Sam Berns odmalička věděl, že jeho život bude kratší a složitější než u jiných, ale úsměv ho neopustil do poslední chvíle.

Procházíte obdobím, kdy Vám život „nepřeje“?

Marně hledáte pozitivní bod, od kterého byste se odrazili?

Máte sklon rezignovat?

Nebo tyto tísnivé pocity prožívá někdo ve Vaší blízkosti?

Tak zpozorněte.

V FC Klubu, kde se mi lidé svěřují se svými problémy, jež považují za neřešitelné, občas čelím povzdechům typu: Život už nemá cenu. Uvědomuji si, že to nejhorší, proti čemu stojím, není problém sám – všechno má řešení –, ale pisatel. Přesněji jeho pocity. Když člověk nevěří, že něco dokáže pozitivně změnit, tak se o to ani nesnaží. Vytváří sebenaplňující proroctví, kdy se opravdu stane to, čeho se bojí. Ale ne proto, že by to bylo nevyhnutelné, nýbrž proto, že ten člověk neudělá nic, aby zkáze zabránil. Sám se stane svou vlastní zkázou.

A právě proto existuje FC Klub, prostředí, kde nikdo na své problémy a slabá rozpoložení není sám. Místo, kde mu navrhnu nejen řešení, ale hlavně to, jak může pracovat sám se sebou, se svým sebevědomím, vírou, nadějí. Někdy stačí vymanit se z negací a změnit úhel pohledu.

Kdo čte můj koučovací magazín FC, ví, že rád pro ilustraci svých doporučení používám příběhy lidí, kteří byli podobně na dně. A z toho dna se dostali. A druhým zanechali užitečná poselství.

Protože ale nihilista si nikdy můj magazín neotevře, protože nevěří, že by mu pomohl, zkusím všem, kteří teď pohrdají svým životem, ukázat člověka, který se mi stal velkou inspirací.

To je on.

Sam Berns

Samovi bylo dáno žít pouhých 17 let.

Že na snímku vypadá starší?

To je progerií.

Neznáte tu nemoc?

Nedivím se. V tuto chvíli postihuje jen 350 dětí na celém světě.

Jen 350 dětí, považte!

A právě Sam musel přijmout, že ji diagnostikovali zrovna jemu.

Byli byste v jeho kůži ŠŤASTNÍ?

Progerie je velmi vzácná nemoc, která – laicky řečeno – spouští zrychlené stárnutí organismu. Obvykle se rozvíjí od druhého roku věku dítěte (Samovi ji objevili ve dvaadvacátém měsíci) a medián dožití je třináct let věku. Strašné, že?

Tu nemoc si můžeme představit tak, jako by se v těle splašily hodinky. Dítě stárne před očima. Rychle ztrácí vlasy, tělesný tuk, klouby mu tuhnou, tepny tvrdnou, srdce slábne.

Samovi rodiče, povoláním lékaři, u něj už v dětství objevili choroby stáří – osteoartrózu, osteoporózu, aterosklerózu. Sam ani nestačil pořádně vyrůst nebo nabrat hmotu. V době pořízení fotografie vážil pouhých třiadvacet kilo.

Proč o něm mluvím? Fascinovala mě jeho odpověď na jednu otázku.

„Same, co by o Tobě lidé především měli vědět?“

On: „To, že žiju velmi šťastný život.“ 

A dodal: „Pamatujte si to, až tu nebudu a Vy si budete myslet, že Váš život je nesnesitelný. Není. To jen Vy o něm tak přemýšlíte!“

Trváte na tom, že Vaše problémy jsou větší než jeho?

Nebo nyní velikost svých problémů přehodnocujete?

A jak se vůbec Sam naučil přemýšlet tak, že si (i velmi krátký) život užíval?

Člověče, sleduješ víc to, co Tě TRÁPÍ, nebo to, co Tě TĚŠÍ?

„Potkávám se s lidmi ne proto, aby mě litovali, ale naopak aby pochopili, že mě vůbec litovat nemusejí,“ říkal tento student střední školy. „Jsem v pohodě s tím, co nedokážu dělat nebo o co přicházím, protože stále zbývá hodně toho, co dělat dokážu a o co nepřicházím.“

Sam odmala věděl, že NIKDY nebude moci běhat, hlavně na dlouhé vzdálenosti, nikdy nezažije horskou dráhu a spoustu dalších aktivit. „Samozřejmě vím, co mi uniká, ale netrápím se tím… Raději své myšlenky soustředím na to, co mě baví a čemu se věnovat mohu: skautingu, čtení komiksů, muzice. Jistěže některých činností musím s ohledem na své tělesné omezení dosáhnout jiným způsobem, i tak je ale řadím do kategorie ,TO DOKÁŽU!'“

Myslel třeba bubnování. Odmala měl sen, že si zabubnuje v pochodové kapele, ale copak mohl nést při svých problémech klasický těžký buben? Pro svůj sen se však nadchl. Nechal si vyrobit speciální postroj: vestu, kterou vidíte na fotce a která mu buben nadlehčovala. „Postroj měl jen tři kila, to jsem zvládl, a poprvé jsem o poločase sportovního zápasu vyšel s kapelou na hřiště.“

Se speciálním postrojem na buben. A pak že se sny nedají splnit!

Poslechněte si také, proč se bubnování rozhodl věnovat. „Protože je to jedna z činností, která úspěšně potlačuje progerii. Ne že by snad při bubnování moje nemoc ustupovala, ale já se při takové činnosti cítím zcela naplněný, a v té chvíli progerii nevnímám, neexistuje pro mě.“

Tím odhalil i svou životní filozofii. „Mohl bych neustále myslet na překážky, na to, co nezvládnu, litovat se, jak mi život nepřeje. A dříve jsem takový byl. Vnímal jsem svou nemoc jako něco, co mi brání žít naplno a kvůli čemu děti umírají předčasně. Jenže pak jsem si uvědomil, že tento způsob přemýšlení mi nic dobrého nepřináší, jen jsem se kvůli němu trápil. Pak jsem pochopil, že progerie je jen překážka, kterou nemohu překonat, nic víc. A já jsem zcela smířený s překážkami, které nepřekonám. Svou aktivní pozornost raději věnuji tomu, co překonat mohu.“

Udržuj směr VPŘED

Jeho nejoblíbenější citát vyslovil Walt Disney: „Nikdy se nedívej příliš dlouho dozadu. Když Tě pohled dozadu bolí, prostě vykroč dopředu, otevírej stále nové dveře, zkoušej stále nové věci. Zjistíš, že život prožívaný směrem vpřed je naopak nádherný.“ Sam si zamiloval tanec, večírky se spolužáky, partu. „Když je Vám špatně, obklopte se lidmi, kteří Vám dělají dobře. Začnete si užívat jejich společnost i život. Pochopíte, že existují lidé, kteří na Vás za všech okolností mají pozitivní vliv, přátelé, kteří Vám vždy pomohou. A začnete si cenit těch, kteří Vás mají rádi.“

Poslední Samovo veřejné vystoupení.

Nejtěžší období života prý měl, když musel ležet v nemocnici se zápalem plic. „Tehdy jsem byl oddělen od všeho, co mám rád – od aktivit i přátel. A přesto jsem se naučit neztrácet pozitivní pocit. Jak? Nadějí, že všechno bude zase v pořádku. Ta mi pomohla projít tím nejtěžším. Poznal jsem, jak nesnadné je být v těžkostech statečný, ale pak mi došlo, že statečnost nemá být snadná. A že je docela námaha neplýtvat energií na sebelitování. Ale že se to vyplatí.“

Poselství: Pořád se měj na co těšit!

A co konkrétně v jeho životě znamenalo „jít vpřed“, „s nadějí projít tím nejtěžším“?

„Dbám na to, abych se v každém okamžiku mohl na co těšit, vytvářel si dobré pocity a jimi pak obohacoval svůj život. Může to být maličkost – těším se i na příští číslo komiksu! Nebo na dovolenou s rodinou! Nebo na setkání s přáteli! Díky těšení mám pořád v hlavě to, že mě čeká něco hezkého, a to mi pomáhá, abych tak řekl, projít kolem negací bez povšimnutí,“ usmíval se, i když přiznával, že ho špatná nálada také někdy potká a srazí. „Hlavně neplýtvám energií na to, abych se špatnou náladou nějak zápasil. Nesmýšlím o sobě negativně. Protože kdybych se chytil nějaké negativní myšlenky, už by v mé hlavě nemuselo zbýt žádné místo na pozitivní emoce. Já to dělám prostě tak, že když mám špatnou náladu, přijmu to jako fakt a snažím se dělat jen vše pro to, aby mě opustila. Jdu za kamarády, fandit na sportovní zápas, cvičit nový rytmus na bubnu, postavit si něco z lega nebo si přečíst něco veselého.“

Sam Berns si přál studovat biologii, genetiku, buňky.

Zemřel na aterosklerózu v 17 letech.

Vždy však říkal: „V poslední chvíli se nebudu bát smrti. Mnohem více se budu bát života, který jsem nenašel odvahu žít.“

Nuže, ptám se ještě jednou:

Opravdu máte důvod smýšlet o svém životě negativně?

Opravdu zrovna Vám osud nepřeje?

Nebo je to jen Váš momentální pocit a věříte, že když to šlo Samovi, půjde to změnit i Vám?

  • Jak Vám mohu pomoci?
  • Koučovací magazín pro práci s vlastním myšlením získáte ZDE
  • Potřebujete nasměrování, pozitivní náhled, pomoc v nějakém svém problému, ve kterém si nevíte rady? Využijte FC Klub, uzavřenou facebookovou skupinu a diskrétní komunikaci se mnou, na kterou jako členové FC Klubu máte právo.
  • Výhody FC Klubu společně s doručováním koučovacího magazínu získáte v rámci členství FC Premium (možno i na Slovensko).

© Petr Casanova