Když mi bylo dvacet, stál jsem na železničním mostě a přemýšlel, zda všechno neukončit.

Kvůli holce, jak jinak.

„Ty se nemáš moc rád,“ řekl najednou někdo za mými zády. Pejskař.

Změnil mé soustředění. Měl jsem nutkání mu to vysvětlit. Tehdy jsem pochopil, jak je důležité s člověkem, kterému se zhroutil svět, mluvit. Respektive K NĚMU mluvit.

„Svět není ráj,“ dodal a zapálil si cigaretu. Opřel se o zábradlí, na kterém jsem stál, a klidně odklepával popel dolů do řeky. Jako bych tam nebyl. Jako by mu bylo jedno, jestli skočím.

„Jenže, kamaráde,“ pravil nato, „to, že neexistuje ráj na Zemi, ještě neznamená, že nemůže existovat ve Tvém srdci.“

Mluvil tak, že jsem ho chtěl poslouchat dál.

Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, ví, jak může jeden rozhovor, jedna vnuknutá myšlenka, jeden brouček vsazený do hlavy ovlivnit život směrem nahoru i dolů. Odmala jsem v sobě měl spíše negativní vnímání sama sebe. Bylo to dáno tím, že jsem se narodil 30. srpna a do školy šel bez odkladu, takže jsem v první třídě byl nejmladší a nejmenší. Spolužáci mi to dávali pocítit.

„Nejsem dost dobrý. Nemám se rád. Nikdy nebudu jako oni.“ To byly moje běžné myšlenky. Při každém neúspěchu se mi vracely. Jako když mě ta holka podvedla s někým „mnohem lepším“.

„Ano, nemám se rád,“ odpověděl jsem tomu pejskaři. „Protože mě nemá ráda moje holka.“

Zasmál se. „Víš, kamaráde, jaký je rozdíl mezi láskou a sebeláskou?“

To druhé slovo jsem do té doby neslyšel. A tak jsem mlčel.

„Láska je uvědomování si potřeb druhých a sebeláska je uvědomování si potřeb vlastních.“

Pak na mě poprvé pohlédl, ale klidně, bylo mu jedno, kde sedím. „Ty trpíš ne nedostatkem lásky, protože je určitě mnoho lidí, kterým na Tobě záleží. Ty trpíš nedostatkem sebelásky. Nedostatek sebelásky je základem utrpení, zatímco dostatek sebelásky je základem štěstí.“

Měl neholenou tvář, kabát ledabyle přehozený jako havelok, ale slova, která mě vtahovala zpět do života. „Víš, sebenenávist i sebeláska jsou nekonečné. Vždycky tady můžeš stát, protože na sobě v každém okamžiku najdeš něco, co Ti vadí. Člověk není dokonalý. Jenže sebeláska je o pochopení, že úplně stejně tak na sobě v každém okamžiku můžeš najít to, co se Ti líbí. Je to jenom o tom, jestli přicházíš ze Země dostatku, nebo ze Země nedostatku.“

Tehdy jsem poprvé slyšel tyto klíčové pojmy. A poprvé mi někdo řekl, že záleží hlavně na mém vlastním myšlení. Že nikdo není proti mně. Že i když to tak může vypadat – že mi někdo cíleně ubližuje –, řešení je ve mně. Že když nebudu sám proti sobě, nepřidám se na stranu toho, kdo mi ubližuje, pak mi SVÝMI slovy nebo skutky nikdo neublíží, protože můj vztah k sobě, ta moje vnitřní láska, překoná mou posedlost upozaďovat to, co si o sobě myslím já, a upřednostňovat to, co si o mně myslí druzí.

„Nechala Tě holka?“ vystřelil nazdařbůh. Ale trefil se.

„A proč nejsi rád, že ses zbavil člověka, který Tě hodil přes palubu?“ dodal. „Proč se nenávidíš, lituješ, myslíš si o sobě, jak strašný jsi, jenom proto, že Tě někdo nechal? Nikdy se nezavděčíš všem. Ani těm, které miluješ. Měl bys přemýšlet, co udělat spíše pro ty, kteří milují Tebe. A to, co tady nacvičuješ, rozhodně není nic dobrého pro ty, kteří Tě milují. A té holce to bude jedno.“

Dnes je to pětadvacet let. Toho chlapa jsem už nikdy neviděl. Ale pořád mám v hlavě jeho hlas a tři rady, jak v sobě zažehnout a živit sebelásku. Jestliže patříte k těm, kterým pomohly Čtyři prány štěstí, noste v sobě tato tři uvědomění tím víc, čím méně lásky přichází z Vašeho okolí.

1. Svou největší překážkou ve štěstí jsi TY

Na velkých setkáních, kde se potkávám s lidmi (letos 28. června v pražské Lucerně), je běžné, že slýchám věty jako Nenávidím svůj život nebo Nesnáším své tělo od osob, které mají z mého skromného pohledu krásný život a nádherné tělo. Ptám se: Jak je možné, že ONI to NEVIDÍ?

Ten pejskař mi vysvětlil, že takoví lidé se při pohledu v zrcadle soustředí jen na to špatné. Vidí vrásky, protože je hledají. Nacházejí to, co v jejich životě nefunguje, protože se na to zaměřují. On tomu říkal přicházet ze Země nedostatku (více také v knize Cítit rozumem, myslet srdcem).

My všichni v každém okamžiku cítíme, odkud přicházíme. Hlásí to naše pocity. Když se cítíme dobře, jako by na našem semaforu svítila zelená, která říká: „Jeď. Pokračuj v tomto nastavení.“ A když se cítíme špatně, jako by zářila červená a varovala: „Zastav se. Změň své nastavení.“

Přicházíme-li ze Země dostatku, soustředíme se na to dobré. Dokážeme být vděční. Máme na sobě něco rádi. Třeba vlastní úsměv. Jiným se možná nelíbí, ale to nevadí – hlavně že se jim líbí jejich vlastní úsměv. Náš úsměv je od toho, abychom ho milovali my, pak ho vykrajujeme.

Problém přicházení ze Země nedostatku je v negativním nastavení mysli. Negativní postoj nedokáže na tom, co prožíváme, najít něco dobrého. Jedna negativní myšlenka plodí negativní pocit, který vytváří negativní čin a posléze negativní výsledek, který umocňuje negativní úvahy a negativní kolečko tak běží od začátku. Negativní nastavení tedy nemůže dát člověku pozitivní život – negativní člověk nemůže vystoupit z negativního kruhu. Tma nemůže vytvořit světlo.

Muž na mostě mi řekl:

  • Tvé pocity jsou Tvůj semafor. Zelená je cesta k Tvé spokojenosti. S červenou Ti nikdy nebude dobře.“
  • „Nikdy neignoruj a nepodceňuj své pocity. Řiď se jimi. Když máš z něčeho špatný pocit, přestaň s tím, zastav se a přemýšlej, jak své pocity změnit, co udělat jinak.“
  • „Půjdeš-li dál na červenou, půjdeš sám proti sobě. A bude to jen Tvoje vina.“

„Ale jak?“ hlesl jsem.

2. Začni žít víc UVNITŘ a méně VENKU

„Proč tady stojíš? Co Ti vadí na tom, že Tě nějaká holka nechala?“ zeptal se.

„Přece to, že dala najevo, že nejsem dost dobrý.“

„A nejsi?“ uchechtnul se.

To mě rozčílilo. „Jsem! Jsem dost dobrý! Ale ona to asi nevidí.“

„Tak v čem je problém?“ potáhl zase z cigarety. „Jestliže jsi dobrý a ona to nevidí, není lepší hledat spíš někoho, kdo uvidí, že jsi dobrý, než se trápit tím, kdo nevidí, že jsi dobrý?“

Proč vlastně sám sebe posuzuji podle toho, jak mě hodnotí někdo zvenčí? Proč tu stojím a chci ukončit život kvůli někomu, kdo si mě neváží? Proč na mě právě tyto typy lidí mají takový vliv?

„Když Ti až příliš záleží na tom, co o Tobě druzí říkají, máš automaticky potřebu tomu, kdo říká, že nejsi dost dobrý, prokázat opak, vlichotit se mu, zavděčit se mu. Věnuješ pak všechnu svou pozornost tomu, kdo si Tě neváží, místo abys začal vidět taky ty lidi, kteří si Tě naopak váží a kteří tu TAKY JSOU!“

Na velkých setkáních mluvím i s dospívajícími dětmi, které jsou zlomené z reakcí na sociálních sítích. Jedna slečna, „orientovaná ven“ (na ocenění, které potřebovala zvenčí), věšela na svůj Instagram každou chvíli nějakou svou fotografii. Sklidila hromadu uznání, ale taky jeden hejt. Nemohla kvůli tomu spát. Ne kvůli té hromadě uznání. Ale kvůli tomu jednomu jedinému hejtu.

Byla to fotografie, na níž byla nalíčená. Hejtr psal: „Jsi šereda zmalovaná.“ A tak nazítří dala na Instagram opačnou fotku. Byla tam naturální, bez make-upu. Hejtr napsal: „Jsi šereda lesní.“

Potřebovala poznat, že nejenže se nelze zavděčit všem, ale jsou i lidé, kterým se nedá zavděčit nikdy. A to ne proto, že by ta dívka nebyla krásná nalíčená nebo nenalíčená, ale proto, že hejtr nechtěl na té dívce vidět to, co je na ní krásné. Vždy hledal jen to, co by na ní mohl nenávidět. Nebylo to jí, ale jeho přicházením ze Země nedostatku. A tu dívku tím nakazil. Také ona od té chvíle viděla v zrcadle jen to, co by on mohl zkritizovat, a přestala jakékoli snímky zveřejňovat, protože pro ni bylo důležitější to, co si o ní myslí jeden hejtr, než stovky obdivovatelů, ba i než to, co si o sobě myslí sama. Zaklela sama sebe nejen do života v Zemi nedostatku, ale i života plně odevzdaného tomu, jak ji hodnotí druzí, především ti, pro které nic není dostatečné.

Muž na mostě mi řekl:

  • „Nesnaž se mít dobrý vztah se všemi lidmi na světě, nejde to. Snaž se mít v první řadě dobrý vztah se sebou. To je první vztah, na kterém v životě záleží. Od něj totiž začínají všechny ostatní vztahy.“
  • „Respektuj to, že Tě někdo nemá rád. Ale víc se jím nezabývej. Jestli chceš ve svém životě udržet dobré pocity, zabývej se víc lidmi, kteří Tě rádi mají.“
  • „Nikdo Tě nezná tak dobře, jako se znáš sám. Tudíž jedině Ty se můžeš nejlépe ocenit. Ano, sebe můžeš vždycky ocenit víc a lépe než kdokoli jiný. Začínej tedy u sebe.“

„Ale jak?“ ptal jsem se znovu.

3. Investuj do sebe

„Poslyš, co máš v životě rád?“ zeptal se pejskař. „Mosty?“

Myslel jsem, že vtipkuje. Pohrdavě jsem si odplivl.

„No jestli nemáš mosty rád, tak co děláš na mostě?“

Koukal jsem na něj jako zjara. Copak NEVIDÍ, co tu „dělám“?

„Protože, kamaráde, jestli je Ti blbě, tak Tvůj úkol je doplnit dobré pocity. A tím víc se ptám, co děláš na mostě, když to vypadá, že Ti stání na mostě dobře nedělá?“ A když viděl můj údiv, jen dodal: „Víš vůbec, co je to INVESTOVAT DO SEBE?“

Vytáhl z kapsy zapalovač. Zatřepal s ním, abych viděl tekutinu uvnitř. „Ty i já jsme jako tahle nádoba, která nefunguje, když ji nenaplníme štěstím. Proto se ptám: Co máš v životě rád?“

Sám sobě jsem se podivil: Proč nejsem teď na nějakém místě, které miluji? Proč nedělám to, co mám rád? Proč nejsem teď u nějakého člověka, na kterém mi záleží nebo kterému záleží na mně? Pejskař, jako by mi četl myšlenky, povídá: „Každý máme něco, co nám dělá dobře. Když to ve chvíli největší prázdnoty,“ zachřestil ještě jednou zapalovačem, „začneme dělat, nejenže nám to udělá dobře, ale hlavně si uvědomíme, PROČ nám to dělá dobře – že totiž v té chvíli NAPLŇUJEME SVÉ POTŘEBY.“ Načež dodal: „Co je Tvoje momentální potřeba?“

„Aby mě někdo měl rád.“

„Tak co děláš tady? Myslíš, že tam dolů skočíš na krk někomu, kdo Tě bude mít rád?“

Najednou jsem vůbec nevěděl, proč tam stojím. Dokonce mě napadlo, že bych měl stát všude jinde, jen ne na mostě. „Sebeláska, kamaráde, není sobectví. A už vůbec ne to, když do sebe investuješ. Sebeláska je péče o sebe. Když jdeš na masáž, když se jakkoli jinak hýčkáš, prostě když pro sebe vyrábíš dobré pocity – to je sebeláska.“

Někdo si sebelásku vykládá jako cestu proti davu, proti všem. Jenže sebeláska je především o tom uvědomit si, že nikdo není jako my. Že se klidně můžeme odpojit od davu, že není třeba kopírovat kohokoli druhého. Nejenže nás kopírování druhých nenaplní, ale sami své myšlení nastavíme tak, abychom pořád vzhlíželi k někomu jinému.

„Vždycky se najde někdo, komu se nebude líbit, kam chodíš, co děláš, s kým se stýkáš nebo jaký jsi. To je v pořádku. Hlavně že jemu se líbí, kam chodí on, co dělá on, s kým se stýká on, jaký je on. Ať si jde svou cestou. On není my a my nejsme on,“ řekl pejskař.

Na velkých setkáních se mi často svěřují lidé, kteří mnohokrát v životě dali na jiné. Už jako děti se nechali přesvědčit, aby se rozhodli podle druhých. Dospělí jim vybrali školu, která je prý pro ně prý ta nejlepší. Pak jim vybrali práci, ve které prý budou šťastní. A pak ti dospělí byli udiveni, když dětem „jejich“ škola ani „jejich“ práce nevyhovovaly. Děti jim to nemohly mít za zlé. Rodiče či učitele by možná ta škola a ta práce udělaly šťastnými, ale ty děti ne. Jsou to JINÉ BYTOSTI.

„Když budeš mít rád život a lidé kolem Tebe ne, co uděláš? Taky přestaneš mít rád život?“ ptal se mě pejskař. „Víš, mnoho lidí žije pouze tak, aby zapůsobili na své okolí. Věří, že s oceněním zvenčí budou šťastnější. Jenže problém je, že to ocenění vůbec přijít nemusí.“

A proto mi muž na mostě řekl:

  • „V každém okamžiku přemýšlej tak, abys investoval nikoli do vnějšího ohromení, ale do vnitřních pocitů.“
  • „Investuj hlavně do svého zdraví, svého klidu, svého štěstí.“
  • „Pak se zaručeně budeš cítit lépe a pochopíš, že štěstí nepřichází zvenčí, s oceněním od cizí osoby, ale zevnitř, s oceněním sebe sama, toho, že se dokážeš o sebe postarat.“

Cestou vnitřní proměny

Když jsem šel na ten most počínající nocí, říkal jsem si: „Vhodný čas pro konec.“

Když jsem z toho mostu odcházel do počínajícího rána, říkal jsem si: „Vhodný čas pro začátek.“

Dodnes za tu noc děkuji. Změnila mě. Přesněji, JÁ jsem změnil svou myšlenkovou orientaci – z ven na dovnitř. Přestal jsem svou vlastní hodnotu spojovat s tím, jak se ke mně chovají druzí, co o mně říkají nebo co si o mně myslí. Došlo mi, že jsem se tím jen stával závislým na jejich egu a náladovosti. Když na mě do té doby udeřili či mě opustili, způsobili, že jsem ztratil sebelásku.

A nebyla to jejich vina, hlavně moje. Stejně jako moje touha se neustále poměřovat a s někým soutěžit. Došlo mi, že v těchto duelech nemohu nikdy vyhrát, protože nikdo na světě není lepší či horší než já. Všichni jsou pouze jiní. Mají svou vlastní cestu i své vlastní tempo, jímž jdou.

Tou nocí započala proměna. Naučit se sebelásce je proces. Možná nikdy nekončí.

Pořád totiž kolem nás budou lidé, snažící se nás oslabit, otrávit, připravit o energii.

Je to jejich boj a jejich věc, jak se k nám chovají. Náš boj a naše věc je, jak na ně reagujeme.

Zda přijímáme jejich jed, zda věříme, že jsme nicotní, zda přicházíme ze Země nedostatku.

Nebo zda pochopíme, že mít sám sebe rád, umět se podpořit, povzbudit, nakopnout, zvednout, když už nic z toho nepřijde zvenčí, rozhodně není sobectví, ale naopak láska. Sebe-láska.

© Petr Casanova