Občas chodím do škol povídat si s žáky o životě, o vztazích. Moje předměty mají zvláštní vztahy: Tolerance, Porozumění, Soucit, Naslouchání.

Tuhle mi jeden žák pověděl: „Vztahy jsou složité.“

Ne, nejsou. Vztahy jsou jednoduché. To jen lidé si je zbytečně komplikují.

Je to přece tak prosté:

  • Něco chceš vědět? Tak to řekni.
  • Něco Tě trápí? Tak se svěř.
  • Po něčem toužíš? Tak to sdílej.

Hlavně nemlč. Nedus to v sobě. Druhý je tu od toho. Pomůže Ti.

„A co když pomáhat nechce? Co když nekomunikuje? K čemu je takový vztah?“ namítla jedna žákyně.

Ukázal jsem na její mobilní telefon. „K čemu by byl Tvůj mobil, kdyby se s ním nedalo domluvit?“

Odpověděla: „Leda tak na hraní her.“

Přikývl jsem: „A přesně takové jsou vztahy, které nefungují. Dobré leda tak na hry.“

Proč jsem primitiv

Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, jsem primitiv. Jednoduchý člověk. Chci mít jednoduchý život, proto se snažím být upřímný, říkat to, co si myslím, a dělat to, co říkám. Chci být čitelný. Nechci konstruovat, natož lhát, protože kdo lže, musí si mnohem víc pamatovat a sám si velmi komplikuje život. Nemám rád hry ve vztahu. Chci se v druhém vyznat. Chci vymýtit domněnky v sobě i v druhém. Záleží mi na komunikaci.

Vím, že do vztahů vstupují zcela odlišní lidé. Já cítím bolest tam, kde ji druhý ještě cítit nemusí. Pro mě může být nevěra to, co pro druhého ještě není. Právě proto musíme komunikovat, abychom si navzájem neubližovali. Pro ubližování vztah není určen.

V knize Čtyři prány štěstí podotýkám, že důležité v komunikaci mezi partnery je slyšet i to, co nebylo řečeno. Vnímat partnera mezi řádky. Vnímat jeho energii, když je s něčím nespokojen, ale dál říká: „Vše je v pořádku.“ Nicméně samozřejmě mnohem lepší, než muset jen vnímat, je moci NASLOUCHAT, protože MLUVÍ.

Ano, tak jednoduchý je můj vztah:

  • Něco Ti vadí? Tak o tom mluv.
  • Něco Tě trápí? Tak to v sobě nenech zahnívat.
  • Něčeho se bojíš? Tak s tím bubákem pojď na světlo, spolu ho zabijeme.

Uzel a provázek

Přirozeně, i já jsem se byl zpočátku komplikovaný. Jako kluk jsem lhal, podváděl, pomlouval. A pak jsem se divil, kolik opravdových kamarádů jsem tím ztratil.

Mezi lidmi, kteří mi pomohli zprimitivnět, byl laskavý mystik Eduard Tomáš, čest jeho památce. Jednou mi před očima natáhl provázek a povídá: „Ten provázek je Tvůj život. Tento uzel je Tvůj problém. Co uděláš, abys provázek zbavil uzlu?“

„Rozvážu ho,“ vyhrkl jsem.

„A proč se tedy ve svém životě tváříš, jako že ten uzel není Tvůj, že to je cizí problém? Stane-li se to ve vztahu, Tebe napadne ten uzel raději ustřihnout, zbavit se vztahu, který Ti připomněl Tvůj problém. Ale Ty musíš uvažovat opačně: ten problém je SOUČÁSTÍ Tvého života. Půjdeš-li do jiného vztahu, ten uzel tam bude pořád dál. Ty musíš mít zájem na tom, aby Tvůj provázek byl bez uzlu, ale toho – jak správně říkáš – docílíš jen tak, že ho jednou provždy vyřešíš. Jen pak bude Tvůj provázek jednoduchý, bez uzlů.“

A já jsem pochopil, že když moje vztahy zanikají na přílišnou složitost, je to právě tím, že já tu složitost do vztahů přináším.

Tělo a vysvědčení

V knize Čtyři prány štěstí ukazuji, jak primitivní některé vztahy mohou být. Jak dokážeme milovat, když přestaneme ubližovat. Jak dokážeme uzdravovat, když přestaneme zraňovat. Jak se dokážou lidé posouvat, když je přestaneme odrazovat. Je to kniha o zjednodušení lidského myšlení. Protože co je přímočaré, je i efektivní.

Eduard Tomáš navíc říkal: „Kdykoli se trápíme, je to proto, že jsme si život právě udělali složitým. Tělo cítí rozpor mezi tím, co chceme, a tím, co zažíváme. Tělo nám vždy dává okamžité vysvědčení. Když se cítíme špatně, ztrácíme schopnost pracovat a myslet na cokoli jiného než na to, co se zkazilo. Tělo chce totiž změnu a jednoduchý život. Pak je šťastné.“

Chcete rozvázat uzel na svém provázku ve vztahu? Mám pro Vás jen osm jednoduchých návrhů, osm jednoduchých změn. Vedou k jednoduššímu životu, rychlejšímu poznání druhého a ušetření spousty promarněného času.

1. tip: Slova místo mlčení

Komunikace je cesta spojující dva body, v případě vztahu dvě osoby. Cesta se přitom dá zbudovat jedině kameny. Takovými kameny jsou slova.

Jako však každý nástroj, třeba nůž, musíme slova použít správně. I nožem je možné ukrojit si chleba z bochníku, ale také ho vrazit druhému do břicha.

Z kamenů můžeme stavět cesty, mosty. Ale také zdi. Záleží na tom, jakým způsobem kameny používáme. Správná slova staví cestu k druhému. Všechno ostatní vrší zeď – špatná slova i nemístné mlčení.

Nejsem principiálně proti mlčení. Někdy je ozdravné, někdy i po hádce prospěšné. Někdy totiž stojí za to postavit zeď, která vytvoří bariéru mezi námi a partnerem, a to proto, abychom se přesvědčili, že na druhé straně stojí někdo, kdo ji bude chtít zbořit.

2. tip: Otázky místo domněnek

Kde nejsou slova a informace, vznikají domněnky. Rozum, který nezná pravdu, si totiž „pravdu“ snaží vytvořit sám. Vymyslí si ji, dokreslí si ji, představí si ji.

Domněnky jsou subjektivní pravda, která má jen velmi zřídka něco společného s objektivní pravdou. Je to pravda jediného mozku, která nemusí být totožná se skutečností. Ale právě proto, že ji náš mozek vytvořil, věříme jí. Pro nás to pravda je.

Náš mozek je nástroj jako každý jiný. Musíme s ním umět pracovat, jinak nám může ublížit. Tak jako když na noži zaměníme čepel za střenku. Nebo nůž obrátíme proti sobě.

Hlava je záludná v tom, že cokoli v ní máme, tomu jsme schopni uvěřit. Cokoli si představíme, to je naše pravda a to se v naší mysli uskutečňuje. Budeme-li přesvědčeni, že máme nevěrného partnera, v našich očích takový bude.

Přinese-li nám květiny, pro žárlivou (neinformovanou) hlavu je to důkaz, že nemá čisté svědomí a byl nám nevěrný. Nepřinese-li nám květiny, pro žárlivou (neinformovanou) hlavu je to důkaz, že nás už ignoruje a je nám nevěrný.

Proto nesmíme dopustit, aby se v hlavě rozhostily domněnky. Proto se ptejme, svěřujme, naslouchejme, prostě komunikujme. Nedomnívejme se, že vidíme druhému do hlavy.

3. tip: Důvěra místo pochybností

Kde není důvěra, nemůže být vztah. Kde začíná pochybnost, končí důvěra.

Jak ukazuji na konkrétním příkladu v knize Čtyři prány štěstí, pochybnosti v člověku nemusejí být vytvářeny aktuálním vztahem. Pochybnosti jsou uzel na provázku jeho života. Dnešní pochybnosti mohou mít kořeny v předchozích vztazích nebo v dětství. Tam byla příčina, zatímco dnes se projevuje jen následek. Příklad: Byl-li otec nebo předchozí partner alkoholik, pak pouhé zvednutí sklenky s vínem v našem případě může v našem protějšku vyvolat obavu, že bychom také mohli být skrytými alkoholiky. Říká se tomu asociace – člověk si emočně spojí přítomnost s minulostí a je schopen od nás odejít jen pro iracionální náznak, aniž si uvědomí, že my nemáme s minulostí partnera nic společného a jsme jiní lidé než jeho otec nebo předchozí partner. Totéž se může týkat žárlivosti.

Pochybnosti, dané neuzavřenou minulostí, mohou zabít jakékoli budoucí vztahy. Proto je tak důležité naučit se důvěřovat. Důvěřovat znamená dát druhému šanci, aby nás zranil, a přitom věřit, že to neudělá. Pokud to udělá, byla to jeho volba, jeho rozhodnutí, jeho selhání. Není to důvod k naší frustraci, ale svým způsobem k naší vděčnosti. Čím dříve se člověk projeví a odhalí, tím více času nám ušetří. Nic neodhaluje tak rychle jako důvěra, kterou druhý zradí. Protože příležitost dělá zloděje.

4. tip: Činy místo slibů

„Už to neudělám. Už jsem se polepšil. Už Tě miluji.“ Hezké sliby. Ale to je vše. Je to jen forma, která se musí naplnit obsahem. A ten obsah dávají činy.

V knize Čtyři prány štěstí píšu, že láska není jen to, co říkáme nebo co cítíme, ale hlavně to, co děláme. Láska se jen neříká, ale koná. Láska není jen tvrzení, ale čin.

Ve skutečné lásce není třeba říkat, jak moc nám na druhém záleží, protože už z činů je patrné, jak moc je to pravda. Čin je důkaz. Čin je všechno. Sliby jsou nic.

Už Horacius řekl: Slovo dělá muže, ale čin dělá chlapa.

5. tip: Upřímnost místo lži

Lež je jako uzel. Kdykoli ji zamotáme do provázku vztahu, bude v něm. Stejně jako v našem způsobu myšlení.

Když dětem ve školách vysvětluji účinky lži, používám želatinové medvídky. Hodím je do skleničky s vodou a ukazuji, jak v ní bobtnají. Lež je nejhloupější způsob přístupu ke vztahům, kterého se dopouštějí špatní počtáři. Jedna lež totiž dokáže znehodnotit všechny pravdy – minulé, přítomné i budoucí. Navíc důvěru dokáže zničit v jediné sekundě. Ale zpátky ji obnovit trvá člověku roky i věčnost.

Lhaní vyjadřuje: Nestojíš mi za upřímnost. Naopak upřímnost neznamená říct v každém okamžiku to, co si myslíme („Dnes Ti to opravdu nesluší“), ale když už něco řekneme, musí to odpovídat skutečnosti.

Ale pozor, upřímnost se nerovná pravdě.

6. tip: Mlčení místo zlého slova

Pravdu máme v hlavě. Byť by to nebyla objektivní pravda, pro nás to pravda je. Třeba: „Jsi mizera.“ „Nenávidím Tě.“ „Chci, ať umřeš.“ Subjektivní pravda je totiž často podbarvená emocemi. Je to tím, že momentální pocity vytvářejí momentální myšlenky.

Kdybychom druhému VŽDYCKY řekli to, co si myslíme, mohli bychom způsobit hodně bolesti. A já dodám: ZBYTEČNÉ bolesti, která by nás samotné pak mohla mrzet. Proto bychom měli vážit slova – zda stavíme most, nebo zeď. Zda slovo podáváme, nebo po druhém házíme. Slova se sice zdají jako nic, ale ve skutečnosti mají obrovskou energii. Dokážou člověka povzbudit, zachránit, zvednout, ale také ho zničit.

Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, zlé slovo je jako hřebík, který emotivně zatlučete do dřeva. Časem to můžete chtít vzít zpět. Myslíte si, že slovo lze snadno odvolat. Fajn, tak zkuste vytáhnout hřebík ze dřeva. Užasnete. Po každém hřebíku zbude ve dřevě otisk. Tak jako v člověku po zlém slově.

Přemýšlejme o svých otiscích v druhých lidech. Používáme-li už slovo, ať je dobré. Jinak raději mlčme.

7. tip: Sdílení místo sžírání

Ve dvou jsme silnější mimo jiné proto, že vztah je o sdílení. Sdílená radost je dvojnásobná, sdílená bolest je poloviční.

Mnoho lidí je o samotě nešťastných proto, že nemají s kým sdílet. Problém je, že k pocitu samoty není třeba, abychom byli sami. Mnozí lidé se cítí sami ve vztahu. Říká se tomu osamělost. Osamělost je pocitová samota vedle někoho druhého.

Třeba vedle někoho, kdo si na nás nedělá čas – pak je s ním nemožné cokoli sdílet.

Nebo vedle někoho, kdo nás neposlouchá – pak je nemožné sdílet. Můžete být funkčním vysílačem, ale máte-li vedle sebe vypnutý přijímač, pak je Vaše vysílání marné.

Osamělost vzniká i vedle někoho, kdo zapomíná na nejdůležitější bod:

8. tip: Řešení místo utíkání

Eduard Tomáš to jasně řekl: Problémy jsou uzly na provázku. Utečeme-li od provázku, uzel nezmizí. Neseme si ho totiž ve svém myšlení.

Budou-li lidé své problémy řešit, neznamená to, že problémů bude méně. Problémy NAŠTĚSTÍ budou vždycky. Ale přibude lidí ochotných řešit je.

Proč píšu naštěstí? Protože opravdového partnera, stejně jako přítele, nepoznáme ve chvílích, kdy se všechno daří, ale naopak tehdy, když přijdou problémy. Pak pochopíme velmi rychle, co je zač. A začneme být za problémy vděční.

Nejsilnější vztahy nejsou bez problémů. Jsou v nich jen lidé, kteří umějí problémy spolu řešit. Jsou tak jednoduší, že si vztahy nekomplikují. Jdou přímočaře k cíli. Kvůli sobě. Kvůli druhému. Kvůli dětem. Ukázat jim příklad, že to jde.

Že těch osm změn není tak složitých? Zvládne je každý. A stojí to za to: Vždyť: Zmizí domněnky! Zmizí zbytečné trápení! Zmizí falešní lidé, kteří se rychle odhalí!

© Petr Casanova