Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Máte problém s tím, co o Vás druzí vykládají a jak se k Vám chovají?

Trápíte se a nevíte, jak si nebrat cizí jednání osobně?

Připadáte si neschopní vinou domněnky, že jiní jsou na tom lépe?

Karel Gott říkal: „Když pochybujete o své síle, dáváte sílu svým pochybnostem.“ Měl pravdu. A proto se pokusím v několika větách svými slovy objasnit, proč je tak zásadní nebrat si cizí slova osobně. Můj hlas můžete poslouchat zde (viz přehrát výše) nebo v aplikacích Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts (stačí najít Řešidlo FirstClass. Zakliknete-li tam odběr, neutečou Vám jednotlivé díly.)

Dnes odpovím Žandě, která mi napsala: „Děkuji za Vaše podcasty. Se vším, co říkáte, souhlasím, dokonce jsem to vždy věděla a vím, a přesto to nedokážu aplikovat ve svém životě. Například: Četla jsem Čtyři dohody, vím, že si nemám brát cizí slova osobně, protože to, co druzí říkají, se mnou nemusí mít nic společného. Ale stejně mě to štve, trápí, ničí, když o mně někdo mluví špatně. Jak to děláte Vy?“

Kdo zná mé webináře pro čtenáře úrovně FC Klubu a FC Premium, ví, že otázky JAK rozplétám vždycky nejprve od otázky PROČ. V tomto případě PROČ si vlastně bereme cizí slova osobně.

Odpověď je prostá: Protože nás to naučili. Odmalička, když jsme se počurávali, když jsme pořádně nemluvili, nečetli, nepočítali, když si mysleli, že bychom už měli být lepší a lépe jezdit třeba na kole, tak nám to vyčítali. Rodiče nám přímo vtloukali do hlavy, ať si to bereme osobně, že opravdu nejsme dost dobří. A stejně tak ve škole nás učitelé přesvědčovali, že oni mají pravdu, že nejsme dost dobří na jedničku, dvojku, trojku, čtyřku, že špatně skončíme, když nám to prorokují. Takže my jsme postupně uvěřili, jednak že druzí mají vždycky pravdu, a jednak že nám musí záležet na tom, co si o nás druzí myslí. 

Zažili jsme si to pod kůži, protože rodiče i učitelé používali k naší výchově přesvědčivou metodu cukru a biče. Cukr byl pochvala, z toho jsme měli dobré pocity. Bič byl výprask, jakýkoli trest, z toho jsme měli špatné pocity. A tak jsme pochopili, že když budeme dělat to, co druzí chtějí, dostaneme cukr. A když budeme někomu vadit, dostaneme trest. Jinak řečeno: Když nás učitel viděl ve špatném světle, dostali jsme pětku. Ta nás bolela psychicky. A s tou pětkou jsme přišli domů a dostali jsme řemenem, a to nás bolelo fyzicky. Takže když se o nás nyní někdo vyjadřuje špatně, logicky cítíme bolest. Protože jsme se to naučili. A první krok, jak se ne naučit brát si věci osobně, ale odnaučit se brát si věci osobně, je uvědomit si, že takhle jsme se nenarodili. Že naše přirozené nastavení je žít podle sebe. To, že si teď bereme věci osobně, do nás někdo vložil. Není to naše rozhodnutí. A tudíž si to nemůžeme vyčítat. Víte, nám dělá špatně už to, když o nás někdo špatně mluví. Nezhoršujme si to ještě pocitem viny za to, že si to bereme osobně. Přijměme to tak, že to je přirozený důsledek výchovy. Dopad, který v nás zůstal. Ale když jsme se něco dokázali naučit, tak se to samozřejmě můžeme i odnaučit. A do toho se pustíme teď.

Já bych Vám mohl uvést mnoho psychologických průzkumů a experimentů, po kterých pochopíte, že to, co o Vás druzí říkají, opravdu nemá nic společného s Vámi. Povím Vám jeden. Ten experiment provedl v roce 1968 psychiatr Robert Rosenthal, mimochodem pořád žije – teď v březnu mu bylo 87 let. Tenhle pán tehdy přišel besedovat do školy. A když dobesedoval, tak se ho učitelé ptali: Jak se vám to líbilo? Byli žáci hodní? A on, protože byl kvítko, tak si vymyslel, že pět žáků bylo úžasných, prokázalo obrovské nadání. Ti kluci to někam dotáhnou, řekl. Robert Rosenthal ukázal na pět úplně náhodných kluků, kteří se učili průměrně, kteří se za celou besedu vůbec neprojevili. A kteří hlavně o jeho slovech vůbec nevěděli. Za rok přijel tento psychiatr do té samé školy a ptal se na těch pět kluků. Učitelé je velebili, že opravdu jsou úžasní, prokazují obrovské nadání, někam to dotáhnou. Rosenthal si je nechal zavolat, vyptával se jich, a oni se divili: „Ano, máme výborné známky, ale my jsme se nezlepšili, změnili se ti učitelé. Když něco neumíme, oni nám nedají pětku jako dřív. Oni řeknou: Aha, tak Tys to asi dneska zapomněl, nebo nemáš asi svůj den, ale jinak jsi samozřejmě velký talent.“ A tak Rosenthal prokázal, že náhodným slovem můžete ovlivnit cizí životy. A to je něco, co nám vadí. Protože když se o nás někdo špatně vyjádří v práci, tak může ovlivnit naši kariéru. Na druhou stranu my si musíme uvědomit, a to je druhý krok, že nemůžeme všechno ovlivnit. Že druzí se o nás mohou vyjádřit špatně, ale vůbec to nemusí mít s námi souvislost. Je to jejich vnitřní potřeba ukázat zrovna na nás, nějaký mindrák, který z nás mají, možná máme něco, co jim chybí, možná proto jim vadíme, ale stejně by přistoupili ke komukoli jinému, kdo by jim takto nastavoval zrcadlo, jak se říká, takto ukazoval, že oni nejsou dost dobří.

Nemůžeme všechno ovlivnit. Nemůžeme změnit druhé lidi. Nemůžeme je přimět chovat se jinak, pokud ve svém jednání sami neuvidí chybu. Každý člověk se chová vždy tak, jak chce, jeho jednání plyne z něj samotného. A to je třetí krok, který bychom si měli pamatovat: My ovlivníme to, jak se chováme my.

Krásně to popisuje dalajlama: Když máte souseda, který Vás nenávidí a chce Vám ublížit, tak Vás začne pomlouvat. Jestliže si jeho slova vezmete osobně, pak se budete trápit, přestanete spát, jíst, usmívat se, opustí Vás přátelé, možná Vás opustí zdraví a ten soused bude mít radost, protože Vám ublíží, aniž by se Vás vůbec dotkl. Když ale naopak si jeho slova nevezmete osobně, tak naopak on se začne trápit, přestane spát, jíst, usmívat se, jeho opustí přátelé, možná i zdraví, a to je, říkal dalajlama, ten nejlepší způsob, jak těm, kteří nás pomlouvají, oplatit. Nechat je s tím, co sami vytvořili.

Každopádně, pamatujte si: Kdykoli má někdo potřebu Vás pomlouvat, pak patrně máte něco, co on nemá. A on Vám to chce vzít. A já se ptám: Necháte si vzít svůj klid, úsměv, úspěch?

© Petr Casanova