Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Všimli si, že svět funguje na párovém principu?

Je dobro a zlo, teplo a zima, život a smrt, štěstí a žal…

Příliv střídá odliv, noc střídá den, na změně pracuje náš dech i tep, sama změna je život.

Dokonce i když se člověk sám prohlédne v zrcadle, vidí dvojice – uší, očí, nosních dírek, dvě čelisti, pokaždé dvě končetiny, dvě poloviny srdce i dvě hemisféry mozku.

Proč bychom tedy zrovna my neměli mít někde svou polovinu, která svými přednostmi vyplní naše nedostatky, a naopak? Proč bychom zrovna my neměli s někým vytvořit téměř dokonalý jin a jang?

Když jsme před lety vytvářeli naši seznamku WithYou.cz, pro ty z vás, kteří se chcete poznat s jinými čtenáři, upozorňoval jsem, že životní vztah nepadá z nebe, ale vytváří se. Dnes mi přišel tento dotaz: „Petře, čtu Vaši knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem a zaujala mě část o spřízněných duších. Je podle Vás možné potkat spřízněnou duši, a přesto zjistit, že s ní nemůžeme být?“

Problematika času

Samozřejmě je to možné. Protože všechno svůj správný čas. A tohle musím vysvětlit.

Víte, člověk si vymyslel čas ve smyslu názvu dní a měsíců. A tak klidně říkáme, že v pondělí není správný čas, ale v úterý bude správný čas. Ale tak to ve skutečném světě nefunguje. 

Správný čas nastává tehdy, když jsou pro něco naplněny všechny podmínky. Proto konkrétně na Vánoce nemusí padat sníh, protože spojení bílé Vánoce si vymyslel člověk. Příroda neví, že by zrovna takzvaného „24. prosince“ mělo být nasněženo. Proto také může být teplo i jindy než v takzvaném „létě“ a příroda kvést i mnohem dříve nebo později, než by čekal člověk, protože příroda nečeká na to, až bude správný čas podle člověka, podle jeho ortodoxního kalendáře.

Proč o tom mluvím? Protože tento zlozvyk musíme dostat ze své hlavy i tehdy, když mluvíme o spřízněných duších.

My je potkáváme vždycky ve správný čas, ale ten správný čas nemusí znamenat to, že spolu už musíme být a zůstat. Naopak, často se potkáme právě proto, abychom spolu být nemohli. Zkrátka: Aby to jednoho z nás nebo případně oba velmi mrzelo a museli jsme něco změnit, v něčem se překonat, posunout. To je účel toho takzvaně předčasného setkání, budu-li mluvit v lidských pojmech. Ve skutečnosti nic „předčasného“ není, všechno se děje ve správný čas.

Existují tři důvody, respektive tři typy spřízněných duší, jež potkáváme v takzvaný nesprávný čas, ale ve skutečnosti, jak záhy pochopíme, ve správný čas, aby se duše opravdu mohla stát doslova spřízněnou a vztah naplnit.

Prvním případem je SUROVÝ DIAMANT.

Kdo někdy viděl diamant, který se právě vytěžil ze země, ví, že to nemusí být žádný dokonale blyštivý drahokam. Často je to docela přehlédnutelný „ošklivý“ kamínek, z něhož se diamant, přesněji briliant, teprve musí vysochat, vybrousit. Briliant je brus, 57 přesně specifikovaných plošek, které rozzáří uvnitř toho kamene takzvaný oheň. To znamená k tomu, aby se surový diamant stal opravdovým drahokamem, je zapotřebí hodně práce. Totéž platí o člověku.

Každý z nás má svoji životní cestu. A nejen to. Každý po té své cestě postupujeme podle sebe, své vůle nebo pohodlnosti. A tak se nemusíme potkávat tehdy, když jeden z nás chce. Zkrátka, někdo dokáže na své cestě nejen dělat chyby, ale také vidět je, opravovat je, prostě rychle se obrušuje a zlepšuje, a někdo jiný zase na své cestě chyby, které dělá, nechce vidět, tedy nic neopravuje, neobrušuje se a zůstává pořád tím surovým diamantem. Jinak řečeno: Nevyvíjí se.

Proto se může přihodit, že potkáte člověka, který má z Vašeho pohledu všechno pro to, abyste s ním byli šťastní, jenom jedno ne – není dostatečně vyvinutý. Tedy neváží si Vás, přehlíží Vás, poškozuje Vás. Z jeho pohledu Vy nemáte nic, aby s Vámi byl šťastný. Důvod? Potkali jste ho „příliš brzo“, možná pár let předtím, než mu dojde, kdo jste, jak ho milujete, co vůbec láska je. Že nemá hledat chyby předně v druhých, ale předně v sobě, protože na sobě může pracovat, obrušovat se, a pak může být konečně stejný briliant jako Vy – rozvine se, ocení sebe, ale taky Vás. Z jeho pohledu ovšem „příliš brzo“ není. To, že Vás potkal právě teď, mu má pomoci, aby sebou pohnul: aby Vás ztratil a postupně prozřel, a tím se motivoval k tomu, aby „Vás dostihl“.

Zkuste si představit čerstvě vytěžený diamant, zdánlivě ošklivou horninu, které vadí, že nemá u druhých stejnou hodnotu jako briliant. Křičí: „Jsem v podstatě stejný diamant jako tamhlety nádhery ve výloze drahého klenotnictví.“ Ale nechápe, že ty vystavené brilianty už podstoupily nějaký proces, nějakou proměnu dlouhodobým obrušováním, ale on ještě ne, a tak – když to převedu zpátky do vztahu – prozatím nerozumí, proč si například na Vás má dělat čas i tehdy, když to pro něj „není pohodlné“, proč má řešit problémy, i když „je to pracné“, proč má dělat kompromisy, i když „je to náročné“, zkrátka proč má sám sebe obrušovat ve vztahu, a že tím obrušováním nic neztrácí, naopak získává. Získává na vztahové hodnotě.

Druhým případem je DVOJPLAMEN nebo také dvojitý plamen.

To potkáme někoho, kdo úplně splňuje naši představu, vidíme se v něm. A to je ten problém.

My se v něm vidíme, to znamená my v něm vidíme sebe. Myslíme si, že potřebujeme k sobě někoho stejného, jako jsme my sami. Jenže takový vztah může naopak vyvolávat velké pnutí, zbytečné napětí. Bizarní příklad: Budu strašně na peníze. A tak se vidím v dívce, která je taky strašně na peníze. Jen ona přece dokáže ocenit, jak moc vydělávám. Jen ona je šťastná, když zůstávám do noci v práci. Jen ona bude se mnou, jako strýček Skrblík, počítat vydělané peníze. Jenže: Když ta dívka bude na peníze, tak mi ty peníze bude brát a utrácet. A já jsem na peníze. Takže to bouchne: Co mi bereš peníze? Ty jsou moje, Ty nic nevyděláváš, jsi nula, zlatokopka. A ta dívka na mě kouká a diví se, protože jsem si právě takovou vybral. Ona je přece jako já!

Dvojplamen, což je mimochodem poměrně široký vztahový pojem (detailněji rozebírám v knize Protože) často vytváří dojem spřízněné duše. Ve skutečnosti je to pouze náš zrcadlový obraz. A může mít různou podobu. Třeba to může být o 20 let mladší obraz dívky, takové, jakou jsme si před těmi 20 lety přáli. Ale ta dívka, řekněme 18letá, má samozřejmě typické vlastnosti 18leté dívky. Tehdy, v mých 18 letech, by se mnou byla plně kompatibilní, proto jsem ji chtěl, dnes už ale se mnou kompatibilní není. Dnes jí nemusím už tolik rozumět nebo ona mně – v hodnotách, v tempu života. Takže na jednu stranu pro ni hořím a na druhou mě spaluje. Proto dvojplamen.

Třetím typem spřízněné duše, se kterou nejde být, je takzvaná MISTROVSKÁ DUŠE.

Je to někdo, koho jsme už v minulosti, i ve velmi vzdálené minulosti, potkali, ale máme s ním nevyřízené účty. Respektive on s námi. Jinými slovy: Něco mezi námi je potřeba vyčistit, vrátit. Tady vidíte, jak naivně uvažujeme o čase – správný čas se děje bez ohledu na lidský kalendář, dokonce i nad rámec jednoho lidského života. Mistr je někdo, kdo přichází vyčistit naši karmu. Kdo četl mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, patrně zná základní pravidlo karmy: Nikdy nepochopíš, co způsobuješ druhým, dokud druzí neprovedou totéž Tobě.

A tak můžeme dostat příležitost se znovu potkat dokonce s tou samou bytostí. Potom se často stane totéž co tehdy, jen v opačném gardu. Tentokrát například my vzplaneme zamilovaností, nevysvětlitelnou a šílenou, k nějaké bytosti, která nás následně vypeče. Doslova vypeče. Jako by nás strčila do trouby, abychom jako buchta došli – došli k poznání, co bychom už nechtěli nikdy znovu zažít. A tudíž co bychom ani nechtěli nikdy udělat někomu druhému. Protože teď konečně, po této karmické zkušenosti, se dokážeme vcítit do člověka, který to poznal.

Být odmítnut tím, koho milujeme. Být opuštěn tím, bez koho nemůžeme žít. Prostě být posunut na vyšší úroveň vědomí, pochopit, co jsme předtím neviděli. To je příběh této mistrovské duše.

Jak vidno z tohoto mého podcastu, spřízněných duší, když už o nich mluvíme, můžeme v životě potkat víc. V dnes uvedených případech se mluví rovněž o karmických duších, protože setkání s nimi zásadě mění karmu – naši nebo jejich, to znamená polepšujeme se my, nebo druzí. A tím víc potom dokážeme ocenit skutečně životní spřízněnou duši, někoho, kdo posléze přijde – kdo nám rozumí, komu rozumíme my; kdo nás miluje, koho milujeme my; kdo přichází k nám ve správný čas, tak jako my ve správný čas k němu. Najednou je to někdo, s kým jsme rychle plně kompatibilní. A díky uvedeným zkušenostem si pak takové spřízněné duše vážíme o to víc.

Samozřejmě se může stát, že je tou skutečně životní spřízněnou duší i někdo z těch předešlých typů spřízněných duší. A podotýkám, že znovu nevadí, že je nepotkáme „hned“, ale ve správný čas. To znamená čas, který je správný podle života, ne podle našich dojmů nebo představ.

Ostatně, znáte to pořekadlo: Když chcete Boha rozesmát, řekněte mu své plány do budoucna…

  • Řešidlo je seriál mých podcastů, ve kterých každý všední den odpovídám na nejčastější otázky, jež mi posíláte. Řešidlo můžete poslouchat v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts, kde si můžete navíc zakliknout odběr, takže Vám neuniknou žádné nové epizody. Nebo lze poslouchat v přehrávači na této stránce, kam díly přidáváme.
  • Všechno o mých knihách najdete ZDE. Kromě podcastů dělám i pravidelná živá vysílání, středeční pro soukromou skupinu (členové FC Klub a FC Premium, členství získáte ZDE) a nedělní pro širokou veřejnost přímo na facebookové stránce FirstClass.cz (na ní jsou záznamy k možnému zpětnému zhlédnutí).

© Petr Casanova