Občas řeším v FC Klubu takzvaný praskavý případ. Ostatně, vyzkouším to na Vás.

Za chvíli určitě uslyším prasknutí. To jak nad hlavní postavou tohoto příběhu zlomíte hůl. Přitom její příběh není zdaleka tak vzácný, jak by se mohlo zdát.

Je maminkou dvou malých dětí. Stará se o ně nejlépe, jak může. A stará se o ně maximálně, protože musí. Je na ně sama. A to přesto, že má partnera. Tedy muže, kterého za partnera označuje. Ten jí nepomáhá, spíše škodí. Sekýruje ji, jak to jde.

„Jak je možné, že ještě nemám na stole večeři? Proč to malé dítě řve? Jak si můžeš dovolit stěžovat, že jsi dnes unavená – copak dřeš v práci jako já? Máš mateřskou ,dovolenou‘!“

A když vidí, že slovní napadání není dost účinné, přidá fyzické. I před dětmi, asi aby viděly, jak se má správně se ženou nakládat. Syn aby viděl, jak má útočit na ženu. A dcera aby viděla, jak má na sebe nechat útočit muže.

I ona sama ví, že je to despota. Zoufá si. Ale svému okolí se už nemůže moc svěřit. Její okolí totiž pokaždé vznese otázku: A proč s ním zůstáváš? Potřebuješ někoho takového vedle sebe?

Protože v FC Klubu mě lidé mohou oslovit se svým trápením napřímo a diskrétně – přes e-mail, Skype nebo osobní setkání (záleží na programu, který si tady zvolí) –, přes obrazovku počítače jsem viděl její slzy, váčky pod očima, v nich popraskané žilky, přes které mi sdělovala: „Vím, že sama sobě ubližuji, když ve vztahu zůstávám. Vím, že by můj život mohl být lehčí. Jenže já bez toho muže nedokážu být. Nechci to dětem udělat. Nechci, aby vyrůstaly bez táty.“

Okolí ji už zatratilo, poztrácela kamarády. Neměla už vlastně komu se svěřit se svou bolestí, jež se stále zvyšovala, to jak on zvyšoval svou agresi. Já jsem ji vyslechl a pustil se s ní do změny. Vím totiž, že psychologie zná termín Thomasův teorém. Pokud je nějaké přesvědčení člověkem definováno jako reálné, tak reálným se stává bez ohledu na to, že reálným nikdy nebylo. Příklad: Pokud žák začne být přesvědčen, že nesloží zkoušku, ačkoli látku bezchybně umí, je schopen si přivodit tak ochromující úzkost, že zkoušku nesloží – v hlavě si vytvoří tak destruktivní prostředí, neschopné racionálního úsudku a kreativity, že v něm nemůže uspět.

A tato žena sama sebe přesvědčila, že i špatný táta je pro děti lepší než dobrý nebo že i špatný partner je pro ni lepší než žádný. Sama sebe přesvědčila, že když zůstane v takovém vztahu, ona i děti o nic dobrého nepřijdou. Současně ji ale svíral pocit, že možná žije ve lži, že možná přichází o víc, než si dokáže představit…

Nebyla hloupá. Protože v ní probíhal zřejmý boj. Boj mezi tím, co „ví“, a co „cítí“. Boj mezi jejím rozumem a citem. Boj s její minulostí, ve které ji tomuto myšlení někdo naučil. Někdo, na jehož vlastním příkladě tato žena ještě jako dívenka viděla, že „odejít od táty“, i když vytváří negativní prostředí, „to se dětem nesmí udělat“.

A v těch kolejích jela teď, v přítomných kolejích vedoucích z minulosti.

Tak co Vy na to? Už proběhlo to prasknutí zlomené hole?

Já nad lidmi hůl nelámu. Raději jim pomáhám jejich problém řešit. Každý problém má řešení. I tento. Pokud Vás zajímá, pojďme krok za krokem:

 

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde