Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Co rozhoduje o tom, zda se k sobě dva lidé hodí?

Jen jejich první emoční výbuch – zamilovanost ve stejném čase? Proč ale potom mnoho dvojic k sobě našlo cestu až po letech (bývalí spolužáci), a naopak proč mnoho divoce zamilovaných se pak naprosto lhostejně rozchází?

Nebo je to snad okamžitou fyzickou přitažlivostí? Jaký by to mělo smysl, když bohaté kadeře prořídnou, jemnou tvář prořežou vrásky a postava se obvykle s věkem výrazně změní?

Tak co tedy rozhoduje o tom, že se dva lidé potkají a nejenže se přitahují, ale zůstanou spolu naopak právě poté, co ta zamilovanost či přitažlivost poleví, stane se všední, stereotypní?

Co způsobuje, že PRÁVĚ PAK si lidé rozumějí a chtějí spolu být?

I takové otázky dostávám do Řešidla. Každý všední den na Spotify a v dalších podcastových aplikacích najdete odpovědi na jednu Vaši otázku, přibližně deseti minutami mluveného slova. Poslouchat můžete i zde na stránce (přehrávač je výše). Dnes odpovím na jeden z nejčastějších dotazů: “Petře, pravidelně poslouchám Vaše podcasty, někdy nevycházím z údivu, jaké případy řešíte. Jak může někdo milovat člověka, který mu ubližuje? Jak může někdo chtít zpět někoho, kdo mu lže, kdo ho podvádí, ponižuje či tluče? Co si upřímně o takových případech myslíte?”

Kdo soudí, neporozumí; kdo porozumí, nesoudí

Je známo, že denně dostanu okolo 300 dotazů, to je 9000 případů měsíčně a více než 100 000 ročně. Naučil jsem se lidi nesoudit. Mou prací je totiž porozumět jejich bolesti, porozumět jejich strachu a úzkosti, porozumět, proč váhají v místě, kde bych já a možná i kdokoli jiný neváhal. Jenže, víte, každý jsme jiný. Máme za sebou různé příběhy, a hlavně toho, kdo se řídí srdcem, nelze soudit rozumem – pokud tedy nedokážete daného člověka pochopit srdcem, nesnažte se o to rozumem. Nikdo z nás nemusí pochopit lásku, vkus, hodnoty, životní cestu jiné osoby. Ani to není třeba. Naším úkolem je vnímat svou lásku, svůj vkus, své hodnoty, svou životní cestu.

Mou prací tedy není přemýšlet a rozhodovat za druhé. Jen se jim pokusit pomoci tím, co dělá lucerna. Posvítí jim na cestu v tunelu. Ale jít tou cestou musejí oni. Tolik na úvodní vysvětlení.

A nyní k osobitosti případů.

PC versus Mac

Já nemohu posoudit, jaký partner je pro mého čtenáře vhodný či naopak nevhodný. Nemám jeho srdce, neznám jeho meze, potřeby. Nesleduji to, co by se líbilo či nelíbilo mně. Myslím hlavně na jedno klíčové slovo: kompatibilita.

Aby spolu dva lidé mohli dlouhodobě fungovat ve vztahu, potřebují být kompatibilní. To slovo asi znáte z technologického světa, tak já ho vysvětlím právě na takovém přirovnání:

Míra kompatibility znamená míru vzájemného souznění nebo porozumění. Počítač, kterému se říká PC, není moc kompatibilní s počítačem, který se jmenuje Mac. Spolu si mohou vyměňovat e-maily, ale nemohou se vzájemně dobíjet, používat stejné příslušenství, data si musejí posílat přes nějakého „prostředníka“. Do jisté míry mohou spolupracovat, ale jen v omezeném režimu. PC tak úplně nepotřebuje Mac a Mac tak úplně nepotřebuje PC. Jinak řečeno: Mac, výrobek od společnosti Apple, si daleko lépe rozumí s jakýmkoli jiným produktem od Applu, třeba iPadem či iPhonem, ačkoli na první pohled je to úplně jiná věc – není to počítač, ale tablet nebo mobil.

Podobně je to mezi lidmi.

Dva zdánlivě stejní lidé, tak jako dva počítače odlišného výrobce, si nemusejí porozumět, jestliže uvnitř nejsou z jiného těsta. Naopak dvě zdánlivě odlišné bytosti, tak jako notebook a mobil stejného výrobce, si mohou báječně rozumět, protože uvnitř jsou ze stejného těsta.

Pro kompatibilitu dvou lidí tedy není primárně důležité, jestli oba partneři například rádi cestují, nebo ve stejné chvíli chtějí dítě. To je až výsledek, projev té kompatibility. Skutečný základ, příčina kompatibility, je v tom „těstě“ – jak moc spolupracují, jestli se doplňují. Doplňují, to je první klíčové slovo vztahu. Když nás někdo doplňuje, jsme s ním naplněnější než sami.

U konkrétních individuálních případů, které řeším v soukromé zóně zvané FC Klub, potažmo FC Premium, tedy vůbec nesleduji, jestli je to Vašík nebo Pepík, nezajímá mě, jestli je to Mařenka nebo Růženka, kolik let jim je a co je baví. To, co primárně při vztahových problémech sleduji, je vůbec míra kompatibility modelů obou partnerů. Nyní jsem použil zvláštní slovo, model. Je vhodné ho vysvětlit. Jako model se v psychologii označuje role, kterou ve vztahu plníme. Jsou jen tři. Model Partner, model Rodič a model Dítě. Na tom se pozná základní kompatibilita páru.

Partner

Partnerský vztah, přesněji vztah dvou Partnerů, do značné míry vychází z obchodního života, přesněji z podnikání. Lidé, kteří nejsou zaměstnaní, tedy nemají žádného nadřízeného a mají svou vlastní firmu, se jmenují podnikatelé. Pokud v tom podnikání nejsme sami, coby jediní majitelé, ale s někým dalším, ať už s kamarádem, nebo investorem, pak si říkáme společníci, akcionáři, prostě partneři. Obchodní partneři. Proč je důležité toto pochopit?

Nejlepší a zároveň nejtěžší partnerský vztah je ten, ve kterém jsou dva partneři a oba mají padesátiprocentní podíl. Je to vyrovnaný vztah. Oba vkládají stejně peněz, oba mají stejně silné slovo při rozhodování, a to je současně výhoda i nevýhoda. Výhoda je: Jeden druhého nemůže přehlasovat. Nevýhoda je: Musejí se dohodnout. Kdo není schopen se dohodnout, nemůže být Partnerem. Partnerský vztah není žádný parlament. Nehlasuje se v něm. Buď panuje absolutní shoda, jsou-li oba zajedno, nebo absolutní neshoda, když nejsou zajedno.

Partnerský vztah v životě tedy znamená, že se partneři v lásce dokážou dohodnout na společném směru, společných zájmech nebo i dočasně rozdělené cestě, ale důležité je, že se umějí dohodnout a že s výsledkem dohody jsou oba v pohodě. Být s tím v pohodě, to je druhé klíčové slovo vztahu.

Jinak řečeno: Pokud muž sedí na seznamce a ženě to nevadí, je to jejich dohoda. Pokud žena podvádí a muž jí to toleruje a zůstává ve vztahu, je to jejich dohoda. Ať si dva lidé dohodnou cokoli, je to jejich věc, ale MUSEJÍ S TÍM BÝT V POHODĚ. Jakmile nejsou v pohodě s jednáním druhého, a přesto s ním zůstávají, mají vážný problém, protože to už není partnerský vztah.

Nebo jiný případ: Jakmile jeden partner chce o všem rozhodovat, nebo naopak nechce řešit nic a jen se vézt na sebeobětování druhého, už to není vztah Partnerů, ale vztah Rodiče a Dítěte.

Rodič a Dítě

Vztah Rodiče a Dítěte vychází z běžného vztahu rodič – dítě.

Dítě je ten, kdo se cítí bezmocně, neschopen vlastního úsudku a rozhodnutí, závislý. Má pocit, že bez druhého nepřežije, samo nic nezvládne, samo nic neumí řešit, potřebuje k sobě Rodiče, který za něj vyřeší vlastně všechno. I vlastní neštěstí, existenční zajištění, všechny problémy.

Rodič je ten, kdo soustavně o druhého pečuje, přebírá za něj odpovědnost, stará se o něj jako o batole. Dítě bez Rodiče jako by nebylo samostatné.

Pozor, i toto je kompatibilní vztah. Oba se potřebují. I Rodič se přes Dítě realizuje. Tento vztah tedy může fungovat stejně dobře, ale opět musejí být oba se svými rolemi v pohodě. Jak Dítě nadává na Rodiče a připadá si ublížené a využívané, znamená to, že není v pohodě s rolí Dítěte. Vnitřně má blíž nastavení Partnera. Tehdy vedle sebe potřebuje víc Partnera, ne Rodiče. Rodič Partnerovi vadí tím, že sám se Dítěti v ničem nepřizpůsobuje, například chodí si domů, kdy chce, chodí si, za kým chce, a zároveň trvá na tom, že Dítě bude včas doma, uklidí, navaří, vykoupe se a počká v posteli. Rodič je dominantní, Dítě musí být submisivní. Jestliže Dítě není submisivní a nehodlá se podřizovat, pak je vnitřně Partnerem, který nechce mít nadřízeného.

Problém zvaný Chci Tě měnit

Kdo čte mé knihy o partnerských vztazích, ví, že neštěstí a utrpení v partnerských vztazích je často způsobeno právě „nesprávným“ partnerem. Ne že by šlo nutně o špatného člověka, ale bohužel je nekompatibilní se svým protějškem, respektive časem se stává nekompatibilním.

Pak se stane, že muž svou ženu, nebo naopak žena svého muže chtějí změnit k obrazu svému. Nechápou, že když jejich protějšek se chová v rozporu s jejich hodnotami, neznamená to ještě, že může být v souladu se svými hodnotami, respektive v souladu s hodnotami jiného člověka. „Jak může být s ní tak šťastný, šťastnější než se mnou? Rve mi to srdce,“ bědují některé ženy. „Jak to, že si zvolila takového idiota? Kam dala rozum?“ bědují někteří muži. Zapomínají, že my všichni nejsme automaticky kompatibilní s ostatními. Jen s některými, a ty potřebujeme najít.

Zpět k modelům: Člověk s myšlením Partnera je nešťastný ve vztahu s Rodičem i ve vztahu s Dítětem. Partnerovi ve vztahu s Rodičem vadí, že Rodič rád rozhoduje sám, diktuje, uplatňuje moc, peskuje, hodnotí, soudí. A ve vztahu s Dítětem zase Partnerovi vadí, že Dítě se vlastně o nic nesnaží, nedává, jen bere. Partnerovi s Rodičem i Dítětem prostě chybí vyvážení, vzájemný respekt, společné budování, ale taky zpětná chvála, komunikace, schopnost dělat kompromisy.

Partner se nesmí cítit ublížený či naopak nadřazený. Nesmí si myslet, že toho dělá víc nebo že druhý toho dělá míň. Platí to v podnikání stejně jako v lásce. A proto, když se ptáte na případy, které řeším, mně obecně píšou spíše lidé, kteří se vztahem NEJSOU spokojeni. Bohužel často chtějí změnit svůj protějšek, aniž to vědí, chtějí zařídit, aby nebyl například Rodič nebo Dítě, ale aby byl Partner. Nechápou, že jen potkali někoho nesprávného, nesprávného PRO SEBE. 

Zbytečné ubližování

Když se vrátíme k příměru s počítači, Mac rozhodně nemusí přesvědčovat PC, že je hloupé, že je lepší být Mac. Protože Mac není lepší než PC, je pouze jiný. Macu, než nadávat na PC a snažit se ho předělat a změnit, mnohem víc stačí najít si jakýkoli jiný produkt od stejného výrobce – třeba Apple Watch. A i když to jsou hodinky, tak si s nimi Mac bude rozumět téměř dokonale.

To je pointa všeho partnerského poradenství. Hledat body, kde spolu souzníme, a ty rozvíjet.

Nejde o to druhého soudit za jeho odlišnosti. A to platí i o jiných vztazích, které vidíme zvenčí. Já jsem už dávno pochopil, že mohou v pohodě existovat vztahy, kde ženě nevadí, že její muž pije, že bije ji i jejich děti, pokud tato žena je v roli Dítěte a bez problémů ji přijímá. Ale také je fakt, že většina lidí, kteří si kdy prošli rolí Dítěte, chtějí – jako v běžném životě, kde jsme také byli dětmi – časem vyrůst. Těmto Dětem, kteří s rolí Dítěte přestali být spokojeni, vadí – trochu přeneseno řečeno –, že „nemohou ven, kdy chtějí“, že se „nemohou stýkat s tím, s kým chtějí“, a pak je napadne, že není nutné MĚNIT DRUHÉHO, ale že úplně stačí změnit SEBE. Pochopí, že je snazší najít si někoho jiného, Partnera, než trvale zůstávat s Rodičem, který jim nevyhovuje.

Anebo naopak. Když jste dlouho Rodičem a staráte se o přerostlé Dítě, časem si můžete říct, že než někoho pořád vychovávat, je lepší ho prostě „poslat do světa“ a najít si konečně Partnera.

Tak to je problém kompatibility z hlediska tří modelů rolí ve vztahu.

Více v mých knihách:

  • 250 zákonů lásky: základy správného budování dlouhodobých (celoživotních) vztahů
  • Dvanáct srdcí: jak přijmout, když druhý přestane budovat kompatibilní vztah
  • Protože: nejčastější překážky, které brání budování dlouhodobých vztahů

© Petr Casanova