Když jsem byl kluk, dával jsem lidem druhé šance. Říkal jsem si: Každý chybujeme, potřebujeme se ponaučit.

Dnes už to nedělám. Nedávám druhé šance. Uvědomil jsem si totiž, že je rozdíl mezi chybou a „chybou“.

Chyba je, když dělám něco, o čem NEVÍM, že je nesprávné, a teprve to potřebuji zjistit. Právě tak se člověk ponaučuje. Něco jiného je však to, když dělám něco, o čem VÍM, že je nesprávné, a přesto se rozhodnu to udělat. To není chyba. To je rozhodnutí. Ve vztahu se tomu říká zrada.

Jestliže mi někdo řekne „Toto nedělej, protože mě to bolí“ a věří mi, že to neudělám, pak když to udělám, není to chyba. Přece jsem věděl, co dělám, že to druhého bolí, že to nemám dělat, že mi věří. A to všechno jsem vědomě zradil…

Trvalo mi mnoho bolestných zkušeností, než jsem pochopil, že je-li člověk plnoletý, svéprávný a zralý, dokáže už na první pokus rozpoznat, co tím myslím, když mu říkám: „Nezrazuj toho, kdo Ti věří, a nevěř tomu, kdo Tě zradil.“

Ano, věřím. Na začátku každému. Ale jenom jednou. To znamená, že každý mě může zradit jenom jednou. Podruhé už příležitost nedostane. A není to mé rozhodnutí, nýbrž jeho. Když totiž zklame mou důvěru, není to moje chyba. Je to jeho rozhodnutí. Předem totiž znal můj ceník, který zněl: Druhé šance nedávám.

Ránu nevrátíš

Jak píšu v knize 250 zákonů lásky, důvěra člověka funguje jako sklenička.

Zpočátku je prázdná. Musí se plnit. Aby měl člověk naprostou důvěru k druhému, potřebuje se den co den přesvědčovat jeho činy.

Ale pořád je to jen sklenička. Druhý ji může rozbít, když se rozhodne. Důvěřovat totiž znamená dát druhému příležitost, aby Tě zradil, ale současně doufat, že to neudělá. Jako když mu podáš svou skleničku a věříš, že ji bude plnit láskou. Když s ní praští o zem, je to jeho volba.

Nicméně ta volba má v mém případě jeden problém: Může ji rozbít jen jednou.

I když se mi pak začne dojemně omlouvat a litovat svého činu, střepům to bohužel nepomůže, skleničku to do původního stavu nevrátí. Moje důvěra vůči té osobě už nikdy nebude jako dřív.

Jak píšu v knize Protože, tomu, kdo to nechápe, podám hřebík, kladivo a kus dřeva. Požádám ho, aby zatloukl ten hřebík kladivem do dřeva. Pak mu podám kleště a požádám ho, aby hřebík vytáhl. Následně se zeptám, co v tom dřevě vidí.

„To dřevo jsem já. To kladivo je Tvé vědomí. Ten hřebík je Tvůj čin, jímž se rozhodneš vědomě ublížit tomu dřevu. Pokud si v době svého činu nebo v době pozdější omluvy naivně myslíš, že se nic nestane, že mě Tvůj čin nezmění, tak se pleteš. Ten hřebík navždy změní mou podstatu, zanechá ve mně ránu. Nezáleží na tom, že se omluvíš, že požádáš za prominutí, že slíbíš, že se to už nebude opakovat – v tom dřevě zůstane i po vytažení hřebíku rána navždy. Láska totiž, můj miláčku, není jen slovo. Slovo je nic, dokud mu člověk nedá reálný význam svým činem.

Proto mi nikdo nemusí říkat: „Miluji Tě.“ To, jestli mě miluje, je dostatečně patrné z toho, jak se mnou zachází. Ano, láska je mnohem víc než jen slovo nebo pocit. Je to hlavně čin.

Kolik „druhých“ pokusů potřebuješ?

Kdekdo mě odsuzuje, že jsem na lidi příliš tvrdý. Jenže ve skutečnosti život je mnohem tvrdší vůči mně. Nemám času nazbyt. Můj život se s každým uplynulým dnem krátí o jeden den. Ano, každé ráno mám o den času méně. Proto ho nechci marnit. Proto je šance vždycky jen jedna.

Pokud Ti jeden pokus nestačí na pochopení toho, že lež, faleš, zrada nebo nevěra mi ubližují a nechci je ve svém vztahu, obávám se, že Ti nemusí stačit ani druhý pokus.

Že když Tě ve vztahu napadne ublížit jednou, můžeš to udělat kdykoli.

Že když mi lžeš, není to omyl nebo přešlap, ale způsob Tvého myšlení.

Že když dojdeš k závěru, že stojí za to mě zradit, nemám pro Tebe dostatečnou hodnotu.

Nevadí mi to, jak se chováš. To je Tvoje věc, Tvůj problém, Tvoje karma. Se mnou nemá nic společného. Možná nejsi obecně špatný člověk, ale rozhodně jsi špatný pro mě.

Já totiž nemám tolik času, abych dával pořád nové šance jednomu člověku, zejména když tolik jiných lidí čeká na šanci první.

Pokud potřebuješ dozrát, zraj. Pokud ještě nechápeš, že láska není jen slovo nebo cit, ale především čin – že není jen to, co cítíme nebo říkáme, ale především to, co každodenně děláme –, ponaučuj se. Možná si myslíš, že máš času víc než já. Že se Tvůj čas nekrátí.

Já jsem ale starý pes, ponaučil jsem se už dost. Proto vím, že když mi někdo vědomě ubližuje, není to problém lásky. Láska nikdy nezklame. Zklame vždy jen konkrétní člověk.

Zajímá mě milující člověk, ne ubližující

Abych pochopil, zda druhý chápe podstatu lásky, na to mi dnes stačí jeden jediný pokus.

Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, to, že od něj odejdu, neznamená, že ho nemiluji. Mohu ho dál milovat, ale také dát najevo, že mi záleží také na sobě – že té bolesti z vědomé zrady, kterou učinil navzdory mé prosbě, je moc.

A tak mi odpusť, že druhou šanci mi ublížit už nedostaneš.

Je to pro mé i Tvé dobro. Ty totiž zjevně potřebuješ ztratit. OPRAVDU ztratit.

Zjistit, že v lásce neztrácí ten, kdo přijde o člověka, který byl schopen zrady a ublížení. V lásce naopak ztrácí ten, kdo přijde o člověka, který byl schopen důvěry a milování.

Možná to, že Ty jsi tím, kdo ztratil, nepochopíš hned. Možná na to budeš potřebovat více času. Možná to pochopíš hned na druhý pokus. Možná ne ani na třetí. Ale to už je Tvůj příběh, Tvůj problém, Tvoje karma. Já Ti přeji, ať to pochopíš co nejdříve. Protože, a to mi věř, i Tvůj život se s každým dnem o jeden den krátí. A nikdo nemáme čas ZTRÁCET lidi, na kterých skutečně záleží. A to nejsou ti, kteří jsou rozhodnuti nás zranit, ale naopak ti, kteří jsou rozhodnuti nás nikdy nezranit. Protože ti už zpravidla vědí, jak je takové zranění nevratné.

Já to už vím.

Víš to i Ty?

  • Mou knihu 250 zákonů lásky, která se v anglickém překladu 250 Laws of Love už stala bestsellerem v USA, Velké Británii, Itálii a Španělsku, získáte pouze zde.
  • Prožíváte krizi ve vztahovém životě? Vyberte si knihu podle své situace v rozcestníku.
  • Vstupenky na večer v pražské Lucerně jsou již beznadějně vyprodané. Omlouváme se.

© Petr Casanova