Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Nemáš energii. Nemáš motivaci. Nevíš, proč vstávat. Nerozumíš, kam jdeš.

A nejen v práci.

Ten pocit se rozlézá do všech oblastí života. Už nejdeš ani s kamarády na pivo, s kamarádkami na víno. Vlastně už ani nevíš, co Tě vlastně baví. Nevybavuješ si nic.

Citová plochost. Přitom úzkosti. Cynismus. Izolovanost. Nesnesitelnost v sobě i navenek – tak, že to kontaminuje i okolí. Lidé Tě opouštějí, což jen násobí a zacykluje špatné pocity.

Kde najít odrazový bod? Odkud začít rozplétat to zamotané klubko? Kde hledat světlo, když je všude tma? – I takové otázky mi chodí do Řešidla. Děkuji za ně. A když dovolíte, věnuji tomu právě dnešní díl svých podcastů, ve kterých každý všední den odpovídám na jeden Váš dotaz.

„Petře, muži Vám málokdy píšou o tom, že jim připadá, že v něčem selhali. Já ano. Bůhvíproč jsem vyčerpaný. Nic mě nebaví a nevím, jestli je problémem práce, či vztah. Ztratil jsem chuť, a to se projevuje ve všem. Žena je z toho nešťastná, já taky, i děti. Jak si mám pomoci?“

Problém spojených nádob

Bývá to vyhoření. Tento termín se, a je to chyba, používá skoro jen v souvislosti s profesním životem. Jenže burn-out syndrom se může rozvíjet i v partnerství. Navíc často jde o spojené nádoby – jedem nabytým v práci se následně otráví vztah, nebo naopak. Je to jako virus.

A v tom je problém. Ztratíme-li pak vztah, můžeme snadno ztratit i práci. V jednom, nebo v druhém totiž můžeme najít oporu, záchytný bod, a stejnými spojenými nádobami pak můžeme vlít i do druhé oblasti svého života zlepšené pocity. Proto problém v práci je do značné míry i problémem vztahu, a naopak.

O vyhoření obecně mluvíme tam, kde se člověk cítí psychicky nebo citově vyprahlý. Jako když vyhoří ohniště. Není už co zapálit. Je tam jenom popel.

Navenek lze tento syndrom poznat tak, že my, či partner, nebo dokonce oba ztrácíme zájem a osobní zaujetí. Všechno začíná individuálnímu a ukrytými pocity nenaplnění, zklamáním z toho, kde a s kým jsme, zvyšující se hořkostí, pasivitou, negativními pocity, a to všemi směry – ať se díváme na přítomnost, minulost, budoucnost. Burn-out syndrom je předsálí deprese, procesem, který k depresi směřuje. A je důležité ho včas podchytit – zastavit tam, kde člověk zatím jenom necítí radost, smysluplnost, užitečnost. Tam totiž teprve začíná pád citů a také chřadnutí těla.

Rozvoj burn-out syndromu ve vztahu

Celé nové vydání svého koučovacího magazínu věnuji tématu Jak funguje představivost. A to i proto, abych ukázal, jak mocná je mysl. Jak nám dokáže pomáhat, ale tak jak nás může ničit.

Naše mysl vytváří náš život. Jestliže v hlavě máme pocity zmaru nebo ztráty iluzí a nadějí, tak tyto přecházejí do únavy. V práci nebo vztahu propadáme do rutiny, automatismů a přežívání, ale v ničem z toho není nová energie. Energie je v životě, ve změně, v tom, co se rozvíjí. Tudíž už chápeme, proč se energie postupně vyčerpává a nedoplňuje. Nemá z čeho. A projevy mohou být i tyto:

Prvním projevem vyhoření vztahu jsou KOLEJE. Působí nenápadně, normálně, přirozeně. Jde o takové ty všední, zaryté, stále stejné koleje, po nichž každé ráno, celý den, každý večer jako mašinka jedeme a nic neměníme. Nic neplánujeme, nic nebudujeme. Jiné je jenom to (a to bohužel v té každodenní slepotě přehlížíme), že si každý jedeme po svých vlastních kolejích.

A nedochází nám, že ty koleje možná chvíli běží vedle sebe, ale časem se mohou rozdělovat.

Druhým projevem vyhoření vztahu je DOJETÍ DO CÍLOVÉ STANICE. Ani tady nevypadá nic podezřele, naopak se všechno zdá v pořádku. Je přece skvělé, že jsme splnili svůj úkol, ne?

Jenže život není založen na dosažení cíle, ale na vytvoření smysluplné cesty. Když totiž máte třeba ve vztahu za cíl – budu to bagatelizovat – postavit dům, zasadit strom, zplodit syna, a to je VŠECHNO, tak já se ptám: Co bude pak, až to uskutečníte?

V tomto bodě se hodně přibližujeme práci. Podívejte: Spousta lidí dře na to, aby dosáhla svého cíle. Nekouká nalevo napravo, ten cíl je současně motivuje, stojí je všechnu energii, a pak když protnou tu cílovou pásku, najednou nevědí, co dál. Jestliže se nemají na co těšit, jestliže žádné další cíle průběžně nevytvářejí, může se stát ve vztahu toto: Rodiče, kteří vychovají své děti a ty jednoho dne vyletí z hnízda, NÁHLE NEVĚDÍ, CO DÁL. V najednou ztichlém domě sedí vedle sebe, zamlklí a zjišťují, že se vlastně neznají. Zvláštní, že?, po tolika letech! Nevědí, o čem si o samotě povídat, když jediným dosavadním tématem byly děti a to, jak jsou úžasné či naopak nezdárné. Jakmile osaměli, nevidí žádnou společnou cestu, žádný smysl, proč spolu zůstávat a jak naložit se svým vztahem. Uvědomují si, že vlastně nikdy neměli žádný skutečně VZÁJEMNÝ zájem, a slovem vzájemný myslím jenom jich dvou. Ne jako rodiče, ale přímo jako partneři!

Lidi, hledejte, na co se můžete těšit!

Proto tolik potřebujeme:

  • něco společně rozvíjet
  • všímat si, když se ty naše koleje začínají rozdělovat či vagonky rozpojovat
  • spolu pravidelně mluvit – nejen jako rodiče, ale i jako partneři, nebo jako přátelé, nebo prostě jako muž a žena
  • být schopni si pořád průběžně pokládat jednu otázku: Jak si představujeme svůj šťastný život za pět let? Za deset let? Za dvacet let? Nepišme to na jeden společný papír, pišme si to každý zvlášť. A porovnávejme odpovědi. Opravdu jsme si jisti, že dává smysl být s tímto člověkem i další roky vedle sebe? Když ano, jen dobře! Ale sledujme to!

Dokud jeden druhému upřímně říkáme „Jasně, pořád máme společnou cestu před sebou“, pak se tomu říká kompatibilní vztah. Kompatibilním nedělá vztah jenom společná přítomnost nebo společná minulost, ale hlavně společná budoucnost. Že něco společného vytváříme, na něčem se shodujeme, něco nás baví, v něčem se podporujeme. Právě tím vztah jedince obohacuje.

Jak číst vlastní cíle

Tím cílem v onom mnou doporučeném dotazníku tedy může být například: Chci mít lepší práci.

Nebo: Chci, aby můj partner měl lepší práci, po které touží. Aby tam byl šťastný.

To je taky krásná příští stanice: překonat vyhoření v práci. Hlavně je společná ta stanice.

Ale když na těch papírcích nic takového společného nemáme, respektive Vy tam máte: „Chci mít lepší práci“, a Vaše partnerka: „Chci být hlavně pryč od tohoto mrzouta“, tak je problém. A Vaše paní si potřebuje uvědomit například to, že ten „mrzout“ může stejně tak „zmizet z jejího života“, jakmile získá lepší práci. Ano, stačí ho podpořit – a ten mrzout se vytratí. Ale tady je právě ten problém – musí ta paní vůbec chtít toho současného „mrzouta“ podpořit a „zmizet“.

Jak zdůrazňuji ve své knize o dosažení každodenní radosti Čtyři prány štěstí: „Vztah tvoří dva lidé. Na jeho založení a udržení jsou potřeba dva, ale na rozbití stačí jenom jeden.“ Stačí, aby ten jeden sabotoval vůli, chuť a zájem toho druhého.

Pak je mnohem lepší říct si včas: „Děkuji za prožité roky a pojďme každý jinou cestou.“ Protože práce a vztah jsou opravdu spojené nádoby. A vyhoření je opravdu předsálím deprese.

Já tvrdím, že vztah potřebuje problémy. Na nich si partneři prověří, zda k sobě ještě patří. Zda je problémy spíše unavují, nebo posouvají, až zjistí, jakou v druhém mají oporu, anebo zátěž.

Co myslíte?

Čtení k tématu:

  • 100stránkový magazín Jak funguje představivost zasíláme začátkem června každému, kdo se stačí registrovat ZDE.
  • 320stránková kniha Čtyři prány štěstí je rozesílána přímo z tiskárny koncem května každému, kdo si ji vyžádal v předprodeji ZDE.
  • Pokud se chcete zeptat na konkrétní problémy soukromě, využívejte soukromou zónu.

© Petr Casanova