Všimli jste si té zvláštnosti?

Taková letiště nebo nádraží, na kterých se vítají nebo loučí páry, vidí MNOHEM VÍCE UPŘÍMNÝCH polibků než svatební sály.

Podobně zdi nemocnic slyší MNOHEM VÍCE UPŘÍMNÝCH modliteb než stěny kostelů.

Když jsem si toho všiml poprvé já, položil jsem si otázky:

Proč vlastně mají lidé takový problém s upřímností a přímostí?

Proč je na světě tolik zbytečné falše a přetvářky?

Možná je to smutnou zkušeností lidí. Mnozí z nás už zažili, že po nás druzí vyžadovali, ABYCHOM BYLI UPŘÍMNÍ, ale jen do chvíle, než jsme opravdu upřímní byli – pak jim to začalo vadit.

Mohu si dovolit mluvit v množném čísle, protože znám Vaše příběhy. V mém FC Klubu, kde společně konzultujeme Vaše problémy, bolesti, úzkosti, je už přes 15 000 lidí, celý FirstClass má pak přes 310 000 sledujících. Ale ten příběh, který Vám svěřím dnes, je trochu jiný. Oslovil mě totiž muž, který si odpykává velmi zvláštní druh trestu…

Nechtěl jsem Ti ublížit…

Ten muž dlouhou dobu chodil s jednou ženou, ale nebyl si jistý, jestli je ta pravá.

Naopak ona ho milovala. A „právě proto“, argumentoval, nechtěl zranit její nádherné emoce, a tak mlčel tím víc, čím spíše nabýval poznání, že on sám ji nemiluje. U něj jiskra nepřelétla.

Ve svých knihách, zaměřených na zvládání kritických situací ve vztazích, řeším podobné případy. Takové, kdy těm lidem, kteří nás milují nebo kterým na nás záleží, lžeme, ale ne proto, abychom jim ublížili, nýbrž abychom jim neublížili.

Alespoň věříme, že jim lží neubližujeme. Ale…

Proč jsi mi ublížil?

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ nechápala v slzách, když se ten muž v jedné slabé chvíli prořekl.

„Nechtěl jsem Ti ublížit. Vyčetla bys mi, že jsem Tě okradl o čas,“ bránil se.

Vzápětí se chytil za ústa. Uvědomil si, že jí tím lhaním ukradl ČASU MNOHEM VÍC.

Ve své naivní domněnce, že lží neublíží, vzal té milující ženě to nejvzácnější, co má – kus života, který už nikdy nelze vrátit zpět.

A co bylo paradoxní, ten čas vlastně ZBYTEČNĚ VZAL I SÁM SOBĚ. A nejen to.

Ne svým ne-milováním, nýbrž svým dlouhodobým lhaním přišel o člověka, který ho bezmezně miloval. Naopak ona, poté, co jsem jí v FC Klubu pomohl sebrat se z obrovského šoku, zjistila, že jí je samotné vlastně lépe – došlo jí, že ze své blízkosti vymazala lháře.

Ano, tak krutě to skončilo. Ten, který jí „nechtěl ublížit“, se nakonec stal v jejích očích tím nejhorším padouchem, který jí ublížil ze všech nejvíc.

Proč jsem jí to vlastně neřekl?

Zlomená byla ona, ale také on. S oběma jsem pracoval v FC Klubu.

Jí souběžně pomohla kniha Dvanáct srdcí, která je o nejhloupějších/nedomyšlených chybách ve vztahu. Jemu pak mimo jiné magazín Jak postavit most přes minulost, který je též o odpuštění sobě samému. Paradoxně těžší byla práce s ním. Měl takzvaný syndrom voraře.

Voraři byli lidé, kteří vázali klády poražených stromů pevně k sobě a na nich splavovali řeku. Na voru stáli každou nohou na jiném kmeni. Tento příměr se používá v psychologii u lidí, kteří jsou také pomyslně voraři, také stojí každou nohou v jedné realitě.

Tento muž se snažil stát současně „na kmeni“ zvaném nevyslovená skutečnost („Nemiluji ji“), kterou cítil jako absolutní pravdu v sobě. Současně ale vytvářel vyslovovanou lež („Miluji Tě“). Na takovém nestabilním voru se snažil proplouvat jejich vztahem.

Klasičtí voraři se snažili provazem obě klády co nejvíce sblížit, v našem příměru co nejvíce sblížit skutečnost a lež. Problém je, že skutečnost a lež při sobě nedrží. Chce to dlouhodobé úsilí, dovednost nekonečně dlouho držet provaz, a přece to člověk nezvládne. Člověk totiž není dokonalý, stačí jedno polevení, neopatrnost, a pravda vyjde najevo. Jinak řečeno: Ty klády se rozjedou, člověk podklouzne a končí pádem do vody, neschopen znovu vylézt na jednu, nebo na druhou kládu. Topí se. Přesně tohle muž prožíval. A ona už mu pomocnou ruku nepodala. Nestála o to vzít do své blízkosti znovu svého kata.

„S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami,“ pronesl jednou vévoda de La Rochefoucauld, francouzský spisovatel a moralista. Muž-vorař věděl, o čem ta slova jsou. Při našich sezeních v FC Klubu mi položil tři hlavní otázky, kterými se v osamělosti užíral:

  • Proč je tak těžké tomu, kdo nás upřímně miluje, upřímně říkat pravdu, ať je sebevíc bolestná?
  • Proč vlastním lhaním obíráme o čas jeho, a nakonec i sebe?
  • Proč máme pocit, že lhaním něco dlouhodobě získáváme?

Odpověz mi: PROČ to děláš?

Už z mé první knihy 250 zákonů lásky, jejíž anglický překlad 250 Laws of Love se stal mezinárodním bestsellerem v USA, Velké Británii, Německu a Španělsku, znáte mou definici upřímnosti. Upřímnost neznamená říct nutně všechno, co si myslíme, ale nutně myslet všechno tak, jak to říkáme. Upřímnost má blízko ke slovu „přímost“ a přímost znamená dostat do roviny (do přímky) to, co děláme – s tím, co říkáme – a s tím, co si myslíme. Upřímnost i přímost tedy znamená čitelnost člověka. Čitelnost vytváří důvěryhodnost. Kde není důvěra, neexistuje vztah.

Upřímnost, projevovaná ve vztahu třeba i přímými pravdami, znamená vážit si času svého i času druhého člověka, který nám podává srdce na dlani, který se nám odevzdává, který nám důvěřuje, který na nás spoléhá. Být neupřímní a myslet si, že tím druhému neubližujeme, je strašlivý omyl, protože právě neupřímností ubližujeme tomu, kdo nám důvěřuje, vůbec nejvíc.

To je důvod, proč se upřímností, a to vůči druhým i sobě, zabývám ještě z jiného úhlu ve své nové knize Čtyři prány štěstí.

Následující řádky věnuji těm, kdo momentálně procházejí obdobím lži, ať už lžou sobě nebo druhým. Účelem není je odsuzovat, spíše přimět je pochopit sebe sama, směr, kterým kráčejí, a pět dobrých důvodů, proč stojí za to něco změnit a být upřímní.

1. důvod: Být upřímnější je jednodušší než lhát

Přiznám, že jsem primitiv. Žiji a chce žít maximálně JEDNODUŠE. Snažím se být tak primitivní, že dělám to, co říkám, a říkám to, co si myslím. Všechno ostatní je na mě příliš komplikované.

Vím, že upřímnost je náročná a nepohodlná. Proto ji také nalézáme u malého počtu lidí. Daleko pohodlnější a snazší je snížit se ke lži, falši a přetvářce. Někdo si dokonce myslí, že právě tím nejlépe získá důvěru druhých. Ale je to omyl. Důvěru druhých si totiž mnohem jednodušeji a lépe získáme upřímností.

I toho muže jsem se zeptal: Proč máme předstírat svou upřímnost? Buďme prostě upřímní.

2. důvod: Pokud Ti záleží na názoru druhých a nechceš jim být pro smích, proč tedy jsi falešný?

Ve své třetí knize 100 nejkratších cest k Tobě apeluji, že vůbec nezáleží na tom, jak pěkně a často někomu říkáme, že ho milujeme, protože to, zda ho milujeme, je patrné už z toho, jak s tím člověkem zacházíme. Nepotřebujeme v tomto směru mluvit, žvanit. Mluví za nás činy.

Vztah nestojí na tom, jak pěkně a často říkáme Miluji Tě, ale na tom, jak upřímně a pravdivě to myslíme. Potkávám různé lidi. Někteří chodí například do kostelů upřímně. Druzí jen proto, aby vypadali dobře před sousedy. Třetí jen proto, aby vypadali dobře před Bohem. Já nejsem věřící v náboženském směru, proto se obávám, že Bohu nezáleží na délce a hlasitosti našich modliteb jako na hloubce a upřímnosti, s jakými ty modlitby prociťujeme.

Ve svém koučovacím magazínu FC píšu, že se obecně nerad chovám podle druhých. Raději budu nenáviděn za to, jaký jsem a v co věřím, než jako falešný člověk, který lže.

Dělám chyby, mýlím se, ale vždy se vší upřímností. Proto také promíjím každému chybujícímu člověku, u něhož vím, že k chybě nedospěl falešností. A proto také nenávidím vědomé nevěry. Pro mě to není omyl, ale podvod. Úmyslné ublížení někomu, ke komu pak mám drzost vrátit se s lísavými slovy: „Miláčku, tolik Tě miluji a nikdy Ti neublížím.“

Je to stejně podlé a hloupé jako sedět s milujícím člověkem v lodi, do níž jsem právě záměrně a skrytě prorazil díru. Loď klesá. Jaký konec očekávám? Že se díra sama zacelí? Že se utopíme oba? Nebo že počkám, až se utopí partner, a sám, připravený, pak odplavu? Co lží sleduji?

3. důvod: Když si zjednodušíš život upřímností, on se Ti odmění

Ve své knize 250 zákonů lásky ukazuji, jak vypadá taková upřímnost: chovat se stejně, ať je partner daleko, nebo přímo vedle nás. Píšu v ní, že upřímnost je jako černý mravenec lezoucí po černém útesu uprostřed černé noci. Existuje, i když ho nevidíme.

Naše myšlenky, jak budu ukazovat v novém vydání svého koučovacího magazínu o intuici a vizualizaci, mají značný přesah. Nezůstávají jen skryté v naší hlavě. Ovlivňují totiž chování a pocity. Druzí mohou spatřit, jak myslíme. Všichni totiž máme sklon jednat a cítit ve směru svých skutečných pravdivých myšlenek. Lidé se sice mohou chovat v rozporu se svými slovy, ale nikdo se nedokáže chovat v rozporu se svou energií.

Popisoval jsem to i jednoduchým příběhem v knize Dvanáct srdcíChlapec a holčička si hráli na mořské pláži. On měl krásné mušle, ona kamínky. Dohodli se, že si své poklady vymění. Hoch si tu nejkrásnější mušli schoval, aby holčičku ošidil. Dívenka mu všechny své kamínky dala. Tu noc chlapec nemohl usnout. Přemýšlel, jaký nejkrásnější kamínek mu holčička zatajila. Naopak dívenka tu noc spala nádherně. Byla přesvědčena, že má ty nejkrásnější mušle z celé pláže.

Lhaním si vytváříme svou vlastní karmu. Protože ve svém myšlení nepřipouštíme nic než lež.

A to i v jednání druhých.

4. důvod: Začneš konečně tvořit budoucnost

Pravda plyne klidně, jako nesená na hladině řeky, a stává se pokojnou součástí naší minulosti. Naopak když vyslovíme lež, zůstává s námi, od minulosti celou přítomnost. A ne příjemnou.

Kdo říká pravdu, si nemusí nic pamatovat. Naopak kdo říká lež, ten musí vylhaná slova nosit pořád v hlavě. Na vyslovenou lež musí vršit další lež. Kombinovat je navzájem mezi sebou. A přitom mít v hlavě i pravdu, která se stala a kterou nesmí vyslovit, zapomenout ani kombinovat se lží.

Lhář je jako buldozer, který před sebou tlačí odpad. Problém je, že hromada odpadu je stále větší. Ačkoli lhář může být zdatný a silný, je jen otázkou času, kdy selže, kdy už dál hrnout tu obrovskou hromadu nedokáže.

Lidé, kteří říkají pravdu, stavějí. Lidé, kteří říkají lež, boří. Lež není omyl, ale způsob myšlení. Přesvědčení, že lež se vyplatí. Jinak by lhář nelhal. Lhář má tedy sklon lhát dál a pořád, a to ve všech druzích vztahů. Šidí kamarády, kolegy, děti a své nejbližší lidi. Jako strom, který se naučil šidit kyselým ovocem, náhodou nevydá sladké.

Lhář nemůže budovat budoucnost, protože se není schopen odpojit od minulosti. Je držen kotvou, která je stále těžší, stále náročnější. Opakuji: S lhářem nemůžeš budovat budoucnost. Neví totiž, co je budovat, ani co je budoucnost. Ví jen, co je bořit, a jen co je minulost.

5. důvod: Upřímností ušetříš čas

Lidi, kteří se mě ptají na můj názor na jejich problém v FC Klubu, dopředu varuji, že nemám čas na tanečky a chození kolem horké kaše. Jsem upřímný člověk. Vím, že pravda někdy bolí, nicméně také vím, že je lepší jedna pravda, jeden konec s bolestí, než bolest bez konce.

A tak to platí ve všem. Kdykoli přestaneme druhým lhát, ušetříme tím svůj i jejich čas. Kdykoli nám druzí přestanou lhát, ušetří tím nám i sobě čas. Proto buďme vděční těm, kteří k nám jsou upřímní. Čas je nejdražší a nejdůležitější komodita, která existuje. Čas, který promarníme něčí falší, už nikdy nezískáme zpět. Proto také, kdykoli se dozvíme pravdu, nemysleme na minulost, na iluze, které nám právě byly vzaty. Mysleme na budoucnost, na veškerý čas, který nám zbývá.

Buďme vděční, když se lháři projeví. Neberme si jejich slabost osobně. Uplatnili by ji, a také ji uplatňují, vůči každému, není v tom nic osobního. Čím dříve takové lidi rozpoznáme a necháme v jejich oblíbené minulosti, tím dříve najdeme někoho, kdo dokáže mluvit na rovinu. Kdo řekne, co přesně mu vadí. Kdo nebude mlčet, že už má jiné plány. Kdo nám zkrátka nebude krást čas.

Jak Vám mohu pomoci?

  • Všechno o mých knihách + která z nich pomůže Vám v této konkrétní situaci: čtěte ZDE.
  • Zajímá Vás nová kniha Čtyři prány štěstí? Více zjistíte zde.
  • Chcete se mnou probrat svůj problém? Napište mi přes FC Klub. Nebo zvolte FC Premium a ke všem výhodám FC Klubu získáte automatické doručování koučovacího magazínu FC.

© Petr Casanova