Už jako kluk jsem si přál vidět Tibet. Mýty opředěný prostor s pohnutou historií a zvláštními lidmi. Netušil jsem, že si ho v srdci ponesu dodnes. Když jsem psal svou knihu Čtyři prány štěstí, mnohokrát jsem vzpomněl na tamní příběhy a konverzace, které mi měnily myšlení.

„Věříš?“ zeptali se mě tam třeba.

Zavrtěl jsem hlavou odbojně i pyšně. „Řídím se výhradně rozumem.“

„Tvoje škoda,“ usmáli se. „Víra je lepší rádce než rozum.“

„Proč?“ podivil jsem se.

„Rozum má své hranice, ale víra žádné. Víra pokračuje i tam, kde rozum končí.“

Poprvé jsem byl v Tibetu na východě, a ještě v červenci, kdy tam jsou prý nejteplejší dny. Dny snad, ale noci jsou tam tehdy mrazivé. Kempuje se přímo v horách.

„My budeme spát venku,“ řekli tibetští průvodci, sotva mi připravili pohodlí stanu jen pro mě.

„Proč? Ve stanu je dost místa,“ opáčil jsem a při vystrčení nosu do narůstající zimy se otřásl.

„O místo ve stanu nejde, přece je léto,“ usmáli se.

Pohled z Tibetu na vzdálený Mount Everest, nádherně zalitý sluncem.

V Tibetu jsem se nejvíc dozvěděl o štěstí. Z dětství jsem znal jen dvě definice štěstí. Tu o mušce zlaté a pak jednu Miloše Kopeckého: „Štěstí je stav, jehož neměnné trvání je naším přáním.“ Jenže existuje vůbec něco takového?

Jako dítě jsem miloval Beatles. Brácha mi je hrál na kytaru. Jejich písně jsem mohl poslouchat několikrát za sebou, ale představa, že bych je slyšel celý den…, to by bylo únavné.

Stejně jsem miloval jablečný závin. První kousek byl slast. S každým dalším ale mé nadšení pro štrúdl uvadalo – i této formy štěstí jsem se přejedl.

Učil jsem se, že štěstí je mít všeho s mírou. I v Tibetu, kde v chladných večerech plál táborák, mě učili všímat si, že do nějaké vzdálenosti je teplo z ohně příjemné, jenže čím blíž plamenům jsem, tím víc mě pálí a mohou zahubit. Tak to bylo i s penězi. Jako by se štěstí vždycky rychle vypotřebovalo. Jako by nebylo možné prožívat trvalé potěšení.

Selfie s dalajlamou. Kolik dostane lajků?

Dalajlama, tibetský duchovní vůdce, jednou navštívil Portugalsko. Hrdě mu ukazovali moderní čtvrtě a technologicky vyspělé věžové budovy. Jen kroutil hlavou: „Vy, lidé na Západě, umíte stavět krásné věci kolem sebe. Ale nebylo by pěkné snažit se postavit také něco uvnitř sebe?“ A dodal: „Víte, až budete uvnitř hluboce nešťastní, pak ve svém supermoderním a vyspělém stém patře hyperluxusní budovy budete hledat akorát tak okno, ze kterého se dá vyskočit.“

V Tibetu mě zaujalo, kolik tamních lidí žije ve velmi obtížných, ba pro našince nesnesitelných podmínkách, a přesto si udržují klid, úsměv a spokojenost. „Protože na tom stále pracujeme,“ řekl mi jeden tibetský mnich. „Vnitřní podmínky jsou důležitější pro život. Svým nitrem totiž interpretujeme vnější svět. Nejsme-li spokojeni uvnitř, nestačí nám ke spokojenosti nic zvenčí.“

A tak v nočním mrazu spali před stanem. Probudili se čilí a šťastní. Zatímco já celou noc klepal kosu a ráno vylezl rozmrzelý. Přitom jsme strávili noc ve stejném místě jen pár metrů od sebe. Když jsem se zeptal, jak je to možné, zasmáli se: „Představ si mořský příliv. Vlny, které se valí na pobřeží. Když budeš vespod vlny, budeš se otloukat o dno, rozbíjet o útesy. Přitom stačí jen klouzat po povrchu. Vždyť proč Tě dělá šťastným moře? Protože je jako Tvůj život. Pohlédneš-li na něj shora, z nadhledu, vidíš rovinu jako zrcadlo. Chceš-li mít deprese, půjdeš do hloubky. Čím níž, tím větší tlak Tě bude drtit. V moři jako v životě.“

Jihovýchodní Austrálie, místo 12 Apoštolů. Záleží na tom, co se děje v hlubinách moře, nebo nám k dobrým pocitům stačí už to „málo“ – co takto vidíme?

„Ty si určitě myslíš, kolik toho ještě potřebuješ získat nebo poznat, abys byl šťastný. Ale tímto způsobem přemýšlení si připravuješ svou zkázu. Když něco z toho nemáš, Tvé štěstí se hroutí, protože není naplněna podmínka Tvého štěstí. Přitom, když vidíš oceán, Ty ho nemusíš vlastnit nebo poznat celý. Stačí Ti vychutnávat si vlny v jediném místě, a můžeš být nejšťastnější muž na celém světě. Jinak řečeno: I v pekle můžeš prožívat malý ráj, tak jako v ráji můžeš prožívat velké peklo.“

Když jsem psal svou knihu Čtyři prány štěstí, věděl jsem, že nikdo z nás se nebudí s přáním být právě dnes nešťastný. Všichni chceme prožít krásný den, krásný život. V knize píšu, jak toho můžeme dosahovat v těch nejtěžších okamžicích života. Protože však vím, že ne každého nejtěžší okamžiky potkávají, někdy jsou to jen krátké pocity vnitřní nespokojenosti, dám Vám pět tipů z Tibetu pro jednoduchou změnu Vašeho rozpoložení v běžných situacích všedního dne.

1. metoda protikladu

„Uvědom si, že existují dva stavy mysli, které jsou v protikladu. Proti pozitivním pocitům stojí ty negativní,“ říkají tamní mniši. Uveďme si příklady:

Hněv, nenávist, vztek, arogance, pomstychtivost, žárlivost, lakota – to vše nás nezanechává v dobrém stavu. Naopak, čím více tyto rysy vstupují do naší mysli, tím hůř a ztrápeněji se cítíme. Ostatně, tyto stavy mají negativní vliv nejen na nás, ale i na naše okolí. Devastují ho.

Proti tomu, co prožíváme, si můžeme představit protiklad. Velkorysost. Jakmile touto cestou v té chvíli vyrazíme, změníme tím sami sebe. Například: Někomu pomůžeme, rozhodneme se ho potěšit. „V té chvíli nepotřebuješ z druhé strany uznání ani vděk, nic za to. Pouhý fakt, že tak učiníš, Tě hluboce naplní a rád bys byl takový i dál. Jsi šťastný. A sám sis to vyrobil.“

2. metoda zrcadla

„Buď jako zrcadlo,“ řekli mi tibetští mniši a já netušil, co tím myslí.

„Zrcadlo je předmět, který umožňuje, aby se v něm objevily obrazy druhých. V zrcadle tedy mohou být vidět jak krásné, tak šeredné obličeje.“

„Ale,“ dodal druhý, a mně to přimělo k zamyšlení, „zrcadlo to pouze UMOŽŇUJE. Samo těmi obrazy není změněno. Jen proto, že odráží ošklivý obličej, samo nezoškliví.

„Podobné to je s každou zlou slovem, které na Tebe útočí zvenčí. Tvá mysl nesmí být zkažena cizí nenávistí nebo žárlivostí. Jinak se stane barvou, která se vsákne do látky. Od té chvíle bys ve své látce kdykoli našel její stopy.“

Pokud potkáš zlého člověka, proč by to mělo změnit Tvou podstatu? Proč by zrcadlo mělo takové setkání učinit zlým?

3. metoda protiléku

„Od skutečného zrcadla,“ pokračoval první, „se však člověk v jednom odlišuje. Dokáže myslet. Ovlivnit to, co si připustí, a co ne. Ovlivnit, jak to vyhodnotí, a jak ne. Ovlivnit to, zda nasadí protilék, nebo ne.“ Jinak řečeno: Jsme-li zasaženi cizím slovem, jak vyčistit naši látku, do níž se vpíjí cizí jedovatá barva? V knize Čtyři prány štěstí se zabývám několika metodami. A tato?

V Tibetu říkají: Žádná dvě protichůdná jednání se nemohou odehrávat zároveň. Jak to uchopit? „My všichni můžeme od lásky přecházet k nenávisti. Nemůžeme však v jediném okamžiku chtít témuž člověku ublížit i pomoci. Nelze jedním gestem ruku podávat, a současně s ní tlouci.“

To je princip nasazení protilátky. Nasadit porozumění proti žárlivosti, laskavost proti nenávisti, velkorysost proti lakotě. Zdá se Vám to šílené? Jenže v Tibetu říkají: Když nenasadíme protilék na mrzutost, žlučovitost či zlost, pak na důvody, pro něž jsou jiní lidé mrzutí, žlučovití nebo zlí, neustále myslíme. A i my sami jsme nakonec mrzutí, žlučovití nebo zlí, protože jsme nenasadili protilék, a tudíž jsme se i my sami nakazili cizí nemocí.

4. metoda slunce

„Podívej,“ zvolal najednou jeden z mnichů a ukázal na temný velký mrak. „Vypadá tak hustě, že by se na něm dalo sedět. Přitom je to jen mlha. Podobně všechno špatné vyvolává dojem, že se to už nikdy nezmění, že nebude líp. To je podstata zla. Ve lživém dojmu.“

„A přitom,“ usmál se druhý, „stačí trocha ranního slunce a i mráz zmizí. Když si tedy uvědomíš, že to nepříjemné v Tobě je jen pocit, dojem, představa a stejně můžeš mít také příjemný pocit, dojem i představu, stačí, když do toho pomyslného černého mraku vpustíš trochu slunce, a Tvá mrzutost, žlučovitost a vztek ustoupí. Zjistíš totiž, že je nepotřebuješ a neprospívají Ti.“

Úsměv je, marná sláva, ten nejkrásnější make-up.

5. metoda správného laloku

Poslední hezkou pomůckou je uvědomovat si, kterým ze dvou předních laloků mozku právě teď myslíme. Tibetští mniši to řeší tak, že když jsou spokojení, položí si dlaň nad levé oko.

Tam se nachází levý frontální lalok. Máme-li z něčeho radost, jsme zvídaví, nápomocní a cítíme se šťastní, je to proto, že jsme donutili svůj mozek k větší aktivitě v této části. Typicky, když se díváme na dobrou komedii, smějeme se vtipu, jsme rádi se svými blízkými.

Naopak, když se o nás pokoušejí úzkosti a uzavřenost, je to proto, že jsme začali zapojovat a možná i křečovitě přehřívat pravý frontální lalok. Jen si přiložme dlaň nad pravé oko – ať ho zahřátím trochu uvolníme. Mimochodem, je to náš instinkt, kdykoli se něco nepovede, „chytit se za hlavu“ právě v těchto místech.

Pamatujme si

„Na Vás, lidech ze Západu, je zvláštní, že přes všechnu vyspělost nevíte, že špatný pocit je způsoben negativním vyhodnocováním skutečnosti. A že pocit je možné změnit. Chce to jen lépe pracovat se svou myslí,“ říkali mi tam. „Vy jste zvyklí až přehnaně pečovat o své tělo –mazat se krémy, cvičit, chodit na plastické operace, a stejně důsledně se staráte o všechny věci kolem sebe, stíráte z nich prach, leštíte je. ALE příliš málo se zabýváte tím, na čem by Vám mělo záležet v první řadě – na spokojené mysli, vnitřním zdraví, obyčejném štěstí. K čemu pak jsou krásné tělo a krásné věci, když nemáte čím si je dlouhodobě vychutnat?“

Tak takový je pohled na štěstí v Tibetu. Zajímá Vás moudrost dalších starověkých civilizací? Otevřete si knihu Čtyři prány štěstí a mějte vnitřní důvod k radosti každý den. Zasloužíte si to. A ten den také.

Knihu je možné získat pouze ZDE, v knihkupectvích není k sehnání.

© Petr Casanova