Pablo Picasso říkal: "Lidé, kteří nedokážou vystát úspěch druhých, neprožijí nikdy svůj vlastní."

Tu nádhernou legendu jsem slyšel už jako kluk:

Žák dlouho šířil zlá slova o svém učiteli.

Jednou ho přepadly výčitky svědomí a žádal učitele o odpuštění.

Učitel mu navrhl: „Abych Ti mohl odpustit, musíš nejprve porozumět tomu, co jsi napáchal. Vezmi několik polštářů a rozřízni je, aby mohl vítr roznést peří po kraji.“

Žák poslechl. Vyklepal několik polštářů, chmýří se rozletělo do všech stran.

Učitel pokračoval: „Nyní běž. Všechna ta zatoulaná pírka sesbírej a navrať zpátky do polštářů – tak jako svou omluvou navrátíš mou čest.“

Žák namítl: „Ale, mistře, to není možné. Vítr již roznesl peří do všech stran.“

Učitel přikývl: „Začínáš chápat, jakou moc má zlé slovo. Jednou vypustíš pomluvu a rozšíří se všemi směry. Potom už je nemožné škodu odčinit.“

Proč se to stalo právě mně?

Už devátým rokem v koučovacím magazínu FC nabádám, abychom se více soustředili na sebe a méně na druhé. V sobě vždy najdeme odpověď. A týká se to i pomluv.

Mnozí lidé, právě pomlouvaní, se bohužel obracejí do sebe jen proto, aby nalezli svou chybu, svůj nedostatek, svůj problém. Často nic takového nenacházejí a jsou zmatení. Přitom to, co máme najít v sobě, není negativum, ale pozitivum.

Někdy totiž máme naopak to, co druzí nemají a co by si tolik přáli, abychom ztratili. Například klid, zdraví, spokojenost. Ale ti druzí nás nechtějí připravit o to dobré kvůli nám, jen kvůli sobě. Na nás jim vůbec nezáleží. Jim jde o nahrazení nedostatku v sobě. Jde jim o to, aby nám předali to, čeho jsou naopak plní a nemohou se toho zbavit – zášti, bolesti, neštěstí.

DALAJLAMA (pokud Vás jeho neobvyklé pohledy zajímají, v pondělí jsem uváděl Jak se naučit pokoře podle dalajlamy) rád vypráví příklad o zahořklém sousedovi, který nás pomlouvá jen proto, abychom se začali cítit špatně. „Ztratíme-li sebekontrolu a rozvine-li se v nás nenávist, začneme trpět špatným trávením, náš spánek se naruší, budeme nuceni užívat prášky, zkazí se naše nálada, přátelé se nám začnou vyhýbat, naši tvář pokryjí vrásky a vůbec se budeme trápit a zhoršovat své vlastní zdraví. A náš soused? Ten bude šťastný. Jeho přání se vyplní, aniž by nám sám způsobil přímou fyzickou újmu. Způsobíme si ji totiž sami.“

Načež dodával: „Když však navzdory všem křivdám zůstaneme klidní, zdraví nám NAOPAK bude sloužit dál a neztratíme optimismus, radost ani přátele. A tím NAOPAK do mysli svého souseda zaneseme chmury. A to je jediná moudrá cesta, jak oplácet těm, kdo nás chtějí ranit.“

Oni nemluví o Tobě, ale o sobě

Když roku 1973 zemřel PABLO PICASSO, začalo se zpochybňovat autorství jeho děl. Některým lidem přišlo nemožné, že by jeden člověk za jeden život mohl vytvořit dvacet tisíc uměleckých artefaktů. To nejde stihnout! reptali.

„A měli pravdu. Oni by to nestihli. Neměli by kdy, až příliš zaměstnaní posuzováním druhých lidí,“ říkal Pablův syn Claude.

V roce 1991 zase probíhaly oslavy 200. výročí úmrtí WOLFGANGA AMADEA MOZARTA. Rojily se podobné spekulace, že ani on nemohl všechny své skladby zkomponovat sám. Vždyť žil jenom 35 let! Přesto mu bylo připisováno šest set skladeb, z toho čtyřicet symfonií. Průměrně by tedy musel složit více než jednu symfonii každý rok, a to už od svého narození.

„Pro lidi, kteří mají problém uskutečnit ve svém životě byť jeden jediný sen, je osobní problém, když si své sny uskutečňují druzí. Vadí jim zrcadlo, které svým úspěchem nastavují. Uvědomují si o to víc, co sami nedokážou,“ odpovídal jim sám Mozart ve svém deníku.

„Je to nemožné!“ „To nejde!“ Prognózy, které jsou k smíchu hned poté, co je někdo jiný svými vlastními skutky vyvrátí. „Nedivme se zlobě, kterou přitahuje ten, kdo jiným ukazuje, co sám zvládne a oni ne,“ horoval už PLATON. Dodal známou větu: „Závist je třeba si zasloužit.“

„Kdykoli poleví názory, že něco dělám špatně, říkám si, že něco dělám špatně.“ Demosthenes

Koktal, šišlal, drmolil. Přesto si DEMOSTHENES ve čtvrtém století před naším letopočtem usmyslel, že se stane athénským řečníkem. Lidé se smíchy plácali do stehen.

Jenže pak na sobě začal pracovat. Horlivě se učil správnému přednesu a výslovnosti:

  • Frázoval do kroku, když stoupal na horu…
  • Snažil se překřičet příboj…
  • Mluvil s plnou pusou kamínků…

A začal se zlepšovat. To byla pro posměváčky pohroma.

Už se mu nesmáli. Naopak, začali ho nenávidět.

Tvrdili, že to nemůže být on, ale jeho dvojník. Vymýšleli si, že v pozadí stojí určitě někdo, kdo za něj správně vyslovuje, zatímco Demosthenes jen mlčky otevírá ústa. Nedokázali unést, že se skutečně stal autorem nejslavnějších proslovů.

Když nestačily posměch nebo nenávist, musel přijít poslední možný přístup – obdiv. Čtyřicet let po Demosthenově smrti athénský lid postavil vysmívanému muži sochu z bronzu. Na podstavci stál vyrytý nápis: „Kdybys měl, Demosthene, stejnou tělesnou sílu jako mentální, Makedoňané by nikdy nedobyli helénskou zem.“

„Znám jedinou adekvátní odpověď na nevraživou kritiku: Neříkat nic, nedělat nic, protože ona sama je nic.“ Tomáš Baťa

Povím Vám dva příběhy.

Ten první: Čtrnáctiletého ševce vyhodili ze zaměstnání. Vrátil se k otci, také obuvníkovi, ale nepohodl se s ním. Odjel k sestře, která mu pomáhala rozjet vlastní ševcovskou dílnu. Ta záhy zkrachovala. Zůstal jen zadlužený ctižádostivý kluk.

Ten druhý: O třicet let později firma Baťa ovládla přes polovinu československého vývozu.

Pro mnoho lidí jako by šlo o dva různé příběhy. Jenže ta úspěšná firma patřila tomu dříve neúspěšnému klukovi. TOMÁŠ BAŤA čelil během svého osobního růstu mnohokrát pohrdání, odrazování, posměchu. Ale naučil se soustředit na pozitivní činy – ty, které mu pomáhaly, ne které ho oslabovaly. Naučil se nikdy nereagovat negativně. „Než bych si hloupě kazil náladu, raději jsem se zaměřil na smysluplné řešení problémů, které se mezitím kupily.“

Indiáni říkají, že člověk je jako loď v širém moři. Nepotápí se vinou vody, která je všude kolem, ale vinou té vody, která pronikne do ní. „Ani všechny oceány světa nepotopí loď, dokud se voda nedostane dovnitř,“ říkají indiáni. Pamatujme si to.

„Pro lidi, kteří nás pomlouvají, nikdy nejsme středobodem vesmíru. Naopak, tím středobodem jsou pro sebe oni.“ Angelina Jolie

„Mým nejhorším životním omylem byla domněnka, že mě úplně každý řeší. A mým nejlepším životním prozřením bylo zjištění, že ve skutečnosti jsem každému ukradená.“ To říká žena, jíž kdekdo záviděl muže. Brad Pitt byl majetný, půvabný, žádaný. „Nikdo si neumí představit, kolik nenávisti je v lidech, a jak je strašné, když se všechna nenávist těch lidí spojí proti Vám,“ říkala ANGELINA JOLIE, která neustále čelila výčitkám, že je na Bradovi hmotně závislá. Snažila se to vyvrátit. Kromě herectví i režírovala, ukazovala velké srdce adopcí dětí, kterých měla nakonec šest. Nic z toho veřejnosti nestačilo. „Byla jsem na tom stále hůř zdravotně. Zlobila jsem se, že mě ničí lidé. Ve skutečnosti jsem se ničila sama tím, že jsem lidem přikládala takový význam.“

Z obav před rakovinou si nechala amputovat obě prsa, vaječníky i vejcovody. Hořce paradoxní je to, na co pak Angelina přišla. „Jednou jsem si nasadila černé brýle, klobouk hluboko do čela, límec svého kabátu jsem vytáhla až k uším a takto anonymně jsem vyšla mezi lidi. Dlouhý čas na rušném náměstí jsem nastražovala uši, kdy o mně někdo promluví. Přitom ti lidé mluvili jen o sobě. A tehdy mi došlo, že když mě druzí pomlouvají, vůbec jim nejde o mě, ale o sebe. Nepotřebují mi ublížit, jen sobě ulevit od svých bolestí a komplexů. Jsou to vlastně velmi nešťastní lidé.“

„Jsem jako kámen – ke chvále i kritice.“ Don Miguel Ruíz

Mexický spisovatel, kterého dnes známe jako autora Čtyř dohod, ještě ve svých padesáti letech prodělal těžký infarkt a strávil devět týdnů v kómatu, pak dalších osm let ve velkých bolestech. Ničilo ho, jak si bral cizí slova osobně. Pak sedl a sepsal své životní dílo. „Dnes, když mě někdo odsuzuje nebo hodnotí, proměním se v kámen,“ usmívá se DON MIGUEL RUÍZ. Co tím myslí? „Chvalte kámen. Kritizujte kámen. Ani jedno na tom, jaký je, nic nezmění. Vnímáte-li ho dobře, nebo špatně, pokaždé je to jen Vaše projekce. Slýchat pochvaly je sice hřejivé, tak jako slýchat urážky je mrazivé, ale to je způsobeno jen energií vycházející z úst autorů těch slov, není to kamenem.“

Pamatujme na to, že:

Máte problém se svým sebevědomím?

Cítíte potřebu víc zocelit sebe nebo své děti?

Ponořte se do tohoto vydání koučovacího magazínu a zamilujte si svůj život, svou cestu, svá rozhodnutí, sami sebe. (Koupit můžete samostatně, nebo v rámci dlouhodobého programu FC Premium.)

  1. Starejte se méně o to, co si o Vás myslí druzí, a více o to, co si o sobě myslíte sami.
  2. Žijte život podle sebe, ne podle druhých. Rozhodnete-li se žít podle sebe, můžete být šťastní. Rozhodnete-li se ale žít podle druhých, pak bohužel nikdy šťastní nebudete, protože není možné se zavděčit úplně všem.
  3. Naslouchejte lidem s pozitivní energií, vyrovnaným a podporujícím. Není Váš problém to, co druzí říkají. Ale je Váš problém, když přikládáte váhu a věnujete energii negativním lidem.
  4. V jakémkoli okamžiku, klidně v příštím, Vás může kdokoli pomluvit. Bohužel, tomu nelze zabránit. Nad lidmi s negativní energií nelze vyhrát, ani s nimi nelze bojovat, protože oni bojují pouze se sebou.
  5. Učme se od nich odpojovat. Pokud jim nemůžeme pomoci, neubližujme jim ještě víc. Oni si už dostatečně ubližují sami. Neoplácejme negativními reakcemi. Tmu nejde vyhnat tmou. A negativní činy prostě nedokážou přinést pozitivní život.

Pokud s čímkoli z toho máte problém, využijte magazín FC. Co vydání, to sto stran posouvání.

© Petr Casanova