Měl jsem včera na telefonu v FC Klubu zlomeného člověka. Měl strach o sebe, o druhé, ztrácel víru v budoucnost. Doléhala na něj doba, prakticky nemožnost jít ven, tlak stále horších čísel i počínající zdravotní potíže. Byl ve stresu. V již příliš dlouho trvajícím stresu.

Vím, že to trvá dlouho, a ještě dlouho to potrvá. Ale my se NESMÍME pěchovat NEGATIVNÍMI myšlenkami. Musíme se stresem pracovat. Povím Vám proč.

Jak varuji ve Speciálu, magazínu určeném pro krizové chvíle roku 2020, lidský organismus ve stresu funguje tak, že jednak uvolňuje stresové hormony jako kortizol, které nás mají probudit k okamžité akci (buď útoč, nebo uteč), a jednak vypíná různé systémy včetně imunitního tak, aby vyhradil co nejvíce energie pro tuto akci. Jinak řečeno: Organismus předpokládá, že když se stresujeme, jsme v ohrožení života a potřebujeme jednat. Pomáhá nám, abychom útočili, či utekli. Ale my dřepíme doma a ohrožujícího tygra máme pouze v hlavě. Teď, zítra, pořád.

Stresová reakce organismu, pokud stále nevede k naší akci, pokračuje. Mění se v dlouhodobou, chronickou. Trvalý stres je tak pro naši imunitu nebezpečnější než řada virů. Lékaři vědí, proč stresové hormony podávají po transplantaci orgánů. Potlačený imunitní systém se potom tolik nevzpírá cizímu tělesu.

Čisté vlny

Když jsem sestavoval Speciál a také protistresové vydání Jak vypnout sabotéry v hlavě, měl jsem na paměti definici klidu Ernesta Hemingwaye: „Klid, to není nějaké místo na planetě, kde chybí hluk, problémy, ohrožení. Klid, to je místo v nás samotných. Tam je oáza, která funguje i uprostřed hluku, problémů, ohrožení. Máme-li takovou oázu v sobě, žijeme život vyrovnanosti, smíření, pokory a spokojenosti.“

V obou titulech jsem popsal řadu metod na snížení hladiny stresu ve vlastním těle, respektive vlastní hlavě, protože to největší bojiště na světě není nikde na mapě, ale v naší mysli.

Ale dnes, protože je neděle, Vám navrhnu alespoň vplutí do několika myšlenek. Zahrajme si spolu malou hru. Někdo ten předmět má možná doma. Takto vypadá:

Co děláme, když rádio řve a my se potřebujeme soustředit?
Co děláme, když rádio řve a my se potřebujeme soustředit?

Je to starý rádiopřijímač. Povšimněte si zvláště otočných koleček na přelaďování stanic (bílé vlevo, skryté zčásti za šálkem) a hlasitosti (bílé vpravo). Právě to mám teď před sebou.

Když takové rádio nahlas křičí, zatímco my si potřebujeme promyslet něco důležitého, co uděláme? No, přirozeně to rádio ztlumíme, abychom měli více klidu.

A totéž můžeme udělat v sobě, ve svém křičícím a rozladěném rádiu, plném pískotu a skřeků z počtu mrtvých v Itálii, z panických nahrávek šířících se sociálními sítěmi a dalších negativních zpráv této době. Naučme se přeladit na úplně čisté vlny. Na pozitivní myšlenky, které rozšíříme v mysli.

Jaké by to měly být? Mám pro Vás 21 návrhů. Mně pomáhají. Rád se o ně podělím. Kéž by ve stresových situacích pomohly i Vám.

Ale věřím, že další máte i Vy. Podělte se se mnou, podělte se s ostatními. Zkusme si dát prostě takový nedělní program klidnějších vln. Jaké jsou ty moje?

21 mých vln

1. Všechno na světě se vytváří dvakrát. Poprvé v naší mysli, podruhé ve skutečnosti. Proto věnujme nejprve pozornost myšlenkám – tomu, jaké si vybereme. Protože jen ty mohou být uskutečněny.

2. Příroda je postavena na zákonu přitažlivosti. Život je díky němu vlastně jednoduchý: Bojme se a mnohem spíše přitáhneme to, čeho se bojíme. Věřme a mnohem spíše přitáhneme to, čemu věříme.

3. Přemýšlejme o tom, co máme rádi. Co všechno v životě milujeme? A teď mi povězte: Jak dlouho Vám trvalo, než jste jmenovali sami sebe?

4. Někdy padáme ke dnu prostě proto, že tam máme něco objevit. Je přirozené, že když si přestaneme vážit zdraví, stane se něco, díky čemu zjistíme, že na zdraví nejvíc záleží. Když si přestáváme vážit zaměstnání, stane se něco, díky čemu zjistíme, že bychom do zaměstnání šli vlastně rádi. Když žijeme jen penězi a přestáváme vnímat rodinu, stane se něco, díky čemu o peníze přijdeme a začneme právě v rodině. Když si přestáváme vážit přírody, stane se něco, díky čemu obyčejnou procházku lesem začneme považovat za poklad. Když si přestáváme vážit starých lidí, stane se něco, díky čemu zjistíme, jak jsou zranitelní. Když si přestáváme vážit zdravotníků, stane se něco, díky čemu zjistíme, jak jsou nepostradatelní. Když si přestáváme vážit učitelů, stane se něco, díky čemu oceníme to, co každodenně dělají, protože jsme nuceni náhle vyzkoušet si jejich práci, a to také každodenně.

5. Štěstí je mnohem více o schopnosti být v pohodě s tím, co je, než o tom přát si to, co není, a bát se o to. Šťastný je ten, kdo pochopil, že co je = to má v této chvíli takto být. Ostatně to, co je, můžeme svým jednáním změnit, když nám to nevyhovuje. A když nemůžeme změnit to, co se nám děje, můžeme změnit alespoň to, jak na to pohlížíme.

6. Usmějme se ne proto, že by všechno v této době bylo dobré, ale proto, že na této době dokážeme najít i to dobré.

7. Soustřeďme se na to, co můžeme ovlivnit. A u toho, co nemůžeme ovlivnit, se soustřeďme na způsob naší reakce. Frustrace a stres vycházejí z toho, jak k událostem přistupujeme a jak na ně reagujeme. Když změníme svůj postoj, frustrace a stres mohou okamžitě opadnout.

8. Kdykoli se do naší mysli vkrade nějaká negativita, podezření, snaha někoho osočit či urazit, ptejme se: „Je tento můj dojem skutečně pravda? Mohu si být stoprocentně jist, že to tak je?“ Často, když si položíme tyto otázky, negativita zmizí, protože ztratíme potřebu s ní pracovat.

9. Nikdy nedovolme, aby jedno špatné ničilo všechno dobré. Náš život obsahuje víc než jen jednu špatnou okolnost. Soustřeďme se na to dobré.

10. Žádnou knihu netvoří pouze jedna kapitola. Nečtěme dokola pořád jednu špatnou. Dejme šanci také lepším stránkám. Nezavírejme hned kvůli jedné kapitole celou knihu.

11. Není to tak, že lidé začnou být vděční až poté, co budou šťastní. Lidé nejdříve musejí být vděční, aby mohli být šťastní. Za co můžeme být vděční právě teď?

12. Ani sebevětší úzkost nezmění budoucnost. Spíše zničí naši přítomnost. Naopak, větší vděčnost může změnit naši budoucnost i přítomnost.

13. Buďme rádi za všechny problémy, které nemáme.

14. Naučme se obdivovat silné lidi a takové lidi následovat. Čím více krásy dokážeme vidět v přístupu jiného člověka, tím více jí objevíme i na své cestě. Je někdo, komu dnes můžeme pomoci?

15. Člověk je součástí přírody a příroda se neustále mění. Pokud se nám zdá, že příliš dlouho stojíme na místě, pak jen proto, že se potřebujeme něco naučit. Těžké časy neodejdou, dokud nás nenaučí to, co se naučit potřebujeme.

16. Přestaňme naslouchat nejhlasitějšímu člověku. Naslouchejme tomu, komu důvěřujeme, i kdyby mluvil potichu. Na hlasitosti nezáleží. Nakonec, i naše srdce mluví potichu.

17. Chceme-li si podmanit život, naučme se ho milovat.

18. Každá událost nás může naučit něco důležitého. Paradoxně nejhodnotnějšími učiteli jsou ty události, které nám nejvíce ublížily. Protože ty nejtěžší lekce prakticky nezapomeneme a už nikdy je nechceme prožít znovu.

19. Fakta, kterým jsme se vzpírali a nyní si je konečně uvědomujeme, prodýchejme. Buďme svědkem přítomnosti, ne jejím soudcem. Pokud nyní nazýváme něco špatným, je možné, že za čas budeme o tom samém hovořit jako o dobrém.

20. Využijme tento čas k inventuře vlastní duše. Největším paradoxem života je, že v okamžiku, kdy přijmeme, jací jsme, se začneme měnit a vyvíjet.

21. Kdykoli nás život vykolejí událostmi, které jsme nebyli schopni ovlivnit, dopřejme si klid a čas, vrátí se nám základní hodnoty. Jako bychom se restartovali. Náhle zjistíme, že nám všem ta životní rána vlastně prospěla. Protože nás, i za cenu velkých obětí, vrátila k tomu, co je základně důležité. Život někdy nemá jinou cestu. Musí s námi zatřást, abychom se probudili.

Slovy Karla Poláčka (spisovatele popraveného nacisty v koncentračním táboře): „Nebojme se, prosím, každou vteřinu o to, co hrozného může přijít. Jednak to budeme vytvářet ve své hlavě a jednak zbytečně prostrachujeme ty nejlepší okamžiky života. A ty jsou TEĎ. Život je vždycky jen TEĎ. I kdyby před námi bylo něco hrozného, o to větší je důvod užít si přítomnost. Žít teď a tady je vždycky nejlepší způsob, jak prožít život bez ohledu na to, jak dlouho ještě potrvá…“

© Petr Casanova