Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Uvědomujete si občas přílišnou vnitřní tíseň?

Nebo Vás okolí taktně upozorňuje na proměny chování, které jdou zcela mimo Vaše vnímání?

Mají pro Vás lidé pohrdavá označení, opovrhují Vámi, a Vy těm jejich odsudkům věříte, tudíž hojně pochybujete sami o sobě?

Sigmund Freud, legendární neurolog, psycholog a rodák z Příbora, jednou pronesl: „Před tím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se, zda nejste obklopeni blbci.“

Současně však podotkl, že není radno psychické problémy podceňovat.

Psyché = duše. Psychologie je tedy svým způsobem nauka o duši. Když jsem svou novou knihu Čtyři prány štěstí zaměřoval na vnitřní svět, na zklidnění každého čtenáře v dnešním neklidném období, přemýšlel jsem hlavně o úzkostných stavech, která někdy vyvěrají i z banálních situací.

Jako autor, který napsal šest knih, mi ale záleží i na Vašich problémech. Proto jim naslouchám, proto ve zvláštním pořadu Řešidlo na Spotify každý všední den odpovídám na to, co Vás trápí. Čas jsem si udělal i dnes. Odpovím nejen autorce následujícího dotazu, ale i všem, kdo možná prožívají podobný problém: „Petře, jednu neděli jsem viděla Vaše poutavé živé vysílání na téma úzkostí. Vysvětloval jste rozdíly mezi racionálním i iracionálním strachem, strachem z rozumu a z emocí, logickým strachem daným přítomností a nelogickým strachem plynoucím z minulosti a tak dále. Moc mi to pomohlo pochopit, co se ve mně děje, na rozdíl od návštěv psychiatrů, kteří mluví příliš učeně a nesrozumitelně v různých zkratkách a připomínají mi citát Voltaira: ,Lékaři předepisují léky, o nichž málo vědí, na nemoci, o nichž vědí ještě méně, lidem, o jejichž stavu nevědí vůbec nic.‘ Moje otázka zní: Opravdu to musí být s úzkostmi tak komplikované?“

Jak moc skutečný je Tvůj tygr?

Předně, zcela respektuji odborníky na duševní onemocnění či poruchy, ale také musím dodat, že pro mě je důležité, aby mi čtenář nebo posluchač rozuměl. Proto jsou mé knihy a magazíny plné přirovnání, analogií a metafor, třeba té o tygrovi, která se týká právě úzkosti: abychom si uvědomili, že když máme strach a stres, není to jako v pravěku, kdy nás mohl pronásledovat skutečný tygr a kdy nám opravdu mohlo jít o život. Dnes nám o holý život většinou nejde, ale bohužel naše strachy a stresy vyvolávají podobné vnitřní reakce, jako kdyby o holý život šlo. A protože nám o holý život nejde, ale tělo reaguje tak, jako by o holý život šlo, tak mechanismy v těle chtějí útěk, nebo útok. Jenže my nepotřebujeme utíkat nebo útočit, jen si srovnat ve své mysli, že většina tygrů, kterých se bojíme, je jen v hlavě. A že 90 procent úzkostí nesouvisí s holým životem, avšak my se cítíme, jako kdyby o holý život šlo. To je problém dnešní doby.

Tygr ve skutečnosti neexistuje, ale my se ho bojíme. Tělo tak stále produkuje stres, který náš organismus přehřívá, až dochází k různým onemocněním a poruchám, aniž by tygr někde byl.

A co se týče komplikovanosti úzkostí, ta spočívá také v tom, že se řada typů úzkostí překrývá. Takže pokud navštívíte psychiatra v okamžiku, kdy dominuje jedna složka úzkosti, může začít boj s ní, s tou, která se projeví před psychiatrem, ale zároveň se bohužel může nechat volný prostor jiné složce úzkosti, o níž psychiatr nic neví, ani nemůže vědět, či kterou pacient umně skrývá. O to důležitější je umět rozlišit znaky alespoň pěti nejčastějších úzkostných poruch.

Pět nejčastějších tygrů v hlavě

Kdyby měl sám sestavit žebříček četnosti, začal bych panickou poruchou.

Je to nejnepříjemnější typ. Klame. Jde o krátké ataky, krátké záchvaty, jež jsou ale extrémně intenzivní. Dokážou člověka ochromit absolutním strachem. A to nejen mysl. Ochromují i tělo. Projevují se silným rozbušením srdce, pocením, dušeností, třesem, bolestí na hrudi, nevolností. A hlavně odpojit od sebe, od reality, zmateností až dezorientovaností. A co je strašné, člověk vnímá. Sice nevědomě, ale vidí, kde je, s kým, co se děje kolem měj, a potom se stane, že si spojí ty pocity s těmi místy, lidmi nebo situacemi a má sklon se jim vyhýbat, až panicky.

O to důležitější je identifikovat spouštěč. Co tu ataku vyvolalo. Nemusí to být jenom přítomný podnět, ale jakási přítomná událost, která vytáhla z paměti nějaký fatální minulý zážitek. Více se tím zabývám v knize Čtyři prány štěstí.

Jako druhou nejčastější bych definoval sociální úzkost. Kdekdo se jí může smát, ale ten, kdo jí trpí, má zvláštní úzkost třeba z důležité večeře, ze svého představení rodičům partnera, má křeče v žaludku z porady s náročným šéfem, ze setkání s novými kolegy, z večírků, na kterých nikoho nezná. Taková úzkost vypadá normálně, přirozeně, ale pro tělo to přestává být normální a přirozené ve chvíli, kdy předstíráme. Kdy navenek investujeme spoustu sil, abychom se tvářili sebevědomě, ale uvnitř vynakládáme spoustu dalších sil na potlačení skutečných pocitů. Třeba z obavy, co si o nás právě teď druhý myslí, jak nás odsuzuje.

Tento střet dvou protichůdných sil se projevuje nevolností, pocením, tedy vytlačováním něčeho špatného v sobě. A nejhorší je, že jde jen o souboj sebe se sebou, s minulostí, s obavou, která už dávno neexistuje, existovala třeba v dětství, ale tehdy nám způsobila nějaké velké bolesti a zklamání. A my tak dodnes můžeme mít problém rozvíjet nové vztahy.

Třetí nejčastější je podle mého názoru GAD, generalizovaná úzkostná porucha. Je nepříjemná tím, že pracuje s neurčitými obavami, ale v katastrofickém podání. Nemá žádnou souvislost s logikou, a přitom vyvolává hrůzu. Třeba: Je tady vir, a ten mě zabije. U této úzkosti vůbec není podstatné, zda tím virem již jsem nakažen, nebo ne. Když nakažen jsem, tak to je hotovka, ten mě zabije. A když nakažen nejsem, tak mě určitě dožene a taky zabije.

Všechno komplikuje to, že GAD pracuje se třemi hlavními strachy. Strachem o zdraví, strachem o rodinu a strachem o peníze. GAD se také přezdívá televizní syndrom, protože – všimněte si – téměř každá zpráva v hlavním večerním televizním zpravodajství se nějak týká ohrožení zdraví, rodiny nebo peněz. Třeba u koronaviru, to jsou pomyslné žně, pokud jde o GAD. Uvědomme si, že GAD je úzkost naprosto nepřiměřená, ale člověka naprosto ovládající. Člověk totiž nemá, jak se této úzkosti vzepřít. Jeho mozek funguje ne jako obrana, ale útok. Vždyť mozek sám vytváří všechny varianty sebezničení. Pak není možné normálně žít. Člověk je děsný unavený, v křeči, má napjaté svaly, nespí, neumí se soustředit. Má jenom strach. A tím strachem je paralyzován.

Čtvrtá nejčastější úzkost je OCD, obsedantně kompulzivní porucha. Je specifická tím, že člověk cítí úzkost naopak tehdy, nemůže-li projevovat nějakou svou posedlost. OCD je obvykle vázaná na nějaké znepokojivé myšlenky, obrazy, jež vyvolávají potřebu, nebo spíše nutkání dělat něco konkrétního a tím tu myšlenku potlačit. Třeba si pořád mýt ruce, stále něco čistit, něco obracet v ruce, kontrolovat, jestli jsem vypnul sporák, jestli právě teď partnerovi někdo nepíše… Je to pocit, že když to neudělám, stane se něco strašného. Nebo už se to děje a musí se to zastavit.

Pátou nejčastější úzkostí je podle mého soukromého žebříčku PTSD, posttraumatická stresová porucha. Zase je v něčem trochu jiná… Bývá přímým následkem nějaké vysoce stresující, život ohrožující události. Může to být projev zažité války, těžkého zranění, sexuálního násilí, nehody, zkrátka hluboko vrytá stopa do paměti, která se vrací a opakuje nebo vyvolává tíseň, nenadálé rozrušení i v nevinných situacích, jinak bezproblémových vztazích.

Co je nejhorší, u samotného postiženého PTSD to vyvolává prohlubující se zoufalství, pocit viny a hlavně pocit neschopnosti ustát každodenní maličkosti. Příklad: Když zafouká vítr – a on zažil hurikán. Nebo když se trochu vzedme vlna při koupání v moři – a on prožil tsunami. Nebo když se partner otočí za jiným člověkem – a on prožil nevěru, která právě takhle „nevinně“ začala…

Se vším se ovšem dá pozitivně pracovat. Já práci s myšlením člověka věnuji nejen knihu Čtyři prány štěstí, ale každé dva měsíce i svůj koučovací magazín, spojený s výhodným programem FC Premium. Více o programu ZDE.

© Petr Casanova