reakce naší mysli na prožitou bolest. Utrpení si bohužel způsobujeme sami, když prožitou bolest v sobě oživujeme a obnovujeme – když se litujeme, obviňujeme, poškozujeme výčitkami, když se snažíme ustavičně najít nějakou vlastní chybu, která ale neexistuje. Pak je nám stále hůř, ale ne vlivem bolesti, nýbrž vlastního negativního zacyklení. Stačilo dát prostor jedné negativní myšlence a zničila nám život, stejně jako kapka jedu dokáže otrávit naši krev. Je nutné nasadit protilátku, sérum, třeba vděčnost – právě za tu upřímnost. „Promiň, ale nemiluji Tě.“ Upřímnost přece chceme. Ne lež, ne faleš, ne marnění času. Pamatujme, že příběh poběží dál, všechno může být jen ZATÍM (více o způsobech zvládání těžkých okolností v knize Čtyři prány štěstí).
  3. Neztrácejme sami sebe. Odmítnutí jiným člověkem bolí. Ale pořád je snazší zaplnit prázdné místo vedle sebe, kde dříve byl někdo jiný, než zaplnit prázdné místo v sobě, kde jsme dříve byli my sami. Místo ponižování se a zbytečné degradace své hodnoty před někým, jehož vztah k nám se ještě může změnit, budujme své vlastní Já, vztah k sobě, učme se být sami se sebou v dobré společnosti. Je to zásadní i proto, aby kdokoli jiný jednou chtěl být v naší společnosti (detailně o tom v knize Čtyři prány štěstí).
  4. Soustřeďme se na to, co ovlivníme. Jsme-li odmítnuti, obvykle také postaveni před hotovou věc. To má svou nevýhodu, nemůžeme to zvrátit. Ale také to má svou výhodu, není to naše rozhodnutí, naše starost, naše karma. Pro nás je to vlastně pohodlný stav. Co když druhý zjistil, že se zmýlil a ztratil nás? Ztratili jsme vůbec my? Přece, kdo více ztratí: ten, kdo přišel o milujícího člověka, nebo ten, kdo přišel o NEmilujícího člověka? Koho je těžší nahradit? Navíc: Dokážeme-li tolik milovat člověka, který nám žádné city neopětuje, o kolik víc bychom asi dokázali milovat člověka, který by své city opětoval? S uvědoměním, co máme ve své moci, a co ne, se snáze přestaneme zabývat tím, co prostě není naše starost. Třeba jako to, kdo od nás odejde, a zda se rozhodne vrátit.
  5. Naučme se odpouštět druhým i sobě. Každý člověk má právo udělat chybu. Každý člověk má svou vlastní cestu v životě. Každý člověk se učí jiným způsobem. ON se měl naučit vlastní lásce poté, co všechnu svou lásku investoval pouze ven (do NÍ), žádnou dovnitř (do SEBE). Mít sám sebe rád znamená učit se zbavovat nezdravé závislosti na druhých, tím méně na lidech, kteří nás mohou kdykoli opustit. A také to znamená mít na paměti, že když nedostáváme to, co chceme, ještě to nemusí znamenat, že si to nezasloužíme, ale že si zasloužíme mnohem víc. Ne člověka, který nás nemiluje, ale naopak takového, který nás miluje až po okraj. Může to být i tentýž člověk, jen ve správný čas a obohacený o několik životních ztrát (zní to jako paradox, že, ale i ztráta může být zisk).

Mysli na pocit!

Může se stát, že ten, kdo bez lásky odešel, se už nevrátí. To je v pořádku. Pokud pro něj naše nepřítomnost není podstatná, pak by pro něj ani naše přítomnost nebyla důležitá. Přejme mu, aby si takový člověk našel správný protějšek. On pro nás správný nebyl. Ale to neznamená, že v našem životě se vyskytl zbytečně. Naopak.

Alespoň vedle nás uvolnil místo pro někoho jiného, po jehož boku pochopíme, proč to nevyšlo s tím předchozím. Třeba proto, že si zasloužíme opětované city.

Ty se někdy vrátí s týmž člověkem. Odešel bez lásky, vrátil se s ní. Ale to se stane tehdy, když uvažujeme srdcem – rozvíjíme ty vztahy, které nám dávají smysl a dělají dobře. Vztahy, kde je koho podporovat, od koho podporu dostávat, s kým sdílet, pro koho žít. Všechny vztahy pro to nejsou určeny. U těch, které ano, nezáleží na nálepce přítel či partner, protože i ty se mění.

Jako život sám. A je to dobře. Příběh vždy pokračuje. A mívá překvapivé zápletky.

  • Knihu Čtyři prány štěstí získáte POUZE ZDE

© Petr Casanova