Kdybych měl vytvořit jednoduchý grafický symbol pro ŽIVOT, byla by to vlnovka.

Prostě pohyb nahoru a dolů. Neustálá změna a výkyv. Ano, změna je život a život je změna.

Život jsou ustavičné vzestupy a pády, výhry a prohry, střídající se radosti a smutky. Bez jednoho bychom nerozpoznali a neprocítili to druhé, bez špatného bychom nikdy neocenili dobré. Změny svým způsobem potřebujeme. Jinak je život k nežití.

Proto ve svém koučovacím magazínu FC rozvíjím ve čtenářích dva zásadní ochranné režimy: trpělivost a pokoru. Trpělivost, když jsme až příliš dole, pokoru, když jsme až příliš nahoře.

Trpělivost a Pokora jsou také předměty, které učím ve školách. Já vím, že jejich názvy zní divně vedle Fyziky, Matematiky nebo Chemie. Zní tak samozřejmě, nepotřebně. Ale já jsem přesvědčen, že trpělivost a pokoru lidé do života potřebují víc než Pythagorovy věty.

Často při svém výkladu ve školách nebo při vysvětlování „polopatických samozřejmostí“ ve svém magazínu zmiňuji dalajlamu, protože tibetský duchovní vůdce sám ztělesňuje trpělivost i pokoru, a hlavně o obojím poučně vypráví.

Chcete příklad?

Dám Vám tři takové – k zamyšlení do nového týdne.

Pokora k sobě („Jsem nejhorší / nejlepší“)

Jednou dalajlama vyprávěl, jak navštívil chudou černošskou rodinu v Jižní Africe. Vyptával se, jak si vydělává na živobytí. „Otec se představil jako učitel, ale práci prý nemá. Podivil jsem se: Když teď mají černoši v Jižní Africe stejná práva jako běloši, jak to, že práci sehnat nemůžete? A on na to, že ji ani nehledá. Prý to nemá cenu. Prý africký mozek nedosahuje úrovně bělošského. Řekl doslova: ,Bělochům se nikdy nevyrovnáme.‘ Z těch slov jsem byl v šoku. Ačkoli měli těžce vybojovanou rovnoprávnost, diskriminaci si drželi ve své hlavě. Řekl jsem mu: ,Mýlíte se. Všichni jsme si rovni a máme stejný potenciál. Pouze kvůli diskriminaci v minulosti se Vám nedostalo rovné příležitosti. To je ale pryč. Uvnitř máte stejný potenciál jako běloši. A úplně stejné slabosti. Jako třeba tuto.‘

Muž se před rodinou rozplakal. Uznal, že sám je slabý. „Začal jsem ho učit sebedůvěře, která je základem slibnější budoucnosti. Víte, když zůstaneme pesimističtí, to znamená přesvědčeni o nemožnosti vlastního úspěchu, sami sobě ubíráme šanci.“

Ptáte se, jak se učí sebedůvěře? Úplně stejně jako pokoře. Ostatně, celé jedno vydání svého magazínu jsem zaměřil na budování sebedůvěry, jmenuje se Jak zvedat sebevědomí.

Ostatně, když už jsme u dalajlamy, má na to zajímavou metodu:

„Rád se přirovnávám například k mouše, která zrovna bzučí kolem mě. Řeknu si: Ta moucha je velmi slabá a nemá žádnou schopnost uvažovat o vážných problémech. Já tu schopnost mám, přesto se chovám často hloupě. Třeba když mě napadne, že jsem lepší než někdo jiný. Pak se okamžitě v tom člověku snažím najít něco pozitivního. Třeba že má pěkné vlasy. A moje snaha o nepokorné srovnání se utlumí. Já jsem plešatý, z tohoto pohledu je tedy vlasatý člověk lepší než já. Nebo je mladší. Nebo spokojenější. Je to dobrý návyk, jak potlačovat vlastní pýchu a aroganci.

Dalajlama dodává: „Když si uvědomíme, že naše mysl je ohebná oběma směry, pak můžeme sami změnit své myšlenkové postupy. Ať nás zachvátí bezmoc a deprese, nebo naopak nabubřelost, můžeme tyto techniky využít ke zlepšení vlastní situace.“

Pokora k partnerovi („Nový je vždy lepší než starý“)

Dalajlama pochází z chudého Tibetu. O to snáze si v bohatších oblastech světa, jako je například ta naše, všímá naší nesoudnosti. Například: „Jakmile máte novou věc, třeba nový počítač, začnete zpochybňovat kvality toho starého, který Vám přitom tolik let spolehlivě sloužil, a mnohdy pořád dále slouží. Říkáte si dokonce, jak jste na něčem tak nemoderním vůbec mohli pracovat! Vždyť je ten starý počítač nebo telefon tak špatný! A toto myšlení u Vás platí nejen ve vztahu k věcem, ale i k lidem. Mnoho Vašich mužů, když vidí novou ženu, usoudí, že stará je hned špatná. Tak jako mnoho Vašich žen, když přijde do obchodu, usoudí, že její šatník potřebuje kompletně vyměnit, nejlépe i kuchyně, ložnice, a na škodu by nebyl ani nový byt, nový dům, nový život…“

Dalajlama podotýká: „Jedním z důvodů, proč jsou lidé v bohatých zemích nešťastní, je to, že se zbytečně a předčasně zbavují užitečných věcí a důležitých lidí jen kvůli iluzi, že už vyšli z módy. Přitom postavíme-li vedle sebe dvě osoby, vždy na jedné najdeme to, co má proti druhé navíc, a naopak i to, co jí ve srovnání s druhou chybí. Je to velmi hloupý přístup a povím Vám proč. Podívejme se na sebe. Naše ruka je jiná než naše noha. Když se však něco stane s nohou, ruka jí přispěchá na pomoc. Buďme rádi za odlišné lidi a suďme je ne za to, jak moderně jsou oblečení, ale zda se o ně můžeme v těžké chvíli opřít.

O urovnání si vnitřních hodnot a rozvíjení vnitřní spokojenosti je moje nová kniha Čtyři prány štěstí, kterou už za několik dní odesíláme přímo z tiskárny těm, kdo ji stihli objednat zde.

Pokora k okolí („Zasloužíš si můj hněv“)

Dalajlamu v nové době trápí hlavně lidé, kteří – jak on říká – se sami rozežírají zevnitř. Myslí ty, kteří se nechávají prchlivě ovládat hněvem a snadno prskají zlo na druhé. Tím vyvolávají pomstu, a ve světě se tak množí zlo. „Přitom vše začíná žíravinou uvnitř těch nešťastných slabých lidí, kteří nenalézají sílu k sebeovládání.“

A jak ji nalézt? Podle dalajlamy je dobrým začátkem rozhodnout se cvičit vlastní mysl k většímu klidu a trpělivosti. Dalajlamovo doporučení zní:

„Až ucítíte, že dochází ke skutečnému hněvu, detailně si vybavte, jaké důsledky pro Vás hněv bude mít: Jak ztratíte klid své mysli, jak nebudete schopni soustředit se na práci, jak nepříjemní budete ke svému okolí a koho zbytečně a nevratně ztratíte.“

Dalajlama při této příležitosti vzpomněl na své dětství: „Kontrolovat vlastní emoce mě učil jeden starý tibetský poustevník. Učil mě v emotivních situacích omezit své myšlení na pozorování SVÉ VLASTNÍ MYSLI. Názorně mi to předváděl tak, že kdykoli mě napadla nějaká zlá myšlenka, honem jsem měl vyznačit na bílou zeď v místnosti černou značku. Brzy byly zdi úplně černé. ,To je Tvá mysl,‘ řekl. ,Jak vidíš, nikde v ní není prostor pro Tvé štěstí.‘ A poté mě učil myslet opačně. Vyznačit na černou zeď bílou značku, kdykoli mě napadne dobrá myšlenka. Měl jsem motivaci zbavit se černé barvy ve svém životě. Moje mysl tak i v těžkostech nabývala ctnosti a zeď se opět stávala bílou. A to jen proto, že jsem si začal uvědomovat zabarvení svých myšlenek. Tento vzor aplikuji v každodenním životě.“

Více o rozvíjení těchto důležitých hodnot můžete číst v:

  • kniha Čtyři prány štěstí, dostupná pouze ZDE. V knihkupectvích nelze sehnat.
  • magazín FC, dostupný pouze ZDE. V obchodech nelze sehnat.
  • jednotlivá vydání magazínu FC můžete samostatně koupit ZDE.

© Petr Casanova