Michael hledí na svého potomka, který je ve věku, v jakém byl on, když ho zasáhla krutá diagnóza.

Věříte na zázraky? Myslím zázraky, které vyvěrají z neochvějné lidské víry a touhy žít.

Nebo jste ještě nepoznali moc myšlenky? Ještě nevíte, co dokáže silná lidská představivost, naděje umocněná vizualizací?

Když jsem tvořil nové vydání magazínu FC Jak funguje představivost o všem bohatství, které je skryto v lidském myšlení, měl jsem před očima i příběh tohoto muže. Pokud rozumíte anglicky, můžete kliknout na video – svůj život Vám popíše v pouhých 7 minutách, přitom velmi silných.

A pokud anglicky úplně nerozumíte, čtěte, prosím, dál příběh zázraku v běžném lidském životě.

Jak se probojovat nejtěžším obdobím – pouhých 7 minut života v kostce

Naděje

Michael Crossland je Australan. V jedenáctém měsíci života mu diagnostikovali neuroblastom – zhoubný nádor, napadající centrální nervový systém, a to v mezním stadiu čtvrtého stupně. Lékař pověděl mamince: „Nemůžeme nic dělat. Odneste si chlapečka domů a umožněte mu, aby těch pár posledních měsíců, které mu v životě zbývají, prožil s rodinou.“

„Ale každý člověk,“ namítá Michael, „přece má možnost volby. A tyto volby, které činíme den co den, dokážou změnit naši budoucnost.“ A právě to si opakovala jeho maminka.

Proto lékaři položila jedinou otázku: „Nechci vědět, jak vysoká je pravděpodobnost, že můj syn zemře. Chci vědět, jak vysoká je pravděpodobnost, že může přežít.“

Uvažovala takto: Přece musí nějaká, byť sebemenší, naděje být! Vždycky je přece naděje…

A opravdu byla – podle lékaře čtyři procenta!

Chtěli byste vykřiknout: Jenom čtyři procenta? Ale ne tak Michaelova maminka.

My všichni obvykle řešíme, jestli „naše sklenka“ je z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná. Michaelova maminka tak odcházela z nemocnice se sklenkou, která pro někoho byla z 96 % prázdná. Ale ona se na ni dívala opačně. Pořád žila tou 4% nadějí. „Maminka,“ vzpomínala Michael, „vždy říkala, že kromě LÁSKY je NADĚJE tím nejsilnějším slovem.“

Víra

A tak hledala informace pro zvýšení té naděje. Dozvěděla se, že jeden doktor přiletěl z Ameriky s látkou zvanou DTIC. V Austrálii hledal 25 dětí, postižených právě neuroblastomem, na nichž by DTIC otestoval. Michaelovu maminku důrazně upozornil, že preparát zkoušeli dosud jen na zvířatech. Ale – BYLA V TOM NADĚJE.

Michaelova maminka nakonec učinila rozhodnutí, že její synek se stane jedním z těch 25 dětí.

„Vyprávěla mi, že mi ten zkušební lék začali podávat jedno úterý v devět ráno. Během prvního měsíce postupně zemřelo dvacet z těch pětadvaceti dětí. Devadesátý den podávání preparátu zemřelo v pořadí čtyřiadvacáté. Moje maminka viděla, jak nemocniční zřízenec pokaždé přijde, zazipuje další vak s dětským tělíčkem a odváží ho pryč. Každý den se jí opakovaně ptali, jestli mi opravdu dál chce podávat ten přípravek – každý den to bylo její rozhodnutí.“

Načež Michael podotýká, aby to uvědomění nikdy nezapadlo: „Lidé, patříte, podobně jako já, mezi šťastné. Ne proto, že jsme naživu. Ale proto, že nikdo z nás nikdy nemusel být v její kůži. Maminka to měla strašně těžké. Musela svému dítěti den co den podat ten neznámý preparát, o kterém věděla, že zabil do té doby každé dítě, které jej požilo.“

Zázrak

Sedm let strávil Michael v nemocnici, než ho byli ochotni propustit domů. Když tak učinili, jeho maminka opět slyšela katastrofický scénář: „Váš syn nikdy nebude moci chodit do školy, dělat žádný sport, bude odkázaný na pobyt doma, a pokud se dožije puberty, bude to zázrak.“

„Ale moje maminka věřila na zázraky,“ zdůraznil Michael. A podotýká, že mnoho lidí si „zázrak“ představuje jako dar shůry. Ve skutečnosti tím zázrakem může být rozhodnutí, „obyčejný“ čin.

Vzpomínka na nemocnici

„Moje maminka vždy věřila, že zázrak je spojený s touhou. Že pokud po něčem opravdu hodně toužíme, může se stát ,zázrak‘. A tak se snažila ve mně v první řadě rozpálit nějakou touhu.“

Jak postupovala? Michael vzpomíná, jak maminka koupila dětskou rukavičku a míček, obojí se suchým zipem. Rukavičku mu jako malému navlékla na ruku a míček házela přímo do dlaně. A pořád zvětšovala vzdálenost. „Začalo mě to bavit. A pak, jako kluk, jsem jí řekl, že mám sen – jednou být baseballistou a hrát v Americe.“ A dodává: „Lidé v Austrálii se mi smáli. A já jsem si všiml, že cizí lidé Vám nikdy neřeknou, co dokážete, vždycky jenom to, co nedokážete. Přitom já jsem byl rozhodnutý udělat všechno, co je v mých silách, abych svůj sen uskutečnil.“

Touha

Lékaři věděli, proč malému Michaelovi nedoporučují sport. Byl zesláblý.

Ačkoli se snažil zesílit, tělo se bránilo, vypínalo. „Ve dvanácti jsem měl první srdeční záchvat. Pak infekční mononukleózu, pak bakteriální meningitidu. Lidé mi pořád říkali, že to nedokážu. Pro mě to ale znamenalo vyvinout ještě větší úsilí, abych nejen je, ale i sebe přesvědčil, že dokážu hrát baseball. Bylo mi sedmnáct, když jsem v USA podepisoval profesionální smlouvu.“

„Nikdy nebude moci sportovat,“ říkal lékař Michaelově (uprostřed) mamince.

Jenže život, jak říká Michael, je jako horská dráha.

Jako srdeční tep.

Nahoru a dolů.

„Za rok jsem hrál ve Phoenixu. Při odpalu jsem se zhroutil a probudil jsem se až za tři dny. Řekli mi, že jsem měl další srdeční záchvat a že se mám vrátit domů. Moje kariéra skončila.“

Bylo mu osmnáct let a jediná touha, ke které ho maminka vedla odmala, se rozplynula. Zázrak zdánlivě zmizel. Vrátily se těžké stavy. „Měl jsem strašnou depresi. Jediná myšlenka byla: Život není fér. Každý večer jsem se modlil za to, abych se ráno neprobudil. Nechtěl jsem po Bohu nic víc, než ať si mě vezme. Pokaždé jsem se ráno zase vzbudil. Muselo to mít nějaký smysl…“

O tom, jak si s námi „hraje“ život, jak nás místy zkouší a cvičí, je moje kniha Čtyři prány štěstí. Michael nezapomene na maminčina slova: „Synku, nikdy nezáleží na tom, kolikrát padneš, ale kolikrát vstaneš – tahle její filozofie určila kvalitu mého života. Rozhodla o tom, že stále žiju. A tak jsem se i po dalším z těch pádů rozhodl vstát.“

Úspěch

Šel na pracovní pohovor do banky. Vzpomíná, že proti němu usedl zkušený muž a představil se: „Jsem Tom. Jsem CEO této banky. Promluvme si. Michaele, kde chceš být za pět let?“

Tradiční otázka při přijímacím pohovoru.

Ale Michaelovi ji ještě nikdo nikdy nepoložil.

Neznal pětiletý výhled. Copak mu někdy někdo nabídl jinou perspektivu než blízkou smrt?

Přál si, aby se už nikdy neprobudil. Pak ho napadlo nalézt jinou touhu.

„Neměl jsem představu, co odpovědět. Ale vzpomněl jsem si, jak mi máma říkala: ,Synu, vždy se dívej nahoru a miř na Měsíc, protože i když třeba mineš, skončíš mezi hvězdami.‘ A tak jsem řekl upřímně: ,Tome, za pět let chci sedět na Tvém místě.‘ Nebyl jsem zkušený. Nevěděl jsem, že se tohle nemá říkat, že nadřízení mají rádi ambiciózní zaměstnance, ale ne až tak. Nenáviděl mě za to. Vyhodil mě za to. Ale já dostal důvod na sobě pořádně pracovat. A opravdu jsem byl za rok nejmladším bankovním manažerem v Austrálii, za dva roky nejmladším regionálním, za čtyři roky nejmladším v jedné z největších finančních společností na světě. Ve třiadvaceti letech jsem měl šest set podřízených a vedl jsem sto dvacet bank po Austrálii a Novém Zélandu.“

Vydělal spoustu peněz. Přesto říká: „Úspěch je nemateriální hodnota. Něco, co nedostáváte od světa, ale naopak co dáváte světu. Úspěch je dělat svět lepším místem, než do jakého jsme se narodili. A mně se to povedlo jen proto, že jsem měl odmalička vedle sebe inspirující, silnou a milující bytost – svou maminku.“

Všechno bude v pořádku, mami

Michael to své mamince hned dvakrát vrátil.

Poprvé, když vzal velkou růžovou stuhu a ovázal s ní dveře nového domu, který mámě pořídil. „Je velký dar moci druhému nějak oplatit to, že se pro něj v životě tolik obětoval. Maminčina reakce? Na její tváři vyvolalo úsměv to uvědomění, že jsem jí najednou připraven pomoci.“

A podruhé jí to vrátil, když si vzpomněl na příhodu ze svých sedmi let. „Poprvé mě propouštěli z nemocnice domů. Přes záclonu na dělicím skle jsem viděl, jak doktor promlouvá k mamince. Nevěděl jsem, co jí říká, že jí sděluje: ,Váš syn nikdy nebude moci chodit do školy, dělat žádný sport, bude odkázaný na pobyt doma, a když se dožije puberty, bude to zázrak.‘ Když maminka pak přišla k mé postýlce a já se ptal, co lékař říkal, pravila: „Synku, všechno bude v pořádku.“

Když měl Michael ve dvanácti letech srdeční záchvat a lékař apeloval na maminku, že její syn nikdy nesmí profesionálně sportovat, ona opět na synův dotaz, co tedy doktor říkal, odvětila: „Všechno bude v pořádku.“ Nikdy mu nevzala naději, touhu, rozhodnutí porvat se o zázrak.

Nedávno jsem dostal šanci mamince tyto laskavosti oplatit. Lékař objevil čtyři nádory v mém hrtanu. Svou manželku jsem nikdy neviděl tolik plakat. Lékař mi upřímně řekl: ,Michaele, je mi líto, ale už ani zítřek Ti nezaručím.‘ Mě to neděsilo, je přece normální, že nikdo nemá zaručený zítřek. Život není o počtu dní, ale o tom, čím tyto dny naplníme – zda žijeme hodnotný život.“

„I kdyby neměla víra ovlivnit počet dní, které mi budou dány, život s vírou je lepší než bez ní.“

Když se po vyšetření vraceli autem s manželkou domů, volala Michaelovi maminka.

„Co říkal doktor?“ zajímala se.

Michael se usmál: „Všechno bude v pořádku, mami.“

A měl pravdu. Nedávno oslavil 35 let. Říká ale, že věk je jen číslo. Beztak tu jednou nebudeme a všechno, co můžeme prožít a užít si, je jen TEĎ. „Uvědomujme si, že jsme požehnáni každým objemem vzduchu, který ještě teď můžeme vdechnout; každou příležitostí žít, kterou ještě teď máme. Proto i dnes udělejme něco, na co můžeme být hrdí, protože jednou URČITĚ přijde den, po kterém už žádný zítřek nebude,“ podotýká Michael Crossland.

Jak Vám mohu pomoci?

Dělá Vám problém žít v přítomnosti, netrápit se maličkostmi? Potřebujete pomoci s úzkostmi, stresy, projasnit svůj vnitřní svět? Využijte knihu Čtyři prány štěstí. Objednat si ji můžete ZDE.

100stránkový magazín o vizualizaci Jak funguje představivost získáte ZDE. Zasíláme jej v rámci programu FC Premium, který obsahuje i všechny výhody FC Klubu (čtení speciálních klubových článků, členství v uzavřené facebookové skupině, soukromou komunikaci se mnou).

© Petr Casanova