Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Vážení a milí, prozradím Vám tajemství: Život je jako kniha. Má mnoho kapitol. A jen proto, že momentálně procházíme nějakou špatnou, neznamená to, že taková je celá kniha. Třeba právě naopak tím víc oceníme krásnou kapitolu, která přijde vzápětí.

Často od Vás slýchám námitku: A co když jsou to jen slova a ve skutečnosti to tak nebude?

Vážení a milí, dnes s Vámi tedy budu sdílet typický příběh. Pochopíte, proč mi tolik záleží na Vaší naději. Proč chci, abyste v nejtemnější fázi a v nejnižším bodě dna nepřestávali věřit v obrat – protože ten obrat přijde. Pak pochopíte, proč to NEMĚLO vyjít s někým předchozím. Protože vždycky čeká někdo lepší.

O partnerských vztazích jsem napsal pět knih. Víte ale, že nezůstávám jen u autorství. Více než 300 000 fanoušků na Facebooku a milion pravidelných čtenářů se mě průběžně dotazuje na své konkrétní situace. Čtu okolo 300 příběhů denně, to je 9000 příběhů měsíčně, více než 100 000 příběhů ročně. Takže už něco vím o tom, jak vypadá průchod údolím neštěstí i co čeká člověka, když to neštěstí skončí.

Každý všední den odpovídám na nejčastější otázky, které mi píšete. Tentokrát volím téma Proč pořád brečím a chci zpátky toho, kdo mi ublížil? a konkrétně vybírám následující příběh:

„Petře, často Vám lidé říkají, že Vaše živá vysílání jsou jako modlitby a Vaše knihy pro mnohé znamenají bibli, ale já musím jít ještě dál. Vaše knihy mi zachránily život. Zůstala jsem sama na dítě, které jsme si vysnili, a když se narodilo, on odešel k jiné. O dítě nemá zájem, ptala jsem se: Proč jsem ho vůbec přiváděla na svět? Jak to, že si neuvědomuje, co všechno jsem musela podstoupit? Proč mi nedokáže ani poslat peníze? Kvůli tomu všemu jsem už chtěla vylézt na parapet okna a skočit. Ale pak mi kamarádka začala posílat Vaše články, které mi naplnily oči slzami, protože byly přesně o mně. A o tom, že všechno dobře dopadne. A pak mi koupila i knihu Cítit rozumem, myslet srdcem. Já jsem snad nikdy nepřečetla žádnou knihu. Ale u téhle jsem proležela celé noci. Začala jsem všemu rozumět, odpustila jsem mu, konečně jsem se usmívala, a díky Vám našla člověka, který teď se mnou je, který je mým andělem. A jak často píšete, že nevěříte na náhody, ani já nevěřím. A myslím si, že jste ho za mnou poslal Vy. Vůbec mě neznáte, a přitom jste mi zachránil život. I mé holčičce. Jenom jedno nechápu, Petře: Proč jsem tak dlouho brečela a chtěla zpátky někoho, kdo mi tolik ublížil?“

Proč ztrácíme tolik času nad mrtvým vztahem?

„Když zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout.“ Pořekadlo indiánů z kmene Krí

Já si nejprve trochu otřu slzy, protože takové zprávy jsou na srdíčko, a zkusím promluvit nejen k Vašemu rozumu, ale k rozumu každého člověka, který je dosud v té předchozí fázi, tedy ještě nemá po svém boku lepšího partnera, který by mu umožnil pochopit, proč to nemělo vyjít s tím předchozím, respektive zatím ani nevěří, že by takového lepšího partnera mohl někde potkat.

Bolest způsobená odchodem milovaného člověka vytváří emoční zranění. Emoční = citové. To je mnohem těžší než zranění fyzické. Na fyzické zranění, třeba rozbité koleno, můžeme přiložit náplast, zlomeninu nohy můžeme zafixovat, ale na citové zranění žádná náplast neexistuje a dlaha na zlomeninu srdce prostě neexistuje. A to kvůli všemu, co jsem popisoval v nedávném podcastu o tom, jak po všech špatných zkušenostech uvěřit v lepší příště.

Být odmítnut milovaným člověkem je z emočního hlediska bolestivější než jeho smrt. Jak je to možné? Protože když milovaný člověk odejde, každý den žijeme s vědomím, že řešení naší bolesti existuje, že naděje pořád je, a to je šílené, pokud zároveň víme, že ten druhý by se MOHL vrátit, ale on NECHCE. Že ten jediný, kdo naši bolest může zastavit, je současně ten jediný, kdo tu bolest způsobuje.

Toto RACIONÁLNÍ uvědomění („On mě nechce, nestojím mu za to!“) spojené s emoční bolestí vytváří proces snižování sebehodnoty. Jinak řečeno: To, že se milovaný člověk nevrací, v nás vyvolává pocit, že pro něj nejsme dost dobří, aby se vrátil. Že za nic nestojíme, potažmo že nás možná nebude chtít ani nikdo jiný. Vlastně po nikom jiném ani netoužíme, respektive pro nás „nemá smysl“ po někom jiném ani toužit, protože ten člověk, který nás opustil, dal přece jasně najevo, že jsme NEDOSTATEČNÍ. A dokud se nevrátí, tak to touto logikou znamená, že nedostatečnými zůstáváme.

Proto tolik lpíme na tom, aby se ZROVNA ON vrátil. A proto se stane, že i když se s někým tak trochu naschvál vyspíme nebo to s někým jiným překotně zkusíme ve vztahu – honem rychle ať se vyléčíme! –, stále máme v srdci toho předchozího. Protože on je pomyslná autorita, která rozhoduje o naší hodnotě, o našem štěstí. Ano, my jsme mu dali tuto pravomoc, aby určil, zda za něco stojíme (pak s námi ale musí být), nebo za nic nestojíme (pak s námi není). A proto také, dokud se nevrací, myslíme si, že náš život může být jenom horší, než byl, že ho určitě nezvládneme, že se bez tohoto člověka smysluplně žít nedá. A to všechno jsou lži, protože jsou to iracionální myšlenky, vyvolané tou EMOČNÍ bolestí, rozhodně ne rozumem.

Rozum přece ví, že jestliže někomu nejsme dost dobří, tak život bez takového člověka, který si nás neváží, bude jen lepší, že bez člověka schopného nás kdykoli opustit, dokonce s dítětem, je mnohem snazší žít. Jinak řečeno: Jestli Vám opravdu akutně chybí někdo, kdo Vás je schopen opustit, já Vám s radostí pošlu takových lidí, kolik chcete. Já jsem takovými zásoben! Vnímáte tu nelogičnost? Vám nechybí člověk, který si Vás neváží, který od Vás kdykoli s lehkým srdcem odejde. Vám chybí člověk přesně opačný. Který si Vás váží, který neodejde.

Průchod peklem

A to je problém emoční bolesti. Jitří v nás emoce, které nejsou racionální. Tudíž se chováme jako bez rozumu a chceme zpátky někoho, kdo nám ublížil. Dokonce kvůli tomu brečíme a prosíme: Už se mi vrať, už mi zase ubliž! Chybí mi to!

Už chápete? Vy nepotřebujete toho samého člověka. Vy potřebujete JINÉHO.

A to hlavní, co potřebuji já od lidí, s nimiž komunikuji v programech FC Klub nebo FC Premium a kteří momentálně procházejí peklem, je to, aby hlavně nepřestávali jít dál. Já vím, že to bolí. Oheň v pekle pálí, strašlivě pálí, ale taky očišťuje. Oheň vypaluje jizvy, ale to nejsou znamení slabosti, ale znamení síly, připomínky všeho, co jste zvládli překonat, přežít. Jsou to mementa, kdo Vám ty bolesti způsobil a jak. A ani jedno už nedopustíte zopakovat, pokud si pamatujete, kdo a jak to udělal.

Tazatelka píše, že na náhody nevěřím. Náhody opravdu neexistují a zázraky se opravdu dějí. Ale tím zázrakem je lidské jednání. Trpělivost člověka, se kterou doslova trpí (trpělivost je od slova trpět), jeho schopnost jít dál i v těžkostech a to, že dojde do lepších časů, nic z toho není náhoda. Poslechněte si můj podcast o očkování v lásce. A pamatujte si: Jestliže zažijete něco špatného, už to nikdy nebudete chtít dopustit znovu. Tudíž Váš život musí být jenom lepší. Ale ne náhodou. Ten zázrak spočívá v tom, že už to znovu nedopustíte.

Je běžné, že po špatné zkušenosti přijmete do vztahu lepšího partnera. Po ďáblovi že potkáte anděla. Ne proto, že by se kolem Vás už žádní ďáblové nepohybovali, ale proto, že ďábla už podruhé nechcete. A andělé, kteří do vztahu s Vámi vstupují, většinou dobře vědí, že si jich lidé, kteří měli tu čest žít s ďáblem, váží o to víc.

A proto: Jestliže dnes brečíte pro někoho špatného, jednou se budete divit, jak jste se pro někoho takového mohli tolik trápit. Ale ono to mělo svůj smysl, víte? Nebýt trápení se pro někoho špatného, nevážíme si následného NEtrápení se po boku někoho lepšího…

Doporučené čtení k tématu:

Další podcasty můžete poslouchat ZDE.

© Petr Casanova