Lidé mají hodně společného s květinami.

I jeden ke druhému přistupujeme jako ke květině.

Teď nemluvím o lidech, kteří po druhých šlapou. Ti květiny nemilují.

Mluvím o lidech, kteří říkají, jak květiny milují. I to slovo „Miluji!“ má ale dvojí význam.

Někdo miluje květiny natolik, že je trhá, uzavírá doma, pomalu zabíjí.

Skutečně milovat květiny ale přece znamená zalévat je, těšit se z toho, jak prospívají, kvetou, neuvadají.

O lidi, tak jako o květiny, je potřeba se starat. Když si tohle neuvědomujeme, o člověka i květinu přicházíme. Navždy. Nejde to vrátit. Mrtvou květinu totiž už nemá smysl zalévat.

Chyba a „chyba“

V mém magazínu, věnovaném rozvoji jeho čtenářů a spojeném s koučováním, zmiňuji, že mě nejvíce vyhledávají dva typy lidí, kterým nevychází vztah – kterým uvadla květina. A oba tyto typy mluví o chybách.

Ti první se trápí pro partnera, který se netrápí pro ně. Hledají chybu v sobě, ale také vyčítají chybu druhému: Jak je možné, že si mě neváží, když pro něj dělám maximum?

Ti druzí stojí často na opačné straně. Jsou to ti, kteří si hodnotu milující osoby uvědomí až pozdě – až poté, co ji ztratí. Pak ji chtějí zpátky. Ano, jsou to ti, kteří si hodnotu toho, co mají, neuvědomí, dokud o to nepřijdou. Pak vyčítají té dříve milující osobě, že už o návrat do vztahu znovu nestojí.

Tak dnes napíšu něco o chybách a „chybách“ – a o tom, jak konkrétně vedu čtenáře magazínu.

Být s mrtvou květinou

„Promiň. Už nebudu zalévat ,mrtvou květinu‘,“ vpálila mu do obličeje a definitivně odešla.

Cítil se strašně. Jak přibýval čas, uvědomoval si chybu – že si až pozdě uvědomil její hodnotu. Děsné bylo, že už ji nemohl vrátit, změnit, napravit. Bohužel, měl k tomu dost příležitostí dřív. A všechny propásl.

Jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, která je o karmě v lásce, nejtěžší zkušenosti bývají ve vztazích ty nejdůležitější. A tato byla. Muž se potřeboval naučit, že:

  • Člověka nesnižuje to, že dělá chyby. Chybovat je přece lidské.
  • Ale klíčové je se z vlastních chyb ponaučit. To znamená neudělat jednu chybu dvakrát. On ji udělal mnohokrát. Vždycky tu samou. Ale jen proto, že nevěděl, že to chyba je. Že to chyba je, pochopil, až když mu ona už novou šanci nedala – když definitivně odešla.

Když seděl proti mně, zlobil se. „Přece KAŽDÝ děláme chyby. Nemůže mě opustit jen proto, že dělám chyby. Chlapa bez chyb nenajde,“ hartusil ve svém strašlivém omylu.

„Ženy nás,“ řekl jsem, „neopouštějí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb, ale proto, že stejnou chybu děláme vícekrát.“

„Ale opakovaná chyba je pořád chyba!“ vykřikl.

„Ne!“ uťal jsem ho. Chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba. Je to už dobrovolné rozhodnutí. Děláme-li chybu, nevíme, co obnáší. Opakujeme-li jednání, o kterém víme, že je chybné, není to omyl, ale vědomá, úmyslná volba. Stejné činy totiž nemohou přinést jiné výsledky. Stejné činy točí člověka v kruhu, zastavují vztah na místě. K tomu, aby se vztah rozvíjel, není nutné to, aby neměl žádné chyby – takový ani neexistuje –, je však nutné, aby se jedna chyba nedělala dvakrát. Neopakovat chyby je jediná cesta vpřed.“

Svěsil hlavu. „Takže já jsem zaostal v minulosti a ona chtěla jít vpřed.“

„Jsi pro ni mrtvá květina,“ dodal jsem. „Ačkoli Ti věnovala energii, neposunul ses.“

„Dá se takový vztah oživit?“ zeptal se.

„Oživit mrtvou květinu?“ usmál jsem se. „Lepší je zasadit novou, lepší.“

Posmutněl. „To znamená, že jediná cesta pro ni je nový, lepší člověk.“

„To každopádně,“ udržoval jsem ho v napětí. A pak jsem dodal: „Ale to neznamená, že jediným řešením pro ni je NĚJAKÝ JINÝ muž. Můžeš to být i Ty, ale sám musíš být NOVÝ, LEPŠÍ. Otázka je jediná – a s odpovědí na ni Ti nepomůžu. Zní: Dokážeš být nový, lepší?“

Být s duchem

Druhým hostem u mého stolu byla ona. Odešla od mrtvé květiny. Ale šťastná nebyla.

„Chybí mi,“ řekla o muži, kterého opustila.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevěřím.“

Udiveně vzhlédla, co si to dovoluji.

Dodal jsem tedy: Nevěřím, že Ti chybí člověk, který pořád opakuje tytéž chyby. Který Ti pořád ubližuje, pořád lže, pořád Tě zrazuje.“

Uznala. „Přála bych si, aby se změnil. Nemohu být s ním… Ale ani bez něj.“

Pokýval jsem hlavou. „A povím Ti, proč nemůžeš být s ním, ani bez něj. Protože Tobě nechybí mrtvá květina, ale zdravá. Ty smutníš, protože ta květina uschla. Ten, koho nejvíc miluješ, se paradoxně stal tím, kdo Tě nejvíc zraňuje. Nechceš žít s TAKOVÝM ČLOVĚKEM, také s ním už dlouho nežiješ. Žiješ s PŘEDSTAVOU o takovém novém, lepším člověku. Žiješ s jeho duchem.“

„Kéž by tu představu bylo možné zhmotnit!“ pokrčila rameny.

Vskutku ho milovala. Nejzvláštnější na lásce je, že dokážeme milovat nemilovatelné. Prominout neprominutelné. Věřit v neuvěřitelné. Doufat v to, co se zdá beznadějné.

Proto u mě byla. Jako bych měl být džin, který splní její přání. Jenže já kouzelný džin nejsem.

Ale na druhou stranu vím, jak se lidé mohou stát svým vlastním džinem. Jak on i ona mohou mít to, po čem touží. Jak se jí zhmotní jeho duch – přesně tak jako se jemu zhmotní její duch.

Kde je oboustranná vůle, tam je oboustranná cesta.

„Jak tomu mám pomoci?“ ptali se mě každý z nich nezávisle na sobě.

Dal jsem tedy radu jemu i jí.

Rada PRO NĚJ: Je to život, ne film

Uplynul týden, znovu seděl proti mně.

Na ten týden dostal úkol přečíst mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem a pochopit podstatu daru rozlišení, psychologického fenoménu, který pomáhá otevřít oči tomu, kdo byl opuštěn.

To, že kniha pomohla, bylo zjevné z jeho prvních slov: „Jsem si jist, že ji chci zpátky. Uvědomil jsem si, co jsem v ní měl, a chci to zase mít. Chci prostě vrátit čas.“

„Zklamu Tě,“ pokrčil jsem naoko rameny. „Vidíš snad někde na svém těle tlačítko zpětného převíjení? Nevidíš. A víš, proč ho nevidíš? Protože tohle je život, ne film. Podívej se na své hodinky a sleduj jejich ručičku. Kam běží? Čas chvátá jenom dopředu, nikdy ne zpátky. Tvá minulost je mrtvá, jako odumřelá květina. A to je dobře: To, čím jsi byl, v Tobě musí zemřít.“

„Co mám dělat? Jak mám své chyby pohřbít, zapomenout?“ zrozpačitěl.

„Zapomenout na minulost je jako pamatovat si čas, který jsi nikdy neprožil. Přestaň s čímkoli násilně bojovat. Jdi klidně životem. Minulost NEMŮŽE být změněna, zapomenuta, vystřižena, smazána, opravena. Proto se ani o jedno nesnaž. Minulost může být jen PŘIJATA. Aby to, čím jsi byl, v Tobě zemřelo, Tvá minulost byla jednou provždy uzavřena, musíš přijmout, že…“

Vpadl mi netrpělivě do řeči: „Že… jsem hloupý?“ uchichtl se.

„Ne. Že jsi BYL hloupý,“ opravil jsem ho. „Jakmile přijmeš to, že jsi byl hloupý, ale už nejsi, protože ses ponaučil, přestane Tvá hloupá minulost neustále okupovat přítomnost. Staneš se tím NOVÝM, LEPŠÍM člověkem. A jestli Tě dráždí, že jsi BYL hloupý, věř mi, že abys jednou mohl být starý a moudrý, musíš nejprve být mladý a hloupý…“

Pak jsem ho učil pozitivnímu pohledu na minulost, jak to vysvětluji v magazínu Jak postavit most přes minulost. Například cestou vděčnosti za své chyby. „Jednou při zpětném pohledu neuvidíš včerejší slabost, chyby, stud, ale naopak dnešní sílu, ponaučení a hrdost. Budeš se nikoli hanbit, ale radovat, že jsi na tohle všechno přišel. I chyba je užitečnou zkušeností, ale musíš se z ní ponaučit.“

„Jenže k čemu mi to teď je? Ona odešla. Už se nevrátí,“ zabědoval.

Záviděl jsem mu jeho věštecké schopnosti. Jeho božské nadání vidět druhému do hlavy…

„Dám Ti, chlapče, ještě jednu dobrou radu. Láska je nejslabší, když je v ní víc pochybností než důvěry. A naopak láska je nejsilnější, když věříš přes všechny pochyby.

To byla moje poslední slova jak jemu, tak vlastně i jí.

I ona přišla za týden.

Rada PRO NI: Zůstávej jen s lepším člověkem

Jejím týdenním úkolem bylo přečíst si knihu 100 nejkratších cest k Tobě a pochopit, že pokud nám nepřítomnost nějaké osoby časem přestane vadit, pak ani její přítomnost v našem životě pro nás nebude mít velký význam.

Nemusel jsem se jí ptát, jak ji ten týden změnil. To, jak ho miluje, nebylo třeba vyjadřovat slovy, bylo to jasné z jejího chování. Když totiž v průběhu našeho setkání, tak jak jsem měl s chlapcem domluveno, cinkla esemeska na jejím mobilu, ihned se po něm sápala. „Napsal mi! Napsal to, co za celý vztah nikdy,“ stékaly jí slzy po tváři.

Měla v očích štěstí, ale také strach. Obrátila ty nejisté oči na mě: „Mám mu dát další šanci?“

Rozesmál jsem se. „DALŠÍ? Milá slečno, další šanci můžeš dát jenom STEJNÉMU člověku. Ale připadá Ti autor té krásné esemesky,“ ukázal jsem na displej jejího mobilu, „jako STEJNÝ člověk?“

Zaváhala. Ještě jednou si prohlédla jméno a číslo. „Přece je to ON,“ snažila se mi oponovat.

Položil jsem upřesňující otázku: „Píše Ti ten, s kým jsi žila, nebo JEHO DUCH?“

Usmála se. Pochopila. Zhmotnilo se přesně to, čemu už odmítala věřit.

Byl tady NOVÝ člověk.

S hloupým člověkem, říkala, ZTRATILA mnoho času. Pletla se. Ve skutečnosti veškerý ten čas INVESTOVALA. Díky této prožité zkušenosti s opakovanou chybou, přesněji jeho opakovaným rozhodnutím, a následné odvaze odejít od hloupého člověka totiž mohla najít nového, lepšího.

Když pracují se čtenáři mého magazínu, v zásadě je mi jedno, jaké je jméno, rodné číslo i tvář Vašeho partnera. Důležité je, aby znali hodnotu chyb, které udělali. Aby pochopili, co jim tyto chyby mohou vzít, budou-li je opakovat, ale také co jim mohou dát, pokud je už nikdy znovu nezopakují.

Člověk, který se napraví, je pro mě NOVÝ, LEPŠÍ ČLOVĚK. Nabízí vyšší verzi svého Já. Je jako někdo NOVÝ, kdo přijde zvenčí. Ale musí LEPŠÍ opravdu být.

Memento pro vás, kdo mi píšete

Mou stránku navštíví měsíčně milion čtenářů. Na Facebooku má více než 300 000 fanoušků. Co den, to 300 žádostí o setkání, konzultaci, pomoc přes e-mail. Nyní se zvedá stejná vlna v zahraničí. Moje kniha 250 zákonů lásky, v anglickém překladu 250 Laws of Love, se stala bestsellerem ve Spojených státech, Velké Británii, Itálii a Španělsku. Amazon mě poctil statusem Amazon Best-Selling Author. Dotazy nových čtenářů z ciziny logicky ukrajují můj čas, který mám pro české a slovenské čtenáře. Přesto, prosím, mějte vždy na paměti:

  1. Neexistují vztahy, které by neměly problémy. Stejně jako neexistují lidé, kteří by ve svém životě nedělali chyby.
  2. Vztah dělá lepším to, že ŘEŠÍ své problémy. A lidi dělá lepšími to, že NEOPAKUJÍ své chyby, protože si je dokázali uvědomit, přiznat, ponaučit se z nich.
  3. Vztahy, které neřeší své problémy, a lidé, kteří opakují své chyby, zůstávají na místě. Změna je život, ne-změna je smrt.
  4. Aby vztahy byly schopny řešit své problémy, musejí OBA CHTÍT. Stejně tak lidé, aby byli schopni fakticky vymazat své chyby z přítomnosti, musejí CHTÍT.
  5. Člověka, který nevidí ve svém jednání problém nebo chybu, NELZE změnit. Nedá se s ním dlouhodobě žít. Vztah s ním je totiž jako smrt.

Naučte se, prosím, pokládat si jednoduchou otázku: Chci zalévat MRTVOU květinu dál? Nebo si zasloužím ŽIVOT?

Pamatujte: Mrtvou květinu neprobudíte. Ale můžete probudit nový život zasazením nové, lepší. Pověděl jsem Vám jak. Vše ostatní je v mých knihách (seženete ZDE) a magazínech (ZDE).

Pokud Vás zajímá program FC Premium (magazín + všechny výhody FC Klubu včetně osobní komunikace se mnou), více podrobností je zde.

© Petr Casanova