Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Stane se Vám, že někdy nerozumíte sami sobě?

Máte svůj sen, ale nejdete za ním?

Zapřísaháte se, že dosáhnete určitého předsevzetí, cíle, ale sotva vykročíte na cestu, najdete si důvod, proč nepokračovat?

Jak to, že je pro Vás něco v jednom okamžiku životně důležité, a v druhém zcela nedůležité?

Proč se tak rádi nadchneme pro výzvu, ale vzápětí si odůvodníme, že na ní vlastně nezáleží?

Trápíte se proto, že nevypadáte, nejíte, nejednáte ve směru svých vlastních přání?

Pak je pro Vás určené dnešní Řešidlo, další epizoda mých podcastů, ve kterých se každý všední den na Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts věnuji dotazům, jež Vás trápí. Dnes tomuto: „Petře, už dlouho zápasím se svými slabostmi. Podepisuji Vaši myšlenku, že největší bojiště je v lidské hlavě. Nedokážu si totiž odepřít jednu neřest, ačkoli s ní chci skoncovat. Proč toho největšího soupeře máme v sobě, proč je tak těžké dosáhnout toho, co chceme, a překonat sami sebe – to, co navzdory svým přáním a přísahám dál děláme?

Za hranicí zóny pohodlí

Kdo pravidelně čte můj koučovací magazín FC, zná tento obrázek:

Vlevo zóna pohodlí, vpravo zóna našich snů. Obě zóny se neprotínají. Chceme-li dosáhnout svých snů, musíme ze zóny pohodlí.

A také ví, co představuje dosahování jakýchkoli doposud nedosažených cílů a snů. Překonání vlastního pohodlí. A nyní jsme u jádra věci.

Důvodu, proč tak těžko dosahujeme toho, co si sami přejeme, a proč jsme ve výsledku sami svým největším soupeřem, se říká inkogruence. Inkogruence je stav vnitřního rozporu, kdy něco chceme, ale něco jiného děláme.

Důvod, proč děláme něco jiného než co chceme, spočívá v tom, že to, co chceme, náš sen, se nalézá za hranicí našeho pohodlí. Všechno, čeho jsme již dosáhli, to znamená všechno, po čem už nesníme, je v zóně našeho pohodlí. Příklad: Když si představíme sebe na gauči, pak vše, o čem nemusíme snít, je na dosah ruky. Nemusíme o tom snít, protože na to z gauče snadno a pohodlně dosáhneme. Naopak všechno, o čem sníme, je dál než na dosah ruky. To znamená, že abychom mohli držet v ruce to, po čem toužíme, musíme překonat své pohodlí, nepohodlně vstát z gauče a dojít si pro to, co chceme. To je stručné vysvětlení zóny pohodlí a zóny snů.

Co způsobuje představa námahy

A nyní to nejdůležitější: Abychom dosáhli toho, co chceme, musíme vyvinout určitou námahu, která rozhodně není pohodlná. Právě tehdy v lidské mysli začíná inkogruence. Boj se sebou.

Stojí mi to za to?

Nemůžu to udělat až zítra?

Co když to vůbec nedokážu?

Co když to vlastně není důležité?

Nemám nyní na práci něco jiného, pohodlnějšího?

Inkogruence vytváří prokrastinaci, tedy odkládání toho, co chceme, na později. Ale, protože jde o vnitřní rozpor, také plodí lítost, výčitky, pocit nedostatečnosti, neschopnosti, méněcennosti. A tento pocit není příjemný. Někdy je až nesnesitelný. A to tím spíš, čím víc si uvědomujeme, že to, co chceme, vlastně potřebujeme, nebo že to, co chceme, dávno zvládají druzí.

Jak vznikají výmluvy

Tehdy v nás narůstají stres, úzkost, utrpení. Trápíme se kvůli sobě, poškozujeme se – a to náš organismus nemá rád. Naše tělo má spoustu obranných mechanismů, respektive mechanismů samoléčivých. My známe většinou ty fyzické. Když si rozbijeme koleno, aniž bychom se o cokoli snažili, ta rána se zacelí. Když onemocníme, aniž bychom museli vyvinout jakékoli zvláštní úsilí, tělo spustí automatickou vnitřní imunitní reakci – a ta s nemocí bojuje. My tuto automatiku ani nemůžeme vědomě ovlivnit, a je to dobře. Zachraňuje nám to život. Kdyby bylo na nás, jsme schopni prokrastinovat i ohledně návštěvy lékaře. Proto se nás tělo neptá a přímo nás léčí. 

A totéž dělá i naše mysl. To znamená, že samoléčení se děje i na myšlenkové úrovni: Když až příliš trpíme inkogruencí, vlastní neschopností jít za tím, co chceme, naše mysl prostě vymyslí, jak se tím netrápit. Vymyslí jakoukoli přijatelnou výmluvu. Koukej, jiní lidé s tímto mají také problém… A ti, kteří tento problém už zvládli, určitě do jiných problémů brzy spadnou...

Naše mysl má zvláštní schopnost pamatovat si, archivovat si a ve vhodný čas vytahovat takové výmluvy. Každý kuřák si vybavuje Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má středisková. „Není dobrý úplně přestat. Tělo má jít do hrobu zhuntovaný.“ Nebo každý, komu se nedaří zhubnout, si vzpomíná na Vladimíra Menšíka, který řekl: „Vždyť my Slované jsme prdeláči.“ A je to. Vždy si umíme říct: „Hele, dnes se mi nechce běhat, jít do posilovny nebo jíst zdravě. Začnu zítra.

Kde žertovný úsměv končí

Je tu jeden fatální problém: Všechno v lidském životě má svoje limity. Pokud jde o inkogruenci, můžeme si sebe představit jako hrnec přiklopený pokličkou, pod kterou to stále víc vře a roste tlak. Těmi výmluvami a prokrastinací můžeme občas tu pokličku nadzvednout a trochu té páry upustit, ale samotný problém to neřeší. Vnitřní přetlak pořád stoupá. Neustálý boj mezi tím, co chceme, a přitom neděláme, a tím, co nechceme, a přitom děláme, nás vysiluje.

Vedle výmluv nasazujeme i jiné taktiky – vytěsňování („To, co chci a nedaří se mi to, vlastně ani není důležité, jsou důležitější věci na světě.“) nebo zkreslování („Jé, já jsem zase přibral. Tak si vezmu volnější věc na sebe, aby to nebylo vidět, nebo raději nebudu z gauče vstávat, abych se nezadýchal a tolik to nevnímal.“), ale znovu platí, že původní problém to neřeší. My totiž nedokážeme žít sami se sebou v nesouladu. Musíme dříve nebo později svůj problém řešit, jinak sami sobě vytváříme stres, nespokojenost, podrážděnost, depresi, psychosomatické potíže. Pak nás zabíjí nejen ta cigareta, alkohol nebo nadváha, ale hlavně naše vlastní myšlení. To, že nejsme v pohodě s tím, jak žijeme. Pak můžeme sami sebe nejen psychicky, ale rovněž fyzicky zničit pro jakýkoli, i sebemenší sen, který nás trápí, když ho neuskutečňujeme.

Proto mnoho lidí raději nemá žádný sen a snaží se být v pohodě s poněkud prázdným životem. Tito lidé věří, že budou žít déle než ten, kdo se trápí, že za svým snem nejde. Svým způsobem mají pravdu. Ale já si i tak myslím, že lepší způsob, jak prožít život, je jít za sny. Zkusit to. Být v pohodě s tím, že za nimi jdeme, i když to zatím nevychází. To totiž není inkogruence.

Inkogruence je, když neděláme to, co chceme. Když však děláme to, co chceme, a jen to zatím nevychází, to je motivace. To je argument dělat to dál, jen možná jinak, změnit cestu, ale nikdy ne cíl, protože ta cesta nám dává život a cíl, za kterým jdeme, nám dává důvod.

V podcastu Za řečí našich snů aneb Proč se mi zdá zrovna tohle? jsem vysvětloval důležitost lidských snů – proč je máme a jak důležité je za nimi jít. Proto jsme tu. Ne pro ten samotný fakt, že si své sny uskutečníme, že nějakou tu vysněnou věc budeme držet v ruce, ale pro tu cestu, pro to vlastní překonání, zesílení, zmoudření. Proto jsme na tomhle světě. Sen je jen prostředek našeho růstu. On způsobuje, že se nakonec za něčím natahujeme, že se kvůli něčemu zlepšujeme, že pracujeme na odstranění svých slabostí, přestože je to namáhavé – a říkáme, že je to kvůli tomu našemu snu. Ne, naopak, ten sen je tady kvůli nám.

Doporučuji:

  • Magazín Jak funguje představivost je zaměřený na rozvíjení vizualizace, intuice, snění, stanovování si správných cílů a hodnot, kterou jsou s námi v souladu, a zvládání cesty. Zasílání koučovacího magazínu je součástí programu FC Premium, v rámci něhož máte přístup ke kladení osobních otázek přímo mně, do soukromé facebookové skupiny, kde společně řešíme konkrétní problémy, ke speciálnímu obsahu a dalším výhodám.
  • Chcete se mnou konkrétní problém probrat z očí do očí? Přijďte na setkání 28. června v pražské Lucerně. Poslední vstupenky jsou k sehnání ZDE.

Další mé podcasty můžete poslouchat zde.

© Petr Casanova