Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

„Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať Ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Lukáš, 6, 39-42)

Už desátým rokem tvořím FirstClass – platformu osobního rozvoje. Lidé se mě často ptají: To jste bez chyby, když si dovolíte doporučovat nebo radit? Usmívám se, protože je tomu právě naopak. V životě jsem udělal spoustu chyb, naštěstí. Díky tomu vím, jak snadno se dělají, jak těžko se napravují, jak moc bolí mě i druhé, a proč se tedy vyplatí moje chyby neopakovat.

Občas tedy v rámci svých doporučení zmíním i vlastní zkušenost s nějakým nedostatkem či slabinou. A udělám to i dnes, protože odpovím na choulostivé téma závisti. Každý všední den na Spotify, Apple Podcasts nebo Google Podcasts můžete poslouchat mé Řešidlo, ve kterém mluveným slovem reaguji na nejčastější otázky, vztahující se k mým knihám a magazínům.

Dnes odpovím nejen tomuto tazateli, ale každému, kdo řeší tento problém: „Petře, poslouchám rád Vaše podcasty. Často se zaměřujete na to, jak se chovat, když je proti nám vedeno nějaké špatné chování. Ale co když je to naopak: Co když my jsme původci špatného chování, ale neumíme ho zvrátit? Dám Vám příklad: Žijeme v zemi, o níž se říká, že je národ závistivců, ale kdo Vám upřímně přizná, že závidí? Možná jenom já. Bolí mě, že jiní lépe zvládají svůj život, že jsou úspěšní, bohatí, chtěl bych umět a mít totéž co oni, ale jak? V několika podcastech jste řešil inkogruenci, stav, kdy něco chceme, ale něco jiného děláme. Já nechci závidět, ale závidím. Neumím si pomoci. Poraďte mi, prosím… Jak mám přemýšlet, abych se toho strašného sebeužírání zbavil, když vím, jak moc oslabuje mě, ne ty, kterým závidím?“

Proč i ne-závist je potřeba si zasloužit

Víte, o závisti se říká, že je potřeba si ji zasloužit. Ale totéž platí o ne-závisti.

A nyní mluvím o dvou různých lidech: Když říkám, že závist je potřeba si zasloužit, mluvím o ÚSPĚŠNÉM člověku. O tom, který má něco, co někdo jiný nemá, a proto bývá terčem závisti.

Ale když naopak říkám, že je potřeba si zasloužit i ne-závist, mluvím o druhém člověku, který kdysi záviděl a postupně přestal. Nestalo se to samosebou. On sám musel sebe změnit, vyrůst, vlastně tak jako ten úspěšný – a teprve pak zjistil, že nemusí závidět. Ale k tomu, aby dospěl a „vysloužil“ si tu blahodárnou ne-závist, musí nejprve překonat sám sebe a zvládnout vše, co člověka zbavuje závisti, malosti, slabosti. A to Vám právě nyní popíšu na vlastním příkladu.

Pokud totiž tvrdíte, že nikdo jiný nepřizná, že závidí či záviděl, já to přiznám. Měl jsem důvod.

Jak snadno se zrodí závist

Když mi bylo přesně šest let a dva dny, nastoupil jsem do základní školy. Narodil jsem se totiž 30. srpna, do školy šel bez odkladu, to znamená, že v první třídě jsem byl nejmladší. Aby totiž 1. září byl někdo mladší, musel by se narodit jedině 31. srpna, ale nikdo takový ve škole nebyl.

Tudíž jsem byl nejmladší, nejmenší, a podle toho se mnou všichni zacházeli – jako s posledním v řadě, benjamínkem, outsiderem, loserem. A mně to vadilo. Vadilo mi, že jsem se narodil 30. srpna, a nejen to, navíc že všichni ostatní se, mizerové, narodili dříve než 30. srpna. Holky mě nechtěly líbat, protože jsem byl mladší než ony – přitom co by dnes za mladšího chlapa daly? – a kluci mě při tělocviku nechtěli do svého týmu, měli pocit, že „s nejmladším a nejmenším by všechno prohráli“.

Myslel jsem si, že problém je v tom 30. srpnu. Strašně jsem všem záviděl. Strašně jsem trpěl. To jsem nevěděl, že mysl má úžasný obranný mechanismus. Podobně jako tělo je adaptabilní, to znamená dokáže si zvyknout prakticky na jakoukoli fyzickou zátěž, kterou podstupuje dost dlouho, také mysl umí zmírnit utrpení tím, že vymyslí, jak v každém handicapu najít výhodu.

U mě to fungovalo tak, že mysl zjistila, že se na 30. srpen mohu vymluvit. Když jsem v něčem zaostával za ostatními, prohlásil jsem: „No aby ne, když jsem nejmladší a nejmenší…“ To jsem úspěšně praktikoval do chvíle, než si toho všimla tělocvikářka. Když jsem dlouho nebyl schopen udělat cosi na kladině, koze nebo bradlech, řekla: „A, Petříčku, uvědomuješ si, že to nedokážeš už celý rok? To není o Tvém věku, to je o Tvé hlavě, protože ti Tví starší spolužáci to uměli už v Tvém dnešním věku!“ Tím okamžikem skončil čas mých výmluv. A byl to také, aniž jsem to ovšem tušil, začátek konce všeobecné závisti v mé hlavě. Chcete vědět, jak se to stalo?

Jak se vyhání závist

Bylo mi dvanáct let a ta krásná tělocvikářka řekla: „Já Ti zajistím životní zážitek. Seznámím Tě s jedním slavným hokejistou. Je to náš mistr světa. Ten Tě odnaučí závidět.“ Psal se rok 1986. Jméno toho hokejisty s dovolením neřeknu, netuším, jestli jeho manželka věděla o blízkosti té tělocvikářky a jejího muže. Každopádně ten borec mi dovolil prožít s ním jeden den tréninku.

Zkrátím to: Samozřejmě jsem absolutně nezvládal to, co on. Nedalo se to. A on se pořád ptal: „Jaký z toho máš pocit?“ A já: „No strašný, jste lepší. Ale to jen proto, že jste starší. Že máte talent.“ Prostě kecy a výmluvy. On se smál: „Talent? Ty si myslíš, že talent za mě něco udělá? Kamaráde, dřu dvacet let na to, abych uměl to, co teď umím. Žádný talent, každodenní dřina. Co Ty? V čem dřeš? Co Tě baví? Naučím Tě, abys byl v něčem šampion!“ Já říkám: „Kliky, ty mě baví!“ Tak lehl na zem a dělali jsme spolu kliky.

On jich udělal stovky, já desítky. On zase: „Jaký z toho máš pocit?“ A já zase: „Strašný. Pořád jste lepší.“ A on už nadával: „Proč stále srovnáš sebe a mě? Znovu! Já Ti to vyženu z hlavy!“ A znovu jsme spolu klikovali. Já udělal víc kliků než předtím, ale pořád jsem na něj nestačil. A on zase: „Jaký z toho máš pocit?“ A já: „No pořád hrozný. Pořád Vám nestačím.“ A on už vypěnil: „Sakra, tohle přece není souboj mě a Tebe. Tohle je souboj Tebe se sebou. Všiml sis, Ty závistivče, že DĚLÁŠ POŘÁD VÍC KLIKŮ? Všiml sis, že se sérii za sérií zlepšuješ? Spočítal sis vůbec, že když takové procento zlepšení zvládneš každý den, tak za pár let, ve čtrnácti, v patnácti letech, dokážeš to, co já v osmadvaceti?To mě šokovalo.

Není to Tvůj souboj s někým, ale Tvůj souboj se sebou

Podstatné je toto: Kdybych se snažil vyrovnat jemu, tak bych to po prvním pokusu mentálně vzdal. On by pro můj rozum, pro mou závist, byl příliš vzdálený, nedosažitelný, jako stvořený pro spoustu výmluv: Vy jste starší, Vy to děláte déle, Vy jste profesionál, Vy máte více svalů, Vy nemusíte chodit do školy jako já, na nákupy, s košem… Svět byl strašně černý.

Ale když jsem se začal zaměřovat pouze na sebe – chápete, pouze na sebe! –, tak jsem viděl, jak se zlepšuji. Úplně mě opustilo černé vidění a závist, nebylo komu závidět. A hlavně nebylo proč se mračit. Naopak bylo proč se smát, radovat, slavit. Byl jsem na cestě nahoru, ne dolů. A nikdy bych nestoupal, kdybych se zaměřoval jen na druhé a jejich domnělé výhody… 

Od té doby už nezávidím. Nikomu a nic. Vím, že když poznáte lidi, kteří vážně něco umějí, pochopíte, že to nemají od Boha – od Boha mají možná původní předpoklad, ale ten musejí naplnit každodenní dřinou. Ať už dělají úspěšně sport, obchod, marketing nebo cokoli jiného.

Proto jestli někomu konkrétnímu závidíte, jděte za ním, poproste ho a prožijte s ním nějaký čas. Ihned mu závidět přestanete. Naopak, když na vlastní oči a kůži uvidíte, co sám zvládá, začnete ho OBDIVOVAT. A hned pak se začnete ptát: Jak to dělá, že to dokáže? Ale ta otázka bude mít jiné zabarvení. Ne nenávistné, závistivé, ale zvídavé. Vy se budete chtít UČIT. Budete se chtít tím člověkem INSPIROVAT. Ne dělat úplně totéž, co on, nýbrž PŘEMÝŠLET jako on, MOTIVOVAT se jako on, POSOUVAT se jako on, ale ve své vlastní lize. Vaším soupeřem nebude nikdo jiný než Vy sami – Vaše poslední, třeba včerejší verze.

Od té chvíle Vám bude úplně lhostejné, jaké mety překonávají druzí lidé. Jaký mají majetek, jaké postavení, jak jsou slavní. Protože už si dokážete představit, co všechno je skryto za tím. Poznáte skutečný ZDROJ jejich úspěchu. A jakmile ho pochopíte a přijmete, on pomůže i Vám.

Proč je závist nesmyslná

Dokud jsem záviděl, padal jsem dolů. Dnes, když máme třídní sraz, se mě bývalí spolužáci ptají: Jak to, že máš největší stránku osobního rozvoje na českém internetu? Jak to, že máš samé bestsellery? Kde bereš tolik času na více než 300 000 fanoušků a komunikaci s nimi?

Odpověď je prostá: Protože se soustředím na pozitivní věci. Protože se už třicet let učím od těch, kteří nemají čas na negativní činnosti. Protože úspěšnější lidi už dávno nevnímám jako své soupeře, natož nepřátele. Mnozí úžasní autoři z celého světa jsou buď moje vzory, nebo dokonce moji přátelé. Jsou to moji spoluhráči. A stejné to můžete mít všichni. Stačí být na jejich straně, ne proti nim. Fandit jim, učit se od nich, tak se stanete úspěšnými jako oni.

Když se takto vymaníte ze závisti, pochopíte, jak nesmyslná je. Že Vám vůbec nic nepřináší, kromě bolesti, malosti a slabosti. A hlavě pochopíte, že všechen úspěch je na OPAČNÉ straně než závist. Že spočívá ne v pohrdání, ale v INSPIROVÁNÍ se těmi, kteří něco dokážou. Protože to Vám pomůže, ať děláte cokoli. Zatímco závist Vám naopak sebere energii, ať děláte cokoli.

Jeden z mých přátel, podnikatel Richard Branson, který si také v dětství prošel údolím závisti poté, co mu byla diagnostikována dyslexie – zrovna jemu a nikomu jinému z jeho třídy –, mi řekl: „Závist je nejhloupější ze všech rysů lidské povahy, protože když s ní začneš, ničí jen Tebe.“

I proto svůj magazín FC už deset let zaměřuji na inspirování se konkrétními úspěšnými lidmi a jejich metodami. Nejsou to nadlidé. Prošli si tím, čím my všichni. Ale v jisté fázi přestali jen bořit a začali konečně stavět. Stavět svou lepší budoucnost. (Magazín FC Vám chodí automaticky do schránky v rámci programu FC Premium, jehož všechny výhody můžete pročíst zde).

Pozor: Vstupenky na setkání v pražské Lucerně jsou již beznadějně vyprodané. Omlouváme se.

© Petr Casanova