Petr Casanova, foto: Robert Tichý

Čas Zmrtvýchvstání. Čas Nových začátků. To jsou Velikonoce.

Ten den si pročítám zápisník, který si vedu už odmalička a kam si zapisuji vzpomínky pro těžké chvíle. Když je mi hůř, saju z těch zapsaných událostí lepší energii, úsměv i pozitivní inspiraci.

O Velikonočním pondělí se říká, že je to den, kdy se otevírají poklady. Tohle je ten můj. Jeho části znáte ze Speciálu pro rok 2020, ale dnes Vám, snad pro zamyšlení, snad pro zjemnění Vašich pocitů, povím 7 krátkých příběhů, které sahají až do mého dětství.

Možná je to osobní čtení, ale je fér vědět víc o člověku, který pro Vás píše magazíny a knihy, nebo kterému se svěřujete v rámci FC Klubu. Možná z následujících historek lépe vyrozumíte, co se mě přimělo vytvořit FirstClass.cz, prostředí, ve kterém nikdo na své problémy není sám, komunitu, která je díky vám dnes s více než 300 000 fanoušky největší na našem internetu.

1. Ty se máš…

(aneb Jak správně zařadit svůj problém a přestat žehrat na to, jak špatně se mám)

Na gymnáziu jsme v rámci tělocviku hráli lední hokej. Jednou jsem si poranil kotník a dostal berle. V budově školy jsem zoufale zápasil se schody a taškou. Proklínal jsem celý svět.

Spatřil mě Martin z vedlejší třídy, kluk upoutaný na invalidním vozíčku. Přijel, tašku mi vzal a trpělivě po mém boku popojížděl, než jsem neumětelsky překonal celou chodbu. Když jsem mu ve dveřích své třídy děkoval za pomoc, řekl: „Doufám, že se budeš brzy cítit lépe.“

On takové vyhlídky neměl.

2. Skutečné bohatství

(aneb Jak si urovnat životní hodnoty)

Na mé osmnáctiny mi máma přála všechno nejlepší do dospělého života. Zeptala se mě, co si ze všeho nejvíc přeji. Vyhrkl jsem: „Být bohatý.“ Nic mi na to neřekla, jen pokývala hlavou a trpce se usmála.

Tři roky nato mi zemřela (více o této události v Příběhu FC). Seděl jsem na chodbě vinohradské nemocnice a to jediné, co jsem si přál, bylo mít mámu zpátky. Mít ještě trochu času a být s ní.

Tak jsem ve svých jednadvaceti letech poznal, co je největším bohatstvím člověka. Čas.

3. Kéž by…

(aneb Jak se stát běžcem na dlouhé tratě)

Jednou jsem přišel do restaurace a volno bylo jen mezi dvěma stoly. U obou seděly páry, u toho levého dva asi dvacetiletí milenci, a u pravého dva asi sedmdesátiletí. Pozdravil jsem a čekal na číšníka, když jsem postřehl, že ti dvacetiletí mají oči jen pro sebe a ti sedmdesátiletí je s úsměvem pozorují.

Nakonec ten starší pán povídá své paní: „Pamatuješ si, když jsme byli jako oni?“ A objal ji.

Ten dvacetiletý kluk to zřejmě zaslechl, protože pobídl svou dívku, aby se ohlédla na ten sedmdesátiletý pár, a pravil: „Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni.“

Ten den se mi v hlavě začala rodit kniha 250 zákonů lásky, dnes jedenáctinásobný bestseller o běžcích na dlouhé tratě a budování celoživotních vztahů.

4. Stačí jediná věc

(aneb Jak nalézt smysl života v těžkém osudu)

Z mých knih znáte mého francouzského kamaráda, který žije v Paříži a jmenuje se Melchior.

Je slepý, a díky tomu vidí věci jinak.

Hodně mě naučil. Je zvláštní, že mi oči otevírá zrovna nevidomý, že?

S Melchiorem jsme rádi usedali v Tuillerijských zahradách před Louvrem. Vídali jsme se hlavně v době, kdy jsem měl potíže v lásce – dny Sovy, jak říkal Ignát Herrmann chmurným náladám. Melchior sice neviděl mé svraštěné čelo, ale vycítil ho. Kladl mi zvláštní otázky, takové, které mě vždy rozesmály, vyvedly z úzkosti a negativních myšlenek. Myslím, že je kladl právě proto. Ptal se třeba: „Pierre, jak vypadá krásný člověk nebo krásná věc ve tmě?“

Učil mě pracovat s energiemi. A nejen on.

Také Melchiorův přítel Pascal, který je bubeníkem v kapele. Pascal je podle lékařské zprávy hluchý, a to od narození. Podle svých slov opravdu neslyší, jen „někde vpovzdálí“ vnímá velmi slabé basové tóny. A přes tepající pokožku cítí vibrace od bubnů, na které bije. To je vše.

Na vystoupeních kapely, kde bubnuje, to chodí takto: Kapelník rukou udá takt, Pascal začne bubnovat a celá kapela hraje podle něj. Pascal je tak ponořen ve svém tichu, pohroužen do svého rytmu, stoprocentně soustředěný a považovaný za jednoho z nejlepších amatérských bubeníků v Paříži. Diváci vůbec nevěří, že je hluchý.

Právě Pascal mě naučil propadat vášni. Říká: „I kdyby Ti osud ponechal jen jednu poslední dovedností, nepřestaň ji s radostí dělat. Protože jedna dovednost je úplně dostatečná na to, aby v ní člověk dosáhl mistrovství a štěstí.“

5. Mít navždy smysl

(aneb Jak nebýt na světě zbytečně)

Ještě zůstanu, když dovolíte, v Paříži.

Nevidomý Melchior má rád pohyb. Při běhu v Tuillerijských zahradách jsme se také poznali.

Běhá s asistentkou běhání. Díky její sounáležitosti má uličky Paříže dokonale načtené, ovšem za běhu. Jako by měl GPS mapu integrovanou přímo v mozku. Když někam spěcháme, zvolá: „Poběž!“ Rozeběhne se, cinká holí o dlažbu a – uhání přede mnou.

Melchiorova asistentka se jmenuje Genevieve (Ženevijev). Znala mou knihu 250 Laws of Love, pomáhala jí poté, co její manžel zahynul při dopravní nehodě. Říkala, že se s tím roky neuměla vyrovnat. Není divu. Jak totiž v knize píšu, nejbolestnější v životě je rozdíl mezi tím, co víme, a tím, co cítíme. Nedokázala manžela zařadit do minulosti, když byl „pořád s ní“ v přítomnosti.

Lidé jí nadávali: „Pochop už, že je mrtvý.“ Ale můj hlas ji prostřednictvím knihy nabádal: „Tvé city se nikdy nemýlí. Život Ti vysvětlí, proč je pro Tebe stále živý. A možná nejen pro Tebe.“

Ta věta se naplnila poté, co jednou zazněl zvonek u Genevieviných dveří… Za nimi stál cizí muž a dvě malé děti. Udivené Genevieve řekl: „Váš manžel není doma? Dnes je to na den přesně deset let, co mi daroval kostní dřeň. Zachránil mi život. Chci, aby viděl mé děti, které by bez něj nepřišly na svět.“

Genevieve se k těm dětičkám sklonila, pohlédla do jejích stydlivých očí a pochopila, jak je život věčný, i když člověk ne. A že její muž bude mít už navždy pro tento svět smysl, pro nekonečné generace, které by bez jeho laskavosti před deseti lety nezapočaly.

6. Co víc si přát?

(aneb Jak si zachovat pozitivní úhel pohledu)

Na Melchiorovi je mnoho úžasných věcí. Nejpřekvapivější asi tak, že rád chodí do kina.

Sice je nevidomý, nevidí dění na plátně, ale představuje si obrazy na základě odposlechnutého děje. Jednou, když jsme z kina odcházeli, smál se: „Pierre, tak barvitý film, jako byl dneska ten můj, ten Tvůj určitě nebyl…“

Rád jsem Melchiora v kině pokradmu pozoroval. Jeho zavřené oči těkaly, jako by zevnitř tvořily promítací plátno. Mnohokrát jsem se ptal: Čemu se asi zrovna teď při tom svém soukromém promítání ve své hlavě směje? Do jakých představ jej zavedly ruchy a konverzace, které slyší? Nakazil mě tím zaujetím natolik, že i já v kině zavírám oči a jen si představuji, co kdo asi dělá nebo jak vypadá.

Melchiorovi jednou týdně v bytě uklízí Paulette, asi třicetiletá maminka tří dětí. Tatínkové se o její potomky nezajímají, má problém je uživit. Ale ona není smutná, naopak je vždy rozzářená: „Mám velké štěstí, že dělám uklízečku.“ Někdo by nad její prací ohrnul nos, jenže Paulette říká: „Neumíte si představit, pane, jak moc ji mám ráda. Každý den umožním tolika lidem, aby se po návratu domů cítili mnohem lépe! Navíc jsem pryč jen několik hodin denně, tedy na své děti mám pořád hodně času! A ještě k tomu jim za vydělané peníze mohu dát jídlo! Co víc si mohu přát?“

7. Schopnost vidět

(aneb Jak vždycky vidět to lepší)

Když pracuji s lidmi v FC Klubu a snažím se jim pomoci z problémů, ve kterých se cítí utopeni, často si vzpomenu na Melchiorovu kamarádku. Claire je téměř slepá. Vidí jen z deseti procent. Jednou, to jsme všichni tři stoupali tím příkrým kopcem k bazilice Sacré-Coeur, mi to nedalo a zeptal jsem se: „Claire, jak moc Ti vadí to, že skoro nevidíš?“

Ona se usmála, zastavila se, natáhla paži a zničehonic povídá: „Prší. Pierre, že prší?“ Na dlaň její ruky dopadaly první kapky a ona se zdála šťastná, skoro se tetelila blahem. „Víš,“ řekla na vysvětlenou, „po dešti vždycky zůstane v trávě rosa. A díky tomu, jak se v mých očích láme světlo, pak vidím při každém pohledu do mokré trávy nádhernou duhu.“

Usedli jsme na schodech pod bazilikou, a zatímco jiní utíkali do sucha, společně s Claire jsme se radovali z nalezení jedné krásné maličkosti v pouhých kapkách deště.

Ten den jsem zjistil, že když nám život připadá šedivý, stereotypní, nemusí to být vina života, ale našeho vidění. Někdy ani není třeba víc otevírat oči, stačí srdce a hned spatříme víc barev.

Jak Vám mohu pomoci?

  • Mé knihy jsou zaměřeny na řešení konkrétních problémů. Objednat se dají pouze ZDE.
  • Mé magazíny jsou koučovací, obsahují pracovní listy k průběžnému sebezlepšování. Tvoří součást nejvyšší úrovně členství FC Premium.
  • Chcete se svěřit s konkrétním problémem a probrat jeho řešení? Využijte FC Klub a diskrétní formy komunikace se mnou.

© Petr Casanova