Potkají se dva pocity:

„Ahoj, jsem Osamělost. Chci v Tobě přebývat.“

„Ahoj, já jsem Spokojenost. Promiň, už mám obsazeno.“

Důležitost Tvého PROČ

„Proč jste napsal knihu o vnitřní osamělosti člověka?“ zeptala se mě redaktorka, která držela rukopis mých Čtyř prán štěstí. Na konci rozhovoru to byla ona, kdo vyprávěl o tom, jak se v tomto zrychleném a povrchním světě často cítí sama.

Potkávám mnoho osamělých lidí. I když často tvrdí opak, cítím, že si samotu neužívají. Čím více je lidí kolem nich, čím více vztahů zkoušejí navázat, tím více se cítí sami a zklamáváni.

Jako by dnes bylo těžké potkat člověka, který opravdu chce budovat dlouhodobý vztah. Který nepodlehl honbě za uspěchanými úspěchy. Který se dokáže zastavit a užít si maličkosti. Který se pouze neobětuje pro druhé, ale myslí také na sebe – na své naplnění, aby pak mohl naplnit druhé. Protože to paradoxně přináší dvojnásobnou radost. Jste rádi, když se díváte do šťastné tváře, a ještě raději, když víte, že to Vy jste příčinou toho krásného úsměvu.

Osamělé lidi kdekdo soudí. Ale já, a věnoval jsem tomu jednu z kapitol Čtyř prán štěstí, jsem naopak poznal, že nejosamělejší lidé dokážou být ti nejlaskavější, podobně jako nejsmutnější lidé mají ten nejryzejší úsměv a nejzraněnější lidé dokážou být nejvíc nápomocní. To všechno se děje proto, že si tito lidé nepřejí nikoho dalšího vidět prožívat to, co museli prožít oni sami.

Ano, osamělí lidé mají obrovské srdce. Ale trpí tím víc, když ho nemají komu poskytnout.

Proč někoho potřebujeme

Lidé často zaměňují dva pojmy. Samotu si pletou s osamělostí. Mezi těmi pojmy je však rozdíl.

Samota vystihuje stav fyzického bytí. Jsme fyzicky sami, nemáme tedy nablízku nikoho jiného. Samota neznamená cítit se sám sebou ve špatné společnosti. Mnozí lidé samotu vyhledávají, hlavně když jsou nemocní z davu. Tehdy jsou sami se sebou rádi.

Osamělost je naopak emoční stav. Osamělost je pocit. Cítíme se sami, i když vedle sebe máme někoho jiného. Osamělost nemá nikdo rád. A nejhorší je, že osamělost si nevybíráme. Tak jako depresi. Kniha Čtyři prány štěstí je právě pro tyto okamžiky, kdy například něco zkazíme, nebo někomu připadáme nedostateční – a trestem je osamělost. Kniha je o cestě z těchto pocitů.

Vysvětluje, proč člověk potřebuje emoční pouto: NĚKAM či K NĚKOMU patřit, být PRO NĚKOHO důležitý, NĚKOMU důvěřovat, NĚKOHO podporovat, NĚČÍ podporu, lásku a důvěru dostávat. A kniha ukazuje, jak tento poklad objevit v sobě. Zkrátka, jak být sám se sebou v dobré společnosti.

Než se kniha dostane do Vašich rukou (přímo z tiskárny odchází již koncem května, pokud jste si objednali svůj výtisk zde), je dobré si utřídit v mysli své PROČ, svou „barvu osamělosti“. Cítit se sám, to totiž není spojeno jen s absencí partnera. Osamělost přichází obecně s postrádáním potřebných typů vztahů, a to i přátelských, rodinných, pracovních. Tam všude kniha pomůže.

Najdete se v těchto sedmi druzích osamělosti?

1. druh: Nové prostředí

Vnitřní osamělost, kterou cítíme po přestěhování se (například za partnerem) do nového místa, kde nikoho neznáme, po nástupu do nové práce (kde vše komplikují ještě jiné návyky, systém práce, celkové neznámo), po pádu na dno, do vážné nemoci. Obecně tuto osamělost cítíme na začátku nové kapitoly života. Poznáme ji tak, že se můžeme cítit sami i v prostředí plném lidí.

2. druh: Odlišnost

Opačná příčina. Čím déle v nějakém prostředí jsme, tím je patrnější, jak jsme jiní než ostatní. Rodina nám nerozumí, blízcí odmítají naši orientaci, cítíme se na jednu stranu izolováni a na druhou stranu nuceni popírat své vlastní Já, asimilovat se (splývat) s okolím tak, že žijeme ve lži, přetvářce, přestáváme být sami sebou. Vnitřně trpíme. Máme hodnoty, které nikdo kolem nesdílí, a naopak my nesdílíme hodnoty prostředí. Jako bychom zůstali za zdí. Jde-li o blízké lidi – rodinu, přátele, bývalé kolegy –, o to víc se cítíme sami. Někdy se bojíme i říct svou pravdu.

3. druh: Odpojení blízké duše

Smrt, anebo něco ještě horšího – definitivní NE od člověka, na kterém nám záleží a bez něhož si život neumíme představit. Okolí nás může objímat, a přesto jsme tak strašně prázdní a bez vnitřní vyhlídky na to, že bychom ještě někdy někoho tolik chtěli. (Pozor, v blízkosti duší není rozdíl – potkat nás to může nejen při odchodu člověka, ale i třeba milovaného zvířete).

4. druh: Úbytek domnělého přítele

Jiná „smrt“, jiné „NE“. Stane se šokujícím činem blízkého člověka. Prozřeme, že jsme byli celou dobu důvěřiví, laskaví a nápomocní k někomu, kdo nás ve skutečnosti klamal, šidil a zrazoval. Čím více lásky jsme investovali, tím víc to pak bolí. Připadá nám to jako trest za naše dobro.

5. druh: Ostrov ne-času

Na Facebooku můžeme mít tisíce přátel, seznam v telefonu plný kontaktů, ale když se s někým snažíme spojit, nikdo nemá čas. Ozvou se, když se jim to hodí, rodina, když něco potřebuje. To potkává zejména starší rodiče. Zpočátku své okolí, děti a vnoučata omlouvají – mají přece své životy. Později jim dojde, že ve skutečnosti mají JINÉ životy, JINÉ přátele, JINÉ hodnoty. Vzájemný vztah zůstal jen prázdnou frází. Pouhým slovem, jež nemá žádný obsah, žádné skutečné činy.

6. druh: Ničí zastání

V práci stojíme proti všem. Cítíme, že máme pravdu, ale nikdo se za nás nepostaví. Je to děsný pocit samoty v obrovském domě plném lidí, který kontaminuje celý náš život. Špatně usínáme, bez energie vstáváme, neradi chodíme tam, kde není žádná sounáležitost. Duše strašně pláče. Je osamělá a žádná materiální hodnota – vysoká mzda ani služební výhody – jí to nevynahradí.

7. druh: Stavitelské srdce

Stavitel je člověk, připravený na budování dlouhodobého vztahu. Popsán na pozadí témat mých knih, rozumí 250 zákonům lásky – ví, co dělat, aby vztah fungoval; prožil Dvanáct srdcívztah s někým, kdo nakonec už budovat nechtěl; prošel 100 nejkratších cest k Tobědokázal uzavřít minulost a pročistit se po předchozím zklamání; ujasnil si všechna Protože – důvody, proč tolik vztahů kolabuje; a naučil se i Cítit rozumem, myslet srdcempochopil karmu ve vztazích. Má tedy všechno potřebné pro to, aby si vybral správného partnera. Jen ho zatím ještě nemá. Nebo se ten partner ještě nerozhodl, nevyzrál, váhá, chybuje… A náš osamělý stavitel přestává věřit.

Největší bitevní pole na světě je v lidské mysli. A největší bolest lidského života plyne ze srdce. Zejména z toho, které ztratilo správné spojení. Podléhá dojmu, že život zčernal. Je potřeba mu vrátit barvy, naději, radost, štěstí. A to je veškerý účel mé poslední knihy Čtyři prány štěstí.

Je to kniha příčin a následků. Vrací se k příčinám našich bolestných pocitů, protože jedině když známe příčinu, můžeme najít správný lék – jedině když víme, co nám schází, můžeme to začít hledat a úspěšně najít. Osamělost je sice zdrojem neštěstí, ale stále je to jen subjektivní pocit. Změní se v okamžiku, kdy se změní pocit. Jaké nástroje k tomu používám ve své nové knize?

1. nástroj: Uvědomění

Co vlastně v životě chceme? Koho potřebujeme po svém boku?

Chceme ne-lásku? Potřebujeme někoho, kdo nám ubližuje?

Chceme bolest? Potřebujeme další zranění?

Jestliže druhého ignorujeme, je spíše zvláštní, že nás opouští, nebo je to logické?

Jsme vzájemně kompatibilní? Máme společnou budoucnost, nebo jsme spolu jen kvůli zvyku, minulosti? Vyrábíme jeden pro druhého (a i každý pro sebe) více štěstí, nebo neštěstí?

Mnoho osamělých lidí dělá tu chybu, že si myslí, že jejich vnitřní osamělost vyřeší někdo jiný. Přeskakují pak mezi vztahy a nemají spravený svůj základní vztah – vztah k sobě samému.

Mnoho osamělých lidí říká, že jim chybí láska, ale jsou-li vystaveni působení milujícího člověka, neváží si ho, protože mají v srdci pořád někoho předchozího. Problém není v okolí, ale v nich.

I v tom pomůže tato kniha.

2. nástroj změny: Péče o sebe

Všichni máme 1440 minut každý den. Někdo přesto večer uléhá se zjištěním, že neměl vůbec čas sám na sebe. Obětuje se pro zaměstnavatele, pro rodinu, a nakonec se ještě dozví, že ti, pro které to dělá, to vůbec neoceňují. Vyhoření pracovní i soukromé, umocněné chronickým stresem a depresí, je syndromem této doby. Došlo to tak daleko, že cítíme stud, vinu a pocity nepatřičnosti, když si máme najít čas pouze na své Já, své hodnoty, své zájmy, své přátele. Jako by tento čas ani neměl být. Jak se pak nemáme cítit osamělí, když jsme zcela prázdní?

Osamělí lidé zbytečně sklouzávají k alkoholu a jiným drogám, protože člověk sám je biochemický stroj, plný narkotik. Můžeme si je vyrábět zcela přirozeně, v knize Vám ukážu jak. Těšte se na endorfin, serotonin, zlepšení spánku, více humoru a vůbec světla, spojeného s mnohem širším poznáním, než na jaké jste běžně zvyklí. Čtyři prány štěstí jsou knihou každodenní radosti.

3. nástroj změny: Upřímnost

Ti čtenáři, kteří nejen čtou mé texty, ale posílají mi dotazy ohledně svých konkrétních situací a mého náhledu na ně (soukromá komunikace se mnou je jednou z výhod členství v FC Klubu a v programu FC Premium), vědí, že jsem upřímný a přímý, až to bolí. Nerad totiž marním čas svůj i Váš. Nechodím kolem horké kaše. Vím, kolik drahého času Vám může sebrat milosrdná lež.

Nejsem zloděj času. Jsem otevřený k sobě i druhým. Není snadné číst mé knihy, protože razím postoj, že je lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce. Jdu přímo proti všem zbytečným negativním pocitům – úzkosti, sebepoškozování, sebeodsuzování, sebepodceňování, nenávisti, závisti, utrpení a hořkosti, jež ničemu nepomáhají, jen škodí člověku samotnému a kradou čas.

Nečtěte mou knihu, pokud si myslíte, že nemusíte v životě nic změnit a že se Vaše osamělost sama rozplyne. Nerozplyne. Negativní pocity nemohou vytvořit pozitivní život. Avšak negativní minulost může vytvořit pozitivní budoucnost, pokud negativní přítomnost změníme v pozitivní.

Pokud pochopíme, že všechno je takové, jak má být. Že jsme v tomto bodu svého života právě proto, abychom se posunuli o krok dál. Že náhody neexistují a všechno se děje ve správný čas. I osamělost má svůj smysl, je obrovskou investicí do budoucna. Čím osamělejší jsme, tím více oceníme, až ten subjektivní pocit ustane. A až znovu procítíme to bohatství vlastního štěstí.

Proto ta kniha vznikla. Ať pomůže i Vám.

(Čtyři prány štěstí jde objednat pouze zde)

© Petr Casanova